Martin Roubíček

* 1930

  • „Vím, že (když jsme byli) v Holicích, tak maminka a tatínek, když sehnali něco k živobytí, tak maminka připravovala balíčky, kde napsala jméno babičky nebo jiné příbuzné a tam napsala dole jako adresu: Březinka, německy Birkenau a myslím také číslo transportu. A do těch balíčků dávala něco jíšky, cukru, mouky, chleba... něco, co mohla poslat a co se nezkazilo. A ty balíčky jsme my děti vozily na kole (tam jsme jezdily na kole) na poštu a tam jsme to podávaly. Jestli to někdy došlo, nemáme ponětí.“

  • „Každá válka je strašná. Proč se po takové strašné válce ještě válčí, to nedokážu pochopit, ale trochu toho pochopení mám, když vidím, jak se v jedné rodině lidé stále hádají a nenávidí se mezi sebou. Tak to začíná. Jinak se to nemůže vysvětlit. Máme povahu chybnou a bez nějaké vyšší víry to nejde. Musíme mít důvěru v něco vyššího. Pro nás je to náboženství. Nevím, jestli jsou lepší jiné druhy, jak vyřešit lidskou povahu, ale pro mě je to náboženství. Začali jsme u židovského náboženství, máme evangelické náboženství, máme dobré přátele katolické, ale znám také lidi od jiných náboženství. Pokud hledají mír a lásku, tak to musím příjmout. Mě vede a usměrňuje evangelické náboženství, ale to poselství je: Dělat, co je možné, aby se lidé usmířili.“

  • „(Dědeček) zemřel v roce 1933. A byl spálen, kremován. Když ho rodina chtěla pochovat na katolickém hřbitově, tak tam to nepřijali, protože byl kremován, to nebylo přijatelné. Tak se zeptali faráře Řezníčka, který byl evangelík a měl odpovědnost za ten evangelický hřbitov, tak on řek: ,Beze všeho, nemáme žádnou námitku.´ Tak byl pochován na evangelickém hřbitově. A od té doby byl takový přátelský vztah a taky pravděpodobně kvůli obavě z pronásledování Židů nás tam taky pokřtili. Nevím, jestli dospělí, ale všechny děti jsme byly pokřtěny farářem Řezníčkem, máme taky křestní list. Ale jak se stalo, gestapo a nacisty to vůbec nezajímalo. Co je zajímalo, byl původ a rodný list měl razítko židovské obce, tak ten křestní list neplatil nic...“

  • „To nejhorší bylo odjet spolu s jinými dětmi a odloučit se od maminky. Ona mě doprovodila až do Prahy, otec nesměl opustit Holice, ona (to) neměla zakázáno... tak mě doprovodila a viděla mě v tom vagonu. To nebyl špatnej vagon, takovej obyčejnej, tam nás bylo asi dvacet dětí, nebylo nás víc. A ona nám pořád mávala a nemohla se přiblížit blíž. A druhej zážitek, to je tak směšný... Když nás přivezli do Terezína, tak nás odvezli z Bohušovic, to byla ta stanice vlaku, tak nás odvezli na traktorech, na takových nákladních vozech. A my jsme měli každý nějakej kufr. Někomu spadl kufr na zem a ten traktor jen tak klidně přejel ten kufr. A to nevadilo nikomu, nikoho to nezajímalo, že by se ten kufr zničil...“

  • „My jsme se rozhodli hlavně kvůli tomu, že ačkoli byl otec správce v továrně, bylo jisté, že po převratu v roce 1948 by byl jistě vyhozen. A my bychom taky nemohli jít na vysokou školu, my bychom byli klasifikování jako třídní nepřátelé, buržoazie. A rodiče si řekli: ,My jsme mohli a bohužel jsme se nevystěhovali před válkou. Přežili jsme, ale teď už ne, už nechceme.víc.‘ A jelikož jsme měli příbuzné v Argentině, tak oni nám sehnali pracovní smlouvu pro otce a odjeli jsme.“

  • Full recordings
  • 1

    Choceň, 31.05.2011

    (audio)
    duration: 51:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Rodný list měl razítko židovské obce, křestní list neznamenal nic

Martin Roubíček
Martin Roubíček
photo: Filip Marek

Martin Roubíček se narodil 24. dubna 1930. Ačkoli na svět přišel v pražské porodnici, vždy se považoval za choceňského rodáka. Rodina vlastnila v tomto východočeském městečku textilní továrnu a všichni bydleli ve vile „Na zámečku”. Tatínek byl židovského původu, maminka katolička. Po nacistické okupaci se na rodinu začaly vztahovat norimberské zákony, i když děti byly pokřtěny a rodina se hlásila k evangelické víře. V září 1941 gestapo zabavilo továrnu a vilu a rodina byla nucena přestěhovat se do nedalekých Holic. Babička byla transportována přímo do Birkenau, kde pravděpodobně zahynula v roce 1943, Martin po dovršení 14 let odcestoval transportem v květnu 1944 do Terezína. Zpočátku tam bydlel v Jugendheimu, unikl vlně transportů do Osvětimi v říjnu 1944 a poté až do konce války pracoval stejně jako jeho teta Hönigová a dvě sestřenice v zemědělství. Otec Jan, chráněný smíšeným manželstvím, nejdříve pracoval v Pardubicích ve skladu majetku zabaveného gestapem, poté byl internován v pracovním táboře v Praze na Hagiboru a nakonec deportován do Terezína v únoru 1945. Po válce se Martin Roubíček šťastně shledal s oběma rodiči a sourozenci. Rodinná továrna byla již v první vlně v roce 1945 znárodněna. Martin nastoupil do kvarty gymnázia ve Vysokém Mýtě. Až do roku 1948 působil otec jako národní správce, po nástupu komunistů se však rodina rozhodla pro emigraci. Díky pozvání příbuzných mohli vycestovat do Argentiny. Martin Roubíček v rodinné tradici nepokračoval, textilnímu průmyslu se již nevěnoval, vystudoval medicínu (v Argentině a USA) a po krátkém působení v bolívijském La Pazu se s manželkou a dcerou usadil ve městě Mar del Plata, kde pracoval v tamní nově zbudované nemocnici. Specializoval se na endokrinologii a později na genetiku, kterou také přednášel na univerzitě. Rodina již natrvalo zakořenila v Argentině, přesto se Martin Roubíček čas od času do rodné vlasti vrací.