The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Richter (* 1952)

• narodil se 29. prosince 1952 v Praze jako třetí dítě JUDr. Milana Richtera

• otec byl za druhé světové války totálně nasazen, v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání

• otec po válce vystudoval práva, vstoupil do armády a KSČ

• jako nižší vojenský prokurátor se v roce 1951 podílel na trestním stíhání vyšetřovatelů z Domečku

• pamětník vyrostl v Českých Budějovicích, kam byl otec po akci Domeček přeložen

• v roce 1968 byl otec jmenován hlavním vojenským prokurátorem, snažil se o soudní rehabilitace nezákonně odsouzených z 50. let

• v lednu 1969 šel pamětník v čele průvodu k uctění památky Jana Palacha

• v roce 1969 otce odveleli do Tábora, záhy byl vyloučen z KSČ a propuštěn do zálohy

• v prosinci 1976 podepsal JUDr. Richter jako jeden z prvních Prohlášení Charty 77

• v roce 1981 otce zatkli a zbavili hodnosti i renty, rehabilitace se dočkal až po roce 1989

• pamětník celý život pracoval jako elektromechanik ve vozovně Střešovice v Praze

• v listopadu 1989 se aktivně zapojil do demonstrací a ve vozovně založil buňku Občanského fóra

• v roce 2024 žil v Praze

Začalo to už v roce 1951, když jako zázrakem usvědčil vyšetřovatele z hradčanského Domečku. JUDr. Milan Richter, mladý vojenský prokurátor, který věřil komunismu, ale zároveň nesnesl porušování zákonnosti. K případům z 50. let se pak vrátil v roce 1968 a neváhal obvinit tehdejšího ministra vnitra Lubomíra Štrougala z krytí vrahů. Jeho snahy ale zastavila sovětská okupace. „Furt říkal, že socialismus je dobrá myšlenka. Tihle pravověrní pak holt dostali se srpnem přes čumák,“ říká jeho syn a jmenovec Milan Richter mladší. 

„Kdy jsem poprvé zapochyboval o systému?“ ptá se sám sebe plk. JUDr. Richter v rozhovoru pro časopis Signál už po roce 1989. „Těžko říci, byl jsem idealista. Zažil jsem osvobození Rudou armádou, čas, kdy po nacismu přišla svoboda. Že trvala velmi krátce, to jsem si uvědomil až o hodně později.“[1]

Otec bojoval o Staroměstskou radnici

Milan Richter se narodil 29. prosince 1952 jako třetí dítě Boženy a Milana Richterových. Otec neměl jednoduché dětství. Narodil se ve Slaném do dělnické rodiny, v sedmi letech mu zemřela maminka a kvůli nefunkčním rodinným vztahům se později ocitl v Salesiánském chlapeckém domově v pražských Kobylisích. Osudu jít do učení se vzepřel, namísto toho vystudoval libeňské gymnázium. Mezitím přišla válka a on byl jako ročník 1924 totálně nasazen u firmy Junkerswerke v Gelenau v Německu. Kvůli žloutence ho před koncem války propustili, takže se mohl zúčastnit Pražského povstání, a to hned těch nejtvrdších bojů o Staroměstskou radnici. 

„Když to začalo, oficiálně se přihlásil k těm, co to řídili. A oni ho zařadili do revoluční jednotky. Mám doma i papír, takové povolení, že Milan Richter může nosit jakoukoli zbraň,“ vypráví pamětník. Protože jako jediný v jednotce uměl jeho otec francouzsky, přiřadili k němu čtyři francouzské vojáky, kteří do Prahy utekli z nucených prací v Německu.[2] „Byl s těmi Francouzi někde ve sklepě. Já jsem to tedy viděl i autenticky natočené z nějakého domu z výšky za pomníkem Jana Husa, jak jedou dva tanky směrem k radnici a střílejí na ni. Ta potom asi začala hořet. No a jeden z těch Francouzů vzal prostě panzerfaust, protitankovou pancéřovou pěst, a jeden z těch tanků zasáhl.“ 

Prokurátorem v Kapucínské ulici

Hned po válce vstoupil Milan Richter do Komunistické strany Československa (KSČ), vystudoval práva a oženil se. Na vojně pak získal hodnost kapitána a v roce 1949 podepsal vstup do armády. „Tihle mladí lidi po tom únoru – vlastně skončila válka, oni byli nadšení z toho, co se stalo, a věřili těm ideálům, těm slibům o socialismu,“ říká Milan Richter mladší. Když se však otec v roce 1951 dostal na nižší vojenskou prokuraturu do Kapucínské ulice, setkal se s tolika nezákonnými praktikami, že to nemohl ani jako nadšený komunista nechat být. 

„Zařadili ho v Kapucínské ulici. Pod Loretou je rozsáhlý komplex budov, to patřilo vojákům a sídlila tam StB [Státní bezpečnost]. V tom památném domečku s těmi komíny byly ty cely a tam dostávali do vězení bývalé vojáky, kteří bojovali v Británii a ve Francii. Které jsme vítali v pětačtyřicátém jako naše hrdiny a za tři roky je zavřeli. Tam je týrali takoví ti Perglové a Reicinové. Ten Domeček je teda posvátný,“ říká s dojetím v hlase pamětník, jehož otec má zásluhu na usvědčení celé skupiny vyšetřovatelů 5. oddělení, která se v pověstném Domečku podílela na mučení a týrání vězňů. 

Jako domeček z karet

Akci Domeček odstartoval v roce 1951 pamětníkův otec společně s tehdejším náčelníkem vojenské prokuratury, pplk. JUDr. Zdeňkem Zatloukalem. Říkali si Kapucínský duch a využili toho, když několik vyšetřovaných stáhlo své výpovědi a obvinilo vyšetřovatele z nezákonných metod. „Tehdy nějaký poručík Zelený vypověděl u soudu, že ho vyšetřovací skupina Obranného zpravodajství [pozdější StB] přinutila k doznání mučením,“ vyprávěl v rozhovoru s Janem Zvelebilem JUDr. Richter. „Obávaný kapitán Pergl, smutně proslulý pod přezdívkou Suchá lípa. Ale podíleli se na tom všem i jeho nadřízení, podplukovník Bohata, major Souček a další. Vzali jsme je proto do vazby a celou skupinu usvědčili. Až se divím, že to tehdy vůbec prošlo.“[1] 

Ano, jak to mohlo projít? Novému ministru národní obrany Alexeji Čepičkovi totiž ve skutečnosti nešlo ani tolik o nápravu poměrů jako o likvidaci náměstka Bedřicha Reicina a jeho nejbližších spolupracovníků z 5. oddělení. Obvinění z porušování zákonnosti při vyšetřování a přípravě procesů se tak stalo záminkou pro odstavení správce věznice Františka Pergla i jeho referentů. Nic to však nemění na odhodlání mladého prokurátora hájit právo a spravedlnost. Pergl byl v roce 1953 odsouzen k 11 letům odnětí svobody, Ludvík Souček a Karel Bohata dostali oba patnáctileté tresty. 

Podle slov svého syna věděl Milan Richter starší o mnohých případech nespravedlivě odsouzených, s pokusy o otevření rehabilitačních procesů však musel čekat až do pražského jara. V roce 1958 ho totiž odstavili do Českých Budějovic, kde se dlouhých deset let věnoval běžným případům spadajícím pod vojenskou prokuraturu.

Otec žil vyšetřováním, máma byla světice

Na léta strávená v Českých Budějovicích vzpomíná Milan Richter rád. Prožil zde většinu svého dětství, od pěti do 15 let. „Táta odjel ráno do práce, když nic nebylo, tak se vrátil k večeru, přinesl si štos papírů, sednul si – měl v rohu pokoje takovou kancelář, takový velký stůl psací. A tam stejně seděl v těch lejstrech dál. Žil tím svým životem vyšetřování a na všechno byla naše máma. To byla světice,“ konstatuje se smíchem pamětník. Vztah s otcem ani nemohl být srdečný: „Táta vždycky jenom ráno: ‚Ukažte žákovskou, ukažte sešity, co se tam píše, co se učíte. Jak to píšeš? Proč si to nepodtrhneš?‘ Sprdnul nás a odjel. Svých starostí měl prostě dost.“ 

Ačkoli otce z Prahy odveleli, nejspíše ho stále sledovala StB. Spis „Právník“, kde je JUDr. Milan Richter veden jako PO (prověřovaná osoba) byl ale bohužel v prosinci 1989 zničen. Dochovaly se jen dílčí informace ve svazcích vedených na jiné osoby. Z nich je možné vyčíst, že například v roce 1967 byla v jeho kanceláři a bytě instalována odposlouchávací zařízení, a to kvůli jeho přátelství se spisovatelem Janem Benešem, který byl tehdy uvězněn pro podvracení republiky. Státní bezpečnost podezřívala doktora Richtera, že Benešovi poskytl tajné informace o politických procesech z 50. let a ten že je zaslal do exilového časopisu Svědectví se sídlem v Paříži. Pamětník vůbec netušil, že mají odposlechy v komínech, kvůli jejichž instalaci jim pracovníci kontrarozvědky dokonce uspali foxteriéra.[3] „Asi to dopadlo dobře,“ komentuje Milan Richter mladší s odstupem toto překvapivé zjištění, „když ho v roce 1967 odveleli zpátky do Prahy přímo na generální prokuraturu na Pankráci.“ A tak se jeho otec dostal přímo do středu dění pražského jara.

Hlavní vojenský prokurátor proti Štrougalovi

V Praze dostal JUDr. Milan Richter hodnost plukovníka a v roce 1968 byl jmenován hlavním vojenským prokurátorem Československa a náměstkem generálního prokurátora. Ocitl se na vrcholu své kariéry a hodlal to využít k rehabilitaci odsouzených v politických procesech – zasloužil se třeba o propuštění Rudolfa Baráka, bývalého ministra vnitra. Nejvíce mu však záleželo na prošetření dvou starých případů z roku 1948: politických vražd Petra Konečného a Františka Novotného. Tajemníka ústředního výboru strany národních socialistů Petra Konečného i pracovníka ministerstva vnitra Františka Novotného zavraždila skupina sedmi příslušníků StB v čele s kapitánem Pich-Tůmou. Obvinění stanuli před vyšším vojenským soudem v Příbrami, ale vynesení rozsudku zmařila sovětská invaze. A nejen ta – hlavní vojenský prokurátor podezříval z krytí vrahů tehdejšího ministra vnitra Lubomíra Štrougala. 

„Obvinit je, to by normálně nebyl problém, protože svůj skutek brali jako důvod k pochvale a po činu o něm se všemi podrobnostmi napsali do hlášení. Jenže když před lety inspekce tenhle spis v archivu našla, nejprve ho shodilo ze stolu politbyro a podruhé sám Štrougal jako ministr vnitra odmítl spis Generální prokuratuře vydat,“ znějí slova samotného plukovníka Milana Richtera. „Věc se rozběhla a já tehdy volal k odpovědnosti i Štrougala. Řekl jsem mu, že má jako každý občan povinnost svědčit a že od něho chci vysvětlení, proč mařil přípravu procesu. Jenže už bylo pozdě. Vymluvil se, že odjíždí, a pak už Sověti všechno zastavili.“[1] Dohnat Lubomíra Štrougala k odpovědnosti se bohužel nepodařilo až do jeho smrti v roce 2023.

Z jeho dalších iniciativ lze vzpomenout pokus o rehabilitaci generála Heliodora Píky, popraveného roku 1949, jehož odsuzující rozsudek alespoň zrušil vojenský soud v Příbrami, a pokus o prošetření smrti kněze Josefa Toufara z roku 1950. „Říkal, že to je strašně nepřehledné,“ vzpomíná pamětník na činnost otce v té době. „Jediná šance byla tak nějak celkově říct: ‚Všichni, co byli odsouzeni od určitého data, jsou nevinní a nebyli souzeni.‘ To byl jeho návrh. Protože každý případ zvlášť nešlo ani prošetřit.“ Rozhodně ne za ten pouhý rok, který plukovník Milan Richter působil ve funkci hlavního vojenského prokurátora. Konec jeho kariéry se blížil.

Srpen 1968 pro mě znamenal loučení, pro otce probuzení ze sna

V předvečer sovětské invaze slavili Milan a Božena Richterovi v Polici nad Metují dvacetileté výročí svatby, brali se 21. srpna 1948. „Tím to začalo, že jsme tam seděli a najednou – takhle je ta polská hranice a teď skutečně nízko nad námi tam začala létat ta velká vrtulová dopravní letadla, řvalo to. Byly tam i hvězdy na těch křídlech. To si pamatuju, že tehdy táta prohlásil, když jsme to viděli: ‚Tak tohleto, to je teda průser.‘ Ráno pro něj přijelo auto, odvezlo ho a byl to průser,“ vypráví pamětník. I jemu srpen 1968 úplně změnil život. Někteří kamarádi s rodiči emigrovali, on se v listopadu stěhoval do Prahy, kde jeho otec za pět minut dvanáct konečně získal byt. V 15 letech ho tak okolnosti vrhly do úplně nového prostředí, kde nikoho neznal a kde nebyl šťastný.

„Nemám moc rád film Pelíšky. Jednak ty zelené ponožky a hnědé boty, to jsme nosili, taky světlé vojenské svetry s véčkem. I ty tlusté zimní ponožky. Teda nástěnku jsme doma neměli, to naštěstí ne, takhle to táta nežral, i když byl taky trochu přísný,“ směje se Milan Richter, ale hned zvážní. „Ten konec filmu, jak se tam po tom srpnu všichni loučí – ti se oženili, ten měl známé v Londýně, kluk letěl za rodiči do Ameriky… Tohle já jsem přesně prožil v těch Budějovicích. Loučil jsem se s kamarády. Jeden, co s námi bubnoval ve školní kapele, ten emigroval s rodiči do Ameriky.“ Bubny, které pamětník podědil, předznamenaly o mnoho let později jeho dráhu amatérského bubeníka. Tehdy však cítil stesk, škola šla stranou. Nakonec nastoupil do učení na elektromechanika v dopravních podnicích.

Otec se mezitím s šokem ze sovětské invaze vypořádával po svém – nechal zdokumentovat všechny případy bezdůvodné střelby okupantů do československých občanů. „Obětí bylo přes dvě stovky, přestože vojáci nebyli ani jednou v situaci ohrožení. Jakousi výjimkou byl jen případ ze Žiaru nad Hronom. Tam k silnici přiběhli tři kluci a jeden z nich hodil po projíždějící koloně kamenem. Respektive malým oblázkem, který pouze napraskl přední sklo doprovodného vozu. Z transportu jedoucího za ním však vyskočil velitel se samopalem a všechny chlapce zastřelil,“ vyprávěl JUDr. Milan Richter pro časopis Signál.[1] „Jak on vždycky mluvil v celku v dobrém o tom socialistickém zřízení, o těch ideálech, které byly nastíněné v roce 1948, a jako člen strany, tak tohle ty lidi totálně probudilo ze sna,“ shrnuje otcovo rozčarování pamětník. Milan Richter starší se v srpnu 1969 dočkal zbavení funkce hlavního prokurátora a převelení na Vyšší vojenský soud do Tábora, v únoru 1970 nakonec i propuštění do zálohy. Vyloučení ze strany pak už přišlo jen jako vysvobození. Pár měsíců byl bez práce, než koncem roku 1970 nastoupil jako podnikový právník do Technomatu.

‚Jan Hus! Jan Palach!‘ volal jsem v čele průvodu

Přesunem do Prahy se dospívající Milan ocitl v centru dění. V lednu 1969 se dokonce jako teprve šestnáctiletý postavil do čela pochodu, který chtěl 19. ledna spontánně uctít památku Jana Palacha: „Když umřel Palach, tak jsem byl na Václaváku, kde se spontánně sešli lidi. Byl tam kluk, měl velkou československou vlajku a pobíhal tam s ní. Tak jsme se čtyři domluvili a každý jsme tu vlajku chytili za jeden konec, roztáhli jsme ji a volali jsme: ‚Jan Hus! Jan Palach!‘ Taková ta hesla. A šli jsme odshora od muzea, kde se to stalo, dolů, a jako že projdeme Václavák. Jenže jsme si všimli, že se k nám přidali lidi. Dalo by se říct, že jsme s těmi kluky udělali takovou manifestaci, protože jich šlo za námi už víc, takový dav.“ 

Nakonec stopadesátimetrový průvod prošel až na Letnou a zamířil na Hrad: „Přišli jsme na Prašný most a šli jsme nahoru a tam už stála nákladní auta a policejní antony. Ale jako: ‚V klidu, rozejděte se! Tohle je konec, dál už ne!‘ Lidi tam chvíli zůstali, něco se provolávalo a tím se to ukončilo.“ I pohřebního průvodu 25. ledna se zúčastnil. „Seděl jsem Janu Husovi skoro na krku,“ vzpomíná na shromáždění na Staroměstském náměstí. 

My tě nemůžeme vzít jako kandidáta strany!

Po vyučení nastoupil pamětník do pražské vozovny Střešovice. „Byla to dobrá práce, já si nestěžuju.“ Měl-li s ním otec jiné ambice, stejně by se kvůli jeho špatnému kádrovému profilu nenaplnily. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil na vojně, kde mu ale perzekuce otce paradoxně pomohla z úzkých: „Předseda stranické organizace si mě jednou vzal stranou a říkal: ‚Ty, Milane, člověče, ty seš takovej dobrej, šikovnej, žádný průšvihy nemáš. Tak jsme o tobě mluvili na stranické schůzi, že bychom tě jmenovali jako kandidáta strany.‘ Já říkal ‚Jo? To snad ne, proboha.‘ ‚No ne, ono jde taky o to, že jsme se museli zeptat v bydlišti, tak jsme tam psali na místní organizaci KSČ. Teda já byl překvapenej, co přišlo za odpověď! My tě nemůžeme vzít jako kandidáta strany!‘ ‚No to je mi jasné,‘ řekl jsem. Takže to byla sranda, tím mě táta zachránil. Já si nedovedu představit, kdyby na mě tlačili, to by bylo blbé,“ uzavírá úsměvnou historku Milan Richter. 

Po podpisu Charty začaly další problémy

JUDr. Milan Richter mezitím dělal podnikového právníka v Technomatu a stýkal se s disidenty, Petrem Pithartem, Pavlem Rychetským a mnoha dalšími. „Scházeli se, byli na pivu a někdo tam přišel s Chartou. On to podepsal a začaly problémy,“ vypráví pamětník, jehož otec patřil dokonce mezi prvních 242 signatářů, kteří Prohlášení podepsali už koncem roku 1976.[4] Odezva na sebe nechala čekat čtyři roky – v roce 1981 otce zatkla StB a provedla důkladnou domovní prohlídku, které byl Milan Richter náhodou přítomen.[5] „Tam bylo eldorádo! Deset estébáků, a aby to bylo ve všem počestné, tak tam byl člověk z národního výboru, co dohlížel. Neskutečným způsobem proběhla prohlídka bytu. ‚Na stole sklenička. V té tři tužky, černá, černá, červená. Pero psací inkoustové, guma, ořezávátko.‘ Takhle všechno popsali. Neskutečný seznam. To jsem nevěděl ani já, co tam všechno bylo. Máma sama. Na dotaz, co je s tátou, mi řekli: ‚Buď v klidu, je naživu.‘“ 

Zatímco byl otec ve vazbě, pamětník s bratrem odjeli do domu tety v Polici nad Metují. „Věděli jsme, že tam má táta nějaké věci, památeční tiskoviny a někdy i něco zajímavějšího. Bylo to po té prohlídce, vyrazili jsme, bylo to nějakých 180 kilometrů. Přijeli jsme tam a před tím barákem stála policejní Volha. Takže už bylo bohužel pozdě.“ Otce nakonec pustili, ale snesla se na něj druhá vlna perzekucí. Degradovali ho na vojína, sebrali mu rentu a přeřadili na funkci účetního. To už se začal horšit jeho zdravotní stav a docházely mu síly. Sametovou revoluci prožil v ústraní v Polici nad Metují, kam se na důchodová léta s manželkou přestěhoval.

Zaměstnanci Dopravního podniku podporují Občanské fórum!

Zato Milan Richter mladší si listopad 1989 prožil s chutí. „17. listopadu jsem byl v práci, měl jsem odpolední, takže jsem končil v devět. Měl jsem takový zvyk pouštět si Hlas Ameriky. Byla tam taková zajímavá znělka ‚Voice of America‘. Jeli tam naplno o té manifestaci, těch zásazích policejních jednotek. Tak jsem si říkal: ‚Co to je?‘ A nenapadlo mě nic chytřejšího, než že jsem se sbalil, šel jsem na tramvaj a přijel jsem k Národnímu divadlu. Tam to nejelo, tak jsem vystoupil u Mánesa a kousek jsem se vrátil. Na mostech stála policejní auta, na Národní byla taky policejní auta a ten prostor u Národního divadla, tam byl takový ten klasický nepořádek, nějaké čepice, třeba i bota. ‚Tak uvidíme, co to bude znamenat,‘ řekl jsem si a jel jsem domů.“

Od pondělí pak každý den odpoledne šel na Václavské náměstí k Melantrichu. „Já si vzpomínám, to první pondělí po manifestaci se začalo dít... Tramvají jsem přijel na náměstíčko s Filozofickou fakultou a tam plakáty ‚Svobodné volby‘ a ‚Pryč s KSČ‘. A já si říkal: ‚Ty vole, je to tady! To už není normální. To musí být!‘“ Někdy ve středu si dokonce napsal transparent „Zaměstnanci Dopravního podniