Ing. Jana Rohlíková

* 1938

  • „To jsem na Pšovce byla pionýrka a přitom jsem chodila na evangelické náboženství, ve třetí měšťance jsem byla konfirmovaná a pak jsem přešla do jedenáctiletky na Mělník a tam jsem vstoupila do svazu mládeže. To už mě vzali do toho souboru. Já jsem tam nejdřív chodila hrát při zkouškách na piáno a pak mě vzali do semináře tanečního. To už jsem s nimi tancovala. To bylo v téhleté hrozné době. Nejdřív jsme jezdili do vesnic, aby se zakládala JZD. Zpívali jsme ty lidové písničky, aby se ti lidi obměkčili a vstoupili do JZD. Režim ten folklór zneužíval, vlastně jsme byli v područí toho režimu. Oni nám sice platili ty autobusy, ty zájezdy, nebo když jsme byli se souborem na zájezdech, tak nás tam pouštěli. Až pak to skončilo neblaze." - "Jak to skončilo neblaze?" - "No, po příjezdu Rusáků. Že jsme nechtěli vystupovat v Mladé Boleslavi, ač jsme měli jet na folklórní festival do Portugalska. Z Mělníka OV KSČ soubor nepustil, zatímco já jsem už bydlela tady v Praze, vyřídila jsem si výjezdní doložku a několik víz tranzitních a s mojí kamarádkou, která měla tatínka v Mnichově, mohla vyrazit do ciziny. Jenže ta kamarádka už v Mnichově havarovala s tím svým malým Volkswagenem. Tak jsme pak myly nádobí v cukrárně v Mnichově.“

  • „Ti to brali... tím, že maminka už byla v KSČ, oni to brali jako samozřejmost. Akorát tu babičku všichni litovali, že dojížděla až do Liběchova. Maminka tam nejdřív vedla textilní obchod v Mlazicích. Potom dělala všelijaké funkce, že měla maturitu na obchodní akademii, tak uměla účetnictví. Uměla na sčotu počítat, to jsem ji obdivovala, jak házela těmi kuličkami. No zkrátka byla na různých místech ve Wagonce a v chemičce dělala účetní a nakonec dělala v družině mládeže a udělala si maturitu na pedagogickém gymnáziu. Třetí maturitu a vedla tu družinu mládeže na Pšovce. S těmi dětmi se velice vyžívala. Zaměstnávala celou rodinu: bratr jí dělal plánky na všelijaké výlety, kde by s nimi mohla chodit. My jsme na zahradě měli podél celého dlouhého plotu moruše a ona tam s dětmi pěstovala bource morušové, jenomže pak jsme to odnesli celá rodina, když jsme tam museli dávat celé stromy málem, když se bourci začali kuklit. Zkrátka, maminka byla velice aktivní. Ona dělala i v Radě žen, v Červeném kříži, v Sokole. Chodila po sociálně slabých rodinách zjišťovat ty poměry tam, někde na okrese dávala ty zprávy." - "Tatínek nevstoupil do strany?" - "Ne, tatínek byl sociální demokrat masarykovského typu. Teta Růža byla zase národní socialistka jako její tatínek, dědeček Jiří Bein. To byla tak různorodá společnost! Diskutovali, ale nikdy se nepohádali. Naopak si pomáhali. Maminka, když tu Růžu vyhodili, tak šla za ni orodovat na KSČ, ale nepomohlo to.“

  • „Na jeho výročí roční Karel při zahájení školního roku řekl, že by měli na prezidenta Beneše vzpomenout. No, a to pak přičítali, že ho teta Růža navedla, ač to nebyla pravda. To on to měl sám ze sebe, on byl taky skaut předtím, tak byl takový ještě poctivý." - "Mělo to nějaké následky pro ni?" "Pro tu tetu Růžu to mělo velké následky, protože ona ještě dovedla k maturitě ten ročník, který hrozně měla ráda. Byli to samí chytří lidi, takoví vzdělaní, akorát jeden tam byl syn, komunista, syn profesora matematiky Dvořáka z toho gymnázia. Pak z něj byl komsomolec a pak studoval. Ale ostatní měla hrozně ráda. Ne z téhleté její třídy, z nějakého nižšího ročníku, strhli studenti, nebo zničili, nějakou komunistickou výzdobu a oni jí to taky přičetli ke zlu nebo k dobru. Když pak skončila s touhle maturitní třídou, tak ji z toho mělnického gymnázia vyhodili a byla přeložená do kolínského gymnázia, kde měla jenom kabinet. Tam přespávala a pak dojížděla k nám. Taky ji vyhodili z té garsonky toho města. Do týdne se musela vystěhovat. To bylo pro ni dost kruté. Pak ještě krutější bylo, že z toho kolínského gymnázia ji přešoupli – jak se to tam jmenuje? Vedle Benešova? Já to tady mám někde napsané. Do střední školy. Říčany to nejsou... Do Vlašimi! Tam teda učila na střední škole. Nemohla tam učit angličtinu, musela tam učit jenom ruštinu, tak si pak ještě udělala státnici z ruštiny, aby měla aprobaci. Pak ji přesunuli do benešovského gymnázia. Tam jí zřídili... z velkého bytu ředitele Šístka jí ukrojili kousek a udělali jí garsonku, kde ona mohla dobře... a tam i dožila.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.03.2022

    (audio)
    duration: 02:01:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Režim ten folklór zneužíval

Jana Rohlíková, maturitní fotografie, 1956
Jana Rohlíková, maturitní fotografie, 1956
photo: archiv pamětnice

Jana Rohlíková se narodila 30. dubna 1938 v porodnici bratří Jeriových v Londýnské ulici v Praze. Její maminka Barbora, rozená Beinová, pocházela z pěti dětí z podnikavé rodiny, která si na Pšovce u Mělníka postavila „lehce kubistickou“ vilu Obora a vlastnila rozsáhlou zahradu s polnostmi. Jeden z bratrů, František Bein, byl na sklonku války nacisty náhodně zastřelen. Rodina tatínka Karla, živnostníka, s česko-německými kořeny pocházela z Liberecka. Jana vyrůstala v soudržném rodinném prostředí se dvěma bratry, všichni byli členy regionálního folklórního Souboru lidových písní a tanců kapitána Jaroše (SLPTKPT). V poválečné euforii maminka, která uměla rusky, jako jediná z rodiny vstoupila do KSČ, na rozdíl od sestry Růženy, profesorky jazyků na místním gymnáziu, která byla v 50. letech ze školy propuštěna. Jana studovala na Fakultě architektury a stavitelství ČVUT a po promoci pracovala v projekci nejdřív v Liberci, potom v Praze. Její zájem o folklór ji zavedl do Vysokoškolského uměleckého souboru. Ačkoli nevstoupila do strany, byla několikrát vyslána pracovně do zahraničí, do Vietnamu a do NDR. Celý život ji těší sport a cestování, ještě před důchodem si splnila sen – navštívila národní parky USA a San Francisco. V závěru své profesní kariéry se věnovala práci v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko (CHKO).