Petr Rolenec

* 1940

  • „Ještě v Kyjevě vám musím říct, tam jsou památky, starý kostely. Myslím, že to je Kyjevskopečerská lávra… tam se musíme jít podívat, protože to je první pravoslavný kostel, musíme vidět, jak to vypadá. Tam nebylo vůbec nic. A víte, co tam bylo? Výstava úspěchů sovětské kosmonautiky. Z kostela zbyly jenom zdi s nějakýma malůvkama na stěnách. Nic, co by připomínalo pravoslavnou církev. Potom se přejede Dněpr, přijde taková úrodná krajina směrem pod Kavkaz. Tam bylo vidět pole kukuřice.“ – „Na Ukrajině ještě?“ – „Ne, to už byla federace. Ukrajina končila Rostovem, ne, Rostov už je taky Rusko. Jak jste se blížil pod Kavkaz, tak jste viděl, jak obyvatelstvo bohatne. Tam už byly trhy. A mezi jednotlivýma republikama – nemyslím ty hlavní – ale čečenská atd., tam byly všude závory, stáli tam policajti a kontrolovali, co vezete. Jako Rusy kontrolovali, asi se tam pašovaly různé věci. Celní kontroly byly i vevnitř. Musím říct zajímavost, že skoro od Užhorodu do Lvova stála na každým mostě bouda přes řeku a tam stál soldát s vintovkou. Bouda, soldát s vintovkou. Na jednom mostě stála ženská s vintovkou. Zastavili jsme a ptali se, proč tam stojí. Vykládala, že manžel si odskočil na oběd, tak já to tady hlídám. ‚A proč ty mosty vůbec hlídáte?‘ ptali jsme se. Odpověděla, že proti imperialistům. Všude hlídali mosty, ještě takhle daleko.“

  • „Chodili jsme do Mimoně do hospody, jako důstojníci v záloze jsme mohli chodit, jak jsme chtěli, akorát ráno jsme museli být v zaměstnání a potom jsme mohli dělat cokoliv. Přišli jsme domů v jedenáct z hospody. A dévéťák říkal: ‚Chlapi něco se děje. Přišel rozkaz, že všichni důstojníci se okamžitě mají dostavit k útvaru.‘ To je divný, takhle uprostřed noci. Spojky se musely rozjet autama a svážet to dohromady. Pak přišel ještě jeden rozkaz – odvolat všechny stráže. A to už jsme chytli vysílání rozhlasu, ve dvě noci. Ježíšmarjá, začalo to. Odvolat všechny stráže, a teď samozřejmě letiště ohromný. Kluci tam byli na různých stanovištích na začátku, na konci ranveje. Nepovedlo se odvolat všechny. Nějak okolo druhý hodiny najednou byla střelba jako blázen. Pak to utichlo. Za chvíli přilítli – protože na věži museli sloužit celou noc, kdyby se něco dělo – přilítli kluci z věže a říkali: ‚Ježíšmarjá, oni tam přistáli nějaký Rusáci, vyhnali nás z věže pod samopalama a okamžitě obsadili věž!‘ Za chvíli jsme slyšeli, jak přilítaly transportní letouny, a oni to z věže řídili. Střelba byla proto, že tahle pozemní jednotka, která obsazovala letiště, když se jede z Mimoně do Doks, tam je letiště až k silnici, byly tam ploty a zábrany a tam taky byla stráž. Najednou hučení aut, řítily se auta, přerazily ploty, vojáci nevěděli, co se děje, začali střílet, kulometama je zasypali. Naštěstí se nic nestalo. Oni teda s odpuštěním asi za tři čtvrtě hodiny přišli připosraný do kasáren a vyprávěli to. Tenhle útvar kompletně obsadil letiště, měli všechno připravený. Specialisti na věž, dělostřelectvo, který okamžitě zajistilo přistávací dráhu, obsadili plochu s kanony a světlomety. A ještě v noci to tam začalo přistávat jedno za druhým.“

  • „Odsun ze Smržovky – já si to moc nepamatuju. Akorát vím, že vždycky když to příbuzenstvo přišlo, tak u nás brečeli, že jsou na tenhle termín určení. Nezažil jsem divoký odsun, to nevím, že by na Dolní Smržovce někdo byl, koho by hnali v červnu 1945. To nevím. Protože bylo jasný, že smíšený manželství se odsunovat nebudou a že naše rodina do odsunu nespadne, tak k nám nosili cennosti. Táta z toho byl nervózní, na půdě se udělala přepážka a tam za jarmarou byla díra, tamtudy se lezlo a ty věci se tam dávaly. Když se potom umožnilo, že sem Němci mohli jezdit, někdy od roku 1959 a 1960, tak si pro to jezdili. Táta z toho byl na mrtvici, říkal, že jestli jim to na hranicích objeví, tak mě tady zavřou, nesmíte říct, odkud to máte, neexistuje, abyste něco takového řekli. Takhle si ty cennosti zase vyzvedávali.“

