The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Rouček (* 1954)

• narodil se 4. září 1954 v Kladně

• okupaci v srpnu 1968 prožil s rodiči v Rakousku

• roku 1973 maturoval na gymnáziu

• pracoval na pražském letišti a ve VKD v Kladně

• předstíral sebevraždu kvůli obavám z povinné vojenské služby

• v červnu 1977 odjel z republiky přes Jugoslávii do Rakouska

• pobýval v uprchlickém táboře v Traiskirchenu

• roku 1979 držel ve Vídni hladovku k výročí upálení Jana Palacha

• na Vídeňské univerzitě získal roku 1984 doktorský titul z politologie a sociologie

• oženil se a odjel s manželkou do Austrálie

• v roce 1988 se stal redaktorem Hlasu Ameriky

• v letech 1991–1992 působil v Londýně v Královském institutu mezinárodních záležitostí

• po rozvodu se roku 1997 vrátil z Austrálie do České republiky a vstoupil do ČSSD

• mezi lety 1998–2002 působil jako mluvčí vlády

• roku 2002 ho zvolili do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PSP ČR)

• v roce 2004 uspěl ve volbách do Evropského parlamentu

• poslanecký mandát v EP obhájil v roce 2009, byl místopředsedou EP a členem výboru pro zahraniční věci

• ve volbách do EP roku 2014 byl na nevolitelném místě kandidátky, odešel proto z politiky

• v květnu 2025 vystoupil z ČSSD

Jako dítě ho v prostředí komunistického „rudého“ Kladna fascinovaly doly a ocelárny. Libor Rouček nějakou dobu snil o kariéře motocyklového závodníka, ale to mu zranění neumožnilo. Při práci na letišti začal uvažovat o emigraci a pod hrozbou povinné vojenské služby se k tomuto kroku skutečně odhodlal. Ve svém životě prošel devaterem řemesel: pracoval jako valcíř ve válcovnách, jako dělník na šachtě i v továrnách na coca-colu a výrobu lyží. Když získal doktorát z politologie na Vídeňské univerzitě, stál o krok blíž svému cíli, napomoci pádu totalitního režimu v Československu. Získal vysněnou práci redaktora Hlasu Ameriky a po sametové revoluci byl jedním z novinářů, kteří podávali zprávy o převratných změnách v rodné zemi. Tehdy jeho osobní mise skončila. Nikoli však profesní kariéra, která jej dovedla až na pozici místopředsedy Evropského parlamentu. 

Na hranicích se nás ptali, jestli se opravdu vracíme

Libor Rouček se narodil 4. září 1954 v Kladně otci Jaroslavovi a matce Zdeňce, rozené Krňanské. Jeho otec pocházel z hornické rodiny a stejně jako dědeček, který byl členem komunistické strany od dvacátých let, věřil zpočátku v komunistickou lepší budoucnost. Pracoval jako soustružník v ocelárnách Poldi. Matka přišla z Prahy, měla na starosti závodní stravování v Domově mladých horníků. Její otec byl sociální demokrat a v Praze byl zaměstnancem tiskárny, která tiskla většinu tehdejších novin. Malý Libor byl v dětství okouzlen prostředím dělnického Kladna, kde těžká, ale tehdy dobře ohodnocená práce poskytovala mnoha lidem pocit, že se jim v tehdejším režimu nevede špatně.  „Co mě na Kladně také fascinovalo v té době jako malýho kluka, byly právě ty doly a hlavně ocelárny, Poldi Kladno. Takže tam vždycky na Prvního máje, když se otevřely brány, lidé mohli dovnitř. Můj táta mě tam s sebou vzal a pro mne to bylo úžasné vidět, jak se taví ocel. Jeden strejda dělal v kovárnách, druhý strejda dělal na soustruhu. Mezi tím jezdily parní vláčky, tenkrát ještě vozily rozžhavené ingoty. To bylo něco úžasného a říkal jsem si, že až budu velký, tak tohle budu taky dělat,“ vzpomíná na dětské zaujetí chlapskou prací. 

U dědečka Josefa Krňanského v Praze měl naopak možnost číst si denní tisk a získat první povědomí o politice. „Děda, jak ho pamatuju, každý den odcházel v sedm nebo osm hodin večer, protože noviny se tiskly v noci, a ráno přišel s taškou plnou novin. Já jsem to všechno přečetl, přelouskal. Pak děda spal a potom jsme šli na procházku,“ vypráví pamětník. 

