The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Oldřich Richterek (* 1940)

Ruskou literaturu miluje. S Rusy měl ale tragické a smutné zkušenosti

  • narozen 1. ledna 1940 ve vesnici Lubojaty u Bílovce na severní Moravě

  • otec pracoval ve Vítkovických železárnách, matka zemřela v poměrně mladém věku

  • vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu

  • na vojně byl v době Karibské krize

  • chtěl původně studovat historii, okolnosti mu umožnily jen studium ruštiny

  • oženil se a přestěhoval se do Kostelce nad Orlicí ve východních Čechách

  • vyučoval na průmyslové škole a na gymnáziu

  • v roce 1980 nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové

  • po roce 1989 se habilitoval jako docent a byl jmenován vysokoškolským profesorem

  • vyučoval ruskou literaturu, didaktiku a teorii literatury

  • založil na Univerzitě v Hradci Králové konferenci Dialog kultur

  • působil v akademických funkcích jako rektor i děkan

  • žije v Rychnově nad Kněžnou

  • v roce 2022 byl jmenován emeritním profesorem Univerzity Hradec Králové a žil v Rychnově nad Kněžnou

Oldřich Richterek je významný rusista, ale jeho první zkušenosti s ruštinou a Rusy nebyly vůbec příjemné. Jako malý chlapec zažil osvobozování své rodné obce Lubojaty na severní Moravě sovětskou armádou v roce 1945. Jeho otci ukradli ruští vojáci oblíbené zlaté hodinky pár metrů od jeho domu. A navždy mu zůstane v paměti vzpomínka na to, jak ve vesnici zastřelili dva mladí ruští vojáci starého pána. Neuměl totiž rusky a na tradiční zvolání „davaj vodku“ přinesl vojákům sklenice s vodou. Rozčílil je, a proto ho usmrtili. Sovětští důstojníci pak oba vojáky na místě zastřelili, když se dozvěděli, co se stalo.

Pamětník vyrůstal ve skromných poměrech, jeho otec pracoval ve Vítkovických železárnách a možná stačilo málo a Oldřich Richterek by tam pracoval stejně jako jeho otec. Učitelé v něm však rozpoznali studijní talent, a tak začal po střední škole studovat na univerzitě v Olomouci. Co se týče výběru studijního oboru, měl jedinou direktivní volbu: „ruský jazyk, nebo nic“. Vybral si ruský jazyk a stal se z něho významný rusista, odborník na tvorbu A. P. Čechova. Věnoval se také uměleckému překladu a specifickému tématu dialogu kultur, především pak česko-ruským kulturním vztahům.

Opravdové názory mu Rusové jen šeptali

Bývalý Sovětský svaz a později Rusko navštívil mnohokrát. Seznámil se s mnoha zajímavými lidmi a poznal jejich názory nejenom na literaturu. Uvědomuje si proto více než kdo jiný historické paradoxy této země. Na jedné straně hloubku a přesah myšlenek ruských klasiků a na druhé straně smutné dědictví a reálnou hmotnou i duchovní bídu současné ruské společnosti. Z vlastní zkušenosti ví, jak se i vzdělaní lidé bojí vyjádřit v Rusku svůj názor. A jak mu své opravdové názory jeho přátelé v Rusku sdělovali pouze šeptem a v největším soukromí.

Oldřich Richterek, který stál u začátku konference o české a ruské literatuře Dialog kultur, hovoří s lítostí a velmi kriticky o současném Rusku: „Rusové chtějí získat další území, a neumějí obhospodařovat ani to vlastní. Je dobře, že jsme se přimkli k západní části Evropy. Rusové však vždycky počítají s pátou kolonou. A čekají na nějakou chybu, aby se někam mohli dostat.“

Oldřich Richterek ve svém oboru dosáhl významných úspěchů. Byl jmenován univerzitním profesorem, přednášel a publikoval doma i v zahraničí. Působil v akademických funkcích jako děkan i rektor. Vždy miloval ruskou literaturu, má však zásadní kritický postoj jak k bývalému režimu v SSSR, tak k dnešní vládnoucí garnituře. S agresivní válkou Ruska proti Ukrajině v první polovině roku 2022 hluboce nesouhlasil.

Má delší život, než je psáno v matrikách

Oldřich Richterek se oficiálně narodil 1. ledna 1940, dvě minuty po půlnoci. Později se však dozvěděl, že byl na světě už o dvě hodiny dříve. „Nějak se to tam prostě v té nemocnici záměrně zúřadovalo, takže mám vlastně o dvě hodiny delší život, než je napsáno v matrikách,“ dodává.

Pochází z malé vesnice Lubojaty u Bílovce na severní Moravě. Doba, do které se narodil, nebyla příliš dobrá. Probíhala druhá světová válka a nacistická okupace. Z této doby má jenom útržkovité vzpomínky. Jeho dědeček pracoval jako tesař. Při mobilizaci před válkou nastoupil k ženijnímu vojsku. Při nácviku bojových akcí u Černovíru si vystřelil oko a nosil potom přes něj černou pásku. Stal se potom v rodné vesnici správcem kostelíku. Oldřich Richterek si pamatuje, jak s dědečkem chodil do kostelíku zvonit na zvony.

Jeho otec byl vyučený obuvník. V oboru však nepůsobil, protože v obci pracoval ještě jeden obuvník a ten se postaral o to, aby otec Richterek svou živnost nemohl vykonávat.  Vyráběl tedy boty jen pro své příbuzné a pracoval ve Vítkovických železárnách.

Maminka pocházela z vesnice Josefovice, nedaleko Bílovce. Babička měla šest dětí. Pamětníkův dědeček zemřel na šachtě.  Babička pak pobírala malou podporu, ale rodina žila ve velké nouzi. Oldřich Richterek vzpomíná na jednoho svého strýce: „Měl špatný zrak a potřeboval operaci, ale neměli peníze, takže můj strýc oslepl. Byl velice nadaný, hrál bezvadně na housle a na mandolínu. Byl to můj oblíbený strejda, měl jsem ho hodně rád.“

Maminka také pracovala v továrně. V poměrně mladém věku však onemocněla komplikovaným zánětlivým onemocněním. Léčila se v nemocnici u Nového Jičína, ale po návratu z nemocnice brzy zemřela.

Rusové zastřelili pána, který jim místo vodky dal vodu

Oldřich Richterek si vzpomíná na osvobozování obce sovětskou armádou: „Osvobození přišlo 9. května v době, kdy v obci tradičně probíhalo posvícení zvané ‚krmaš‘. I v těchto podmínkách se to nějak uskutečnilo. Tatínek chtěl udělat pro rodinu bunkr pro období, kdy Němci budou ustupovat. Už to nestihl. Ve dne Němci utekli a v noci přijeli Rusové, pamatuji se, že na takových drobných koníčcích.“

Oldřich Richterek si ještě vzpomíná na svého otce, který šel do kostela. V kapsičce u vesty měl zlaté hodinky. Hodinky sice nešly a neukazovaly čas, ale byla to krásná hodinářská práce a tatínek si je do kapsy dával pro ozdobu. „Sotva vyšel z domu, vyskočili Rusové s oblíbeným úslovím: ‚Davaj časy!‘ Vzali mu je i s kusem klopy. Faktem je, že mu dali výměnou budík se slovy: ‚Nerabotajet.‘ Budík však stačilo jen natáhnout, ale to oni nevěděli. „Pamatuji si, že jsme ho pak měli v kuchyni asi dvacet let,“ vzpomíná.

Oldřich Richterek však popisuje velkou tragédii, která se v jejich vesnici odehrála při osvobozování. Dva ruští vojáci zastřelili ve vesnici starého pána. Jeho jediným proviněním bylo, že neuměl rusky, a když po něm chtěli vodku, přinesl jim sklenice s vodou. „Pak přišli dva důstojníci. A oni ty kluky odpráskli jako psy. Oni chtěli dokázat, že mají disciplínu,“ dodává pamětník.

Nebudete studovat historii, budete studovat ruštinu

Komunistický převrat v roce 1948 zasáhl i do rodiny Oldřicha Richterka. Tatínek byl sociální demokrat a po sloučení sociální demokracie s KSČ šel vrátit legitimaci. Řekli mu, ať to raději nedělá, protože tím ohrozí svoji rodinu. Vrátil proto stranickou legitimaci až v době, kdy se poměry ve společnosti trochu uvolnily.

Rodina byla nábožensky založena a víra nikdy nebyla u komunistů oblíbená. Všechno tedy nasvědčovalo tomu, že Oldřich Richterek půjde po škole pracovat stejně jako jeho otec do Vítkovických železáren. Učitelé na základní škole však poznali, že mladý Oldřich je výrazný studijní typ. Doporučili rodičům, ať se jejich syn přihlásí na střední školu, a nakonec s jistými obtížemi začal Oldřich Richterek studovat střední všeobecně vzdělávací školu, takzvanou „jedenáctiletku“, tehdejší obdobu gymnázia.

Po maturitě nastoupil na dva roky na vojnu. Když sloužil, právě vrcholila Karibská krize, kdy hrozila válka mezi USA a Sovětským svazem. Pamětník vzpomíná, jak museli spát oblečení a jak jejich politruk chodil a plakal, že bude válka. Válka nebyla, ale Oldřich Richterek musel zůstat na vojně o několik měsíců déle.

V té době se velmi kamarádil se dvěma dalšími spolužáky ze střední školy. Všichni tři chtěli studovat v Olomouci na univerzitě. Jen jeden se však dostal na školu, kterou si vybral, na lékařskou fakultu. Jeho kamarád chtěl studovat historii. Starosta z jeho obce však napsal do školy, že pochází z věřící rodiny, a tak ho na historii nevzali. Vystudoval pak Vysokou školu báňskou v Ostravě. Oldřich Richterek se také nedostal na svoji vysněnou historii. U přijímací komise mu prostě direktivně sdělili: „Nebudete studovat historii, budete studovat ruštinu.“ Ruština byla tehdy na vzestupu a bylo potřeba učitelů ruského jazyka na všech vzdělávacích stupních.

Pamětník šel tedy studovat ruštinu a nakonec toho nikdy nelitoval. Ve svém oboru dosáhl pozoruhodných výsledků. Kromě ruského jazyka, ruské literatury a historie vystudoval ještě germanistiku.

Církevní svatbu jsme měli tajnou

Oldřich Richterek se již na studiích seznámil se svojí budoucí manželkou. Studovala stejně jako on ruštinu a pocházela z Kostelce nad Orlicí. Po studiích se vzali, přestěhovali se do Kostelce nad Orlicí a začali učit ve východních Čechách. Oba pocházeli z křesťanských rodin. Po oficiální svatbě na městském úřadě měli ještě tajnou církevní svatbu jen pro pozvané. V učitelských povoláních nebyla tehdy křesťanská víra žádoucí.

Pamětník učil na průmyslové škole a později i na gymnáziu. Pamatuje si rok 1968 i následné prověrky názorů obyvatel na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V té době učil na průmyslovce v Rychnově nad Kněžnou a tam naštěstí proběhly velmi mírně a nemusel předvádět žádné názorové obraty.

Soudruhu doktore, tady nikdy docentem nebudete

Oldřich Richterek vystudoval při svém učitelském působení doktorát. Jeho pedagogická, publikační a vědecká činnost začala být známá. Dostal proto v roce 1980 nabídku, aby šel učit na pedagogickou fakultu v Hradci Králové. „Musel jsem nejdříve na kádrové oddělení. Tam mě přivítala jedna soudružka, prohlédla si moje materiály a na závěr mi sdělila: „Soudruhu doktore, je vám jasné, že tady nikdy docentem nebudete?“ popisuje začátek svého působení na vysoké škole.

Pamětník postupně rozvinul na vysoké škole všechny své schopnosti. Přednášel, vedl semináře, publikoval a založil úspěšnou konferenci Dialog kultur. Napsal monografii o spisovateli A. P. Čechovovi. Jezdil také jako tlumočník s mnohými zájezdy do tehdejšího SSSR, později do Ruska.

Pamatuje si také na mnohé absurdity. Například na situaci, kdy se s jedním zájezdem všichni toužili dostat na jednu výstavu v Moskvě, která však byla beznadějně vyprodaná. Úplatek v podobě kolekce spodního dámského prádla z Československa, který Oldřich Richterek osobně předal pracovnici u vstupenek, však zcela změnil situaci a on vyjednal účast na výstavě pro všechny členy zájezdu.

Docentem se přece jen stal

Oldřich Richterek vzpomíná na studentskou stávku v roce 1989. On sám jako člověk s čistým štítem byl jmenován opakovaně do několika akademických funkcí. Stal se rektorem ještě samostatné pedagogické fakulty a později byl děkanem pedagogické fakulty v rámci nově vzniklé Univerzity Hradec Králové. Podílel se na budování nového univerzitního kampusu. Soudružka kádrová referentka se v roce 1980 mýlila...

Pamětník se habilitoval jako docent. Sám k tomu dodává: „Dával jsem si velmi záležet na tom, aby se tak stalo podle všech akademických regulí a odborných požadavků.“ Později obdržel jmenování univerzitním profesorem. Působil také jako vedoucí katedry ruského jazyka a literatury.

Se svojí manželkou vychovali jednoho syna, který vystudoval fyziku a působí na univerzitě v Olomouci. V roce 2022 měl pamětník dvě vnučky, dvojčata, které obě také studovaly učitelství.

A jak se Oldřich Richterek dívá na současnou situaci v Rusku? „Jsem zásadně proti tomu, co se tam děje za Putina, a jsem zásadně proti válce s Ukrajinou. Bohužel lidi se tam hrozně bojí Putina, často spolu mluví otevřeně jen šeptem doma, ale pak se stejně přidají k většině.“ 

Oldřich Richterek je rád, že se jeho fakulta velmi dobře rozvíjí, že je kvalitně obsazena a že si vychoval své nástupce. Velmi si váží svého jmenování emeritním profesorem Univerzity Hradec Králové. „Mám tam tímto pořád své zázemí a mohu se dále setkávat s lidmi na fakultě a se studenty. A tento osobní kontakt je pro mě velmi obohacující,“ dodává na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Luboš Janhuba)