  • „Tak táta byl zavřenej, přišli si pro něj. Tenkrát byl Tanvald soudní okres a byla tam věznice, tak ho tam zavřeli. Maminka mu tam nosila jídlo, jako Němka musela chodit s bílou páskou. To asi víte. Protože jim skoro nedávali nic jíst. Pak nějakým způsobem kontaktovala rozumný Čechy, a ti se nějak zasadili o to, že tátu pustili. Jenže mezitím k nám přišla rabovací garda.“ – „Myslíte Revoluční garda, oficiálně?“ – „Ano, s páskama RG. Už tenkrát jsme jim říkali rabovací garda.“ – „Mnozí rabovali, to máte pravdu.“ – „Máti a dvě malý děti, tak vybílili barák.“

  • „Potom když začala válka a Britové už dokázali bombardovat Berlín. Tak v Berlíně měli Němci strašně specializovaný výzkumný ústav, ten se zabýval vývojem televize. Němci vysílali televizi už na olympiádě v roce 1936 a potom tam dělali systémy dálkového řízení, to byly tak důležité věci pro armádu, že tuhle fabriku přestěhovali k nám do staré fabriky, které se říká Klášter.“ – „Na Smržovku, nebo do Tanvaldu?“ – „To je na Dolní Smržovce. To byla firma Priebsch, největší přádelny za Rakouska-Uherska, všechno vystěhovali a zřídili tenhle výzkumák. Hlavně pro ně táta dělal, a pak taky nábytek, už se tolik nestavělo. Tam viděl zajímavý věci, on tomu samozřejmě nerozuměl. Tam byl zajímavý systém v té fabrice. Když jste šel do práce, musel jste si připnout odznak a podle barevné kombinace odznaku jste měl přístup do určitých místností ve fabrice. Táta měl univerzální, chodil natírat přepážky, každou chvíli něco. Někdy v roce 1940 viděl poprvé televizi, to si tenkrát nedovedl srovnat v hlavě. Jezdilo auto po Smržovce, on seděl u vývojářů, měli televizor, a viděl, jak to auto jezdí po Smržovce a vysílalo do téhle televize. Potom vyvíjeli dálkově řízené tanky, těm se říkalo Goliáš [Goliath]. Pak tam měli protitankové střely řízené drátkem.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 09.05.2022

    (audio)
    duration: 02:43:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Dům vyrabovali, lakýrnictví znárodnili. Táta litoval, že nešel do odsunu

Petr Rolenec v roce 1972
Petr Rolenec v roce 1972
photo: Archiv pamětníka

Petr Rolenec se narodil 10. listopadu 1940 v jablonecké porodnici. Rodina žila v Dolní Smržovce, kam přišel jeho otec ve dvacátých letech za prací. Živil se jako lakýrník a oženil se s Němkou Marií Leissovou, spolu měli dva syny. Během druhé světové války otec pracoval jako lakýrník v německém strategickém výzkumném středisku Fernseh, kde se vyvíjely mimo jiné telekomunikační systémy pro armádu. Po válce jej označili za kolaboranta a chvíli strávil ve vězení, zatímco Revoluční gardy rabovaly rodinný dům. Německé příbuzenstvo z matčiny strany šlo do odsunu, později se usídlilo v Bavorsku a s Rolencovými se vzájemně navštěvovali. Marie Rolencová v padesátých letech získala československé občanství. Otcův lakýrnický podnik, vybudovaný během první republiky, komunisti znárodnili. Petr Rolenec vystudoval jablonecké gymnázium a poté strojírenství na liberecké univerzitě. Seznámil se s Vlastou Zdobinskou a v roce 1965 se vzali. Během vojenského cvičení jako důstojník v záloze zažil, jak v noci 21. srpna 1968 invazní jednotky obsadily letiště v Hradčanech. Pamětníka kvůli jeho postojům a špatnému kádrovému profilu vyhodili ze zaměstnání, uplatnění poté s nepříznivým posudkem hledal obtížně. Vystřídal různá zaměstnání ve firmách na Tanvaldsku. S vozem Škoda Popular, který otec získal před válkou a ukrýval, procestoval Sovětský svaz. Po roce 1989 se s kolegy z technického úseku JZD oddělili a založili vlastní firmu. V roce 2022 žil pamětník v Dolní Smržovce.