Do první třídy nastoupil v Družci u Kladna, kde si postavili domek. Tady zažil volnost venkovského kluka, mohl trávit celé dny venku s kamarády. Jako většina dětí v té době vstoupil do Pionýra. Bavily ho jazyky a maminka mu zařídila i výuku němčiny, za což jí později byl hodně vděčný. S příchodem uvolněného období Pražského jara se zajímal o beatovou hudbu, která se do země dostávala, rozhýbala se i politická scéna. Abdikoval prezident Antonín Novotný, nastoupil nový tajemník KSČ, Alexander Dubček. 

Protože se uvolnila i pravidla pro cestování, v létě 1968 odjela rodina na dovolenou do Jugoslávie a dostala vízum také do Rakouska. Tamní pobyt byl pro tehdy čtrnáctiletého Libora Roučka šokem. „Všechno bylo čistý, natřený, barevný, všude byly kytky, lidi byli přátelský,“ vybavuje si. Ještě než stačili přejet hranice zpět, došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dne 21. srpna ráno je vzbudily špatné zprávy. Rodiče se rozhodovali, co dál, odjeli na velvyslanectví ve Vídni. Mnoho lidí se rozhodlo do Československa nevrátit. „Ale otci už tehdy bylo přes čtyřicet, nechtělo se mu začínat znovu. Po asi čtyřech dnech jsme se vraceli, jako jediní, na hranicích se nás ještě ptali, jestli opravdu chceme zpátky,“ vysvětluje Libor Rouček, proč tuto příležitost nevyužili.  

Nenapadlo mě nic lepšího než předstírat sebevraždu

Bojovná nálada a odhodlání postavit se proti okupantům postupně slábly, zejména po poraženeckém návratu vedoucích představitelů KSČ z Moskvy. Lidé se vraceli ke svým běžným životům a celá země směřovala do neradostného období normalizace. Libor Rouček žil jako mladý kluk motorkami. Chodil od svých třinácti let na brigády, aby si mohl koupit potřebné vybavení. Ačkoliv rodiče jeho zálibě nefandili, on se postupně dostal až do juniorského výběru republiky. Otec mu doporučoval, aby šel do učení na automechanika, ala maminka prosadila gymnázium, přírodovědnou větev. Liboru Roučkovi by se však více zamlouval humanitní obor. Studia dokončil, avšak jeho hlavním zájmem zůstal motokros. Potom ale utrpěl několik zranění a zhoršil se mu zrak. Bylo jasné, že s ježděním je konec, motorku prodal a koupil si auto. 

Po maturitě v roce 1973 by nejraději studoval politologii, ale takový nezávislý předmět tehdy neexistoval, pouze propagandisticky zaměřené obory. Začal tedy pracovat na pražském letišti a poprvé se při pohledu na odlétající letadla zabýval myšlenkami na emigraci.  Jako všem mladým mužům mu totiž hrozil nástup na povinnou vojenskou službu. Protože však viděl armádu jako prodlouženou ruku okupačních vojsk, s touto možností se nechtěl smířit. Nejprve využil instituce odkladu a dva roky pracoval v Kladně u Výstavby kamenouhelných dolů (VKD), na šachtě. Poté ovšem znovu obdržel povolávací rozkaz a zpanikařil. „Mě tehdy nenapadlo nic lepšího než předstírat sebevraždu. Vzal jsem si nějaké prášky a zapil to alkoholem. Když rodiče přišli z práce, našli mě doma bezvládného,“ vypráví pamětník o pokusu, který mohl skončit i tragicky. 

Dostal se do nemocnice, kde mu chápavý lékař napsal potvrzení o psychické labilitě a doporučení ke sledování psychického stavu. Po nějaké době bylo jasné, že vojně stejně neunikne, a tehdy se rozhodl skutečně odejít do exilu. Měl štěstí, že se s kamarádem dostal na několik dní do západního Německa, zjistil si potřebné informace o studiu a uprchlických táborech. O svém záměru nikomu neřekl, naopak se snažil působit, jako by měl další plány v Československu. Kvůli získání výjezdní doložky do Jugoslávie dokonce vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM), aby dostal doporučení od zaměstnavatele. Vrátil se také k práci na letišti v Ruzyni.

Já chci do Mnichova, tam je Svobodná Evropa

V červnu 1977 odjel na dovolenou do Makarské, kde se k němu po třech týdnech připojili rodiče. Zprávu, že se chystá odejít, nesli těžce, zejména matka. „Potom, když jsem se s rodiči rozloučil, jel jsem z Makarské autostopem na Rijeku, vzal mě Jugoslávec, který pracoval v Dortmundu. Do Rakouska jsem měl vízum, protože než jsem odjel, tak jsem šel na rakouskou ambasádu a tam mi bez jakýchkoliv otázek dali vízum. Tak jsem v tom pase zalepil stránky, tu československo-maďarskou hranici jsem znal, to jsem projel, do Rakouska jsem ukázal vízum, nebyl problém. Ale na rakousko-německé hranici byl, protože do Německa jsem vízum neměl. Jugoslávec povídal: ‚To je v pořádku, nech si tady batoh, já projedu a ty nenápadně ty celníky obejdeš.‘ Za hranicí mě znova naložil. Řekl jsem: ‚Já chci do Mnichova, tam budu studovat, je tam Svobodná Evropa.‘ Takže on mě odvezl do Mnichova a dal mi ještě sto marek,“ popisuje Libor Rouček, jak se dostal na Západ. 

Odjel do uprchlického tábora v Zindorfu, odkud ho poslali na policejní stanici. Bez bližších informací musel strávit noc v cele, načež ho převezli zpět do Rakouska, do uprchlického tábora Traiskirchen u Vídně. Tam dorazil 7. července 1977 a pracovnice tábora mu předpovídala šťastnou budoucnost kvůli množství sedmiček. Libor Rouček ale jen na štěstí nespoléhal, a jakmile obdržel uprchlický průkaz, který mu zaručoval téměř stejná práva jako Rakušanům, nechal se zaměstnat. Rakousko bylo v té době pod vedením kancléře Bruna Kreiského k emigrantům z Československa velmi vstřícné. Pracoval nejprve v továrně na coca-colu a poté v podniku na výrobu lyží a tenisových raket. 

Držel jsem hladovku ve stanu

Jeho hlavním cílem bylo vzdělání, a tak si našel ubytování ve Vídni a zapsal se na Vídeňskou univerzitu, na obor politologie a sociologie. Při studiu, které ho velice bavilo, si i nadále přivydělával a jako uprchlík dostával stipendium 2500 šilinků. Roku 1984 získal doktorský titul s prací na téma česko-německých vztahů. Na promoci za ním mohli poprvé přijet i oba rodiče, i když to kvůli jeho protestu v roce 1978 vypadalo, že se nebudou moci setkat. 

„Rozhodl jsem se uspořádat na 10. výročí sovětské okupace Československa deset dní hladovku. Na Ringstraße, kde na jednom rohu byl Aeroflot a hned vedle Československé aerolinie, tak přes ulici, kde začínal park, jsem si postavil stan a deset dní jsem tam držel hladovku. Ta hladovka měla samozřejmě mezinárodní ohlas. Ale měla ohlas také v Československu, protože to vysílala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, a moji mámu si zavolali a znova jí opakovali, jak špatně vychovala svého syna a že už ho v životě neuvidí.“ 

Státní bezpečnost (StB) pochopitelně po jeho emigraci oba rodiče vyslýchala a založila na něj spis. Do Vídně tehdy odešlo několik chartistů, ať už nuceně, či dobrovolně, a StB pronikla do jejich kruhů s pomocí agentů. Jméno Libora Roučka se tudíž objevuje i ve spisech lidí, se kterými se ve Vídni stýkal. Z dochovaných spisů č. V-24019 MV a  OB 1524 MV vyplývá, že sledovali jeho aktivity a s odkazem na jeho hladovku v centru města opakovaně navrhovali, aby byl zbaven státního občanství. K tomu ovšem nikdy nedošlo, protože „nebyla dostatečně zdokumentována jeho nepřátelská činnost v zahraničí“, a řídící důstojník navrhl uložit spis do archivu.[1]

Libor Rouček vypomáhal v kanceláři Sociálně demokratické strany Rakouska, kam jednou zavítal Bruno Kreisky. Hovořil s ním i o nemožnosti vidět své rodiče a zřejmě po jeho intervenci československé úřady povolily v roce 1981 návštěvu nejprve matce a později i otci. „Splnil jsem si promocí sen něco se naučit, získat doktorát a taky přesvědčit mámu, že to nebylo nadarmo, že se ze mě něco stalo,“ dodává pamětník. 

Moje mise skončila

Na začátku osmdesátých letech Libor Rouček hodně cestoval a při cestě do Izraele potkal svou budoucí ženu Mary, Australanku. Po ukončení studia doufal, že najde uplatnění v rozhlasových stanicích Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, aby mohl přispět k pádu totalitního režimu v Československu. Volba padla na Spojené státy americké, kam odjel se ženou a kde požádal o bezpečnostní prověrku. Ta se velmi protáhla, protože, jak později zjistil, ve Vídni byl na něj nasazen československý agent. Navíc Hlas Ameriky měl tehdy jako federální instituce potíže s financováním. Libor Rouček proto strávil čtyři roky s rodinou v Austrálii. 

Čekání na jiném kontinentě bylo frustrující, i když v zemi se mu jinak velmi líbilo. Konečně roku 1988 mohl nastoupit jako redaktor do Hlasu Ameriky ve Washingtonu, který tehdy vysílal do zemí bez svobody slova a měl čtyřicet jazykových sekcí. Hlavním programem byly večerní zprávy a komentáře. S rostoucím očekáváním a nadějemi pamětník sledoval roku 1989 postupné uvolňování vlivu Sovětského svazu na socialistické země, přestřižení drátů na maďarsko-rakouské hranici, exodus východních Němců na Západ a pád berlínské zdi. Dne 17. listopadu, kdy došlo k zásahu pořádkových sil na Národní třídě, měl v rádiu službu a mohl sledovat revoluční změny ve své rodné zemi.

Do Prahy se dostal na počátku roku 1990, přiletěl s Československými aeroliniemi ze Singapuru, a jak říká, „návrat byl jako přejet z barevné televize do černobílé, i lidé vypadali starší a utrápenější“. Jako zpravodaj zahraniční stanice získal přístup k novým politickým představitelům a zažil první euforické cesty Václava Havla a Alexandra Dubčeka do USA. „Naplnil se smysl toho, proč jsem odcházel, abych se něco naučil, vystudoval, přispěl svým dílkem ke změně. Pádem komunismu se mi vlastně splnil můj sen a skončila moje mise,“ říká Libor Rouček. 

V Evropském parlamentu jsem se cítil jako ryba ve vodě

Do roku 1992 pracoval Libor Rouček v Londýně, v Královském institutu mezinárodních záležitostí. Jeho žena s dětmi se k němu nepřipojila, rodina žila stále v Austrálii. Manželka tam bez problémů mohla vykonávat lékařskou praxi. Proto se rozhodl i on odjet na australský kontinent a strávil tam následujících pět let. Manželství však bylo již natolik poznamenané odloučením, že se postupně rozpadlo a skončilo rozvodem. 

Libor Rouček se roku 1997 vrátil do České republiky, kde už měl pouze otce. Teprve tehdy vstoupil do České strany sociálně demokratické (ČSSD), ačkoliv se sociálními demokraty spolupracoval už v Rakousku i ve Velké Británii a jejich hodnoty uznával celý život.  Mezi lety 1998–2002 působil jako mluvčí vlády za premiéra Miloše Zemana, což podle něj nebyla vždy snadná služba. „Byl jsem mluvčím vlády přesně čtyři roky a jeden den,“ dodává. Z  pozice musel odejít i proto, že ho roku 2002 zvolili do Poslanecké sněmovny. Při výkonu funkce poslance za ČSSD působil jako místopředseda výboru pro evropskou integraci a místopředseda zahraničního výboru. 

Roku 2004 uspěl ve volbách do Evropského parlamentu (EP), spolu s Richardem Falbrem jako jediní zástupci ČSSD. Stal se členem frakce Skupina socialistů v EP a působil jako první místopředseda zahraničního výboru. Poslanecký mandát v EP obhájil v roce 2009, kdy byl jedním z místopředsedů EP a později místopředsedou frakce evropských socialistů odpovědným za zahraniční politiku. „V Evropském parlamentu jsem se cítil jako ryba ve vodě, ale neměl jsem čas na domácí politiku uvnitř strany,“ říká Libor Rouček. Tak se stalo, že ho straníci nepodpořili a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 ho nominovali až na deváté místo kandidátky ČSSD, které bylo nevolitelné. Tato skutečnost Libora Roučka po letech strávených prací pro Českou republiku v barvách ČSSD tak zklamala, že se rozhodl politiku opustit. 

V květnu 2025, v reakci na jednání představitelů ČSSD o volební koalici s uskupením ANO Andreje Babiše a komunisty, vystoupil i ze sociální demokracie. „Poznal jsem mnoho lidí, kteří v politice onemocněli mocí, a sociální demokracie onemocněla i bezmocí, byli ochotni jít s Babišem jako žebráci a vzdát se všech hodnot nebo jít i s komunisty,“ vysvětluje Libor Rouček, co pro něj bylo příslovečnou poslední kapkou. Přesto zůstává, jak sám říká, „realistickým optimistou“. 

[1] Výňatky ze spisů č. V-24019 MV a  OB 1524 MV, uchovaných v Archivu bezpečnostních složek ČR, jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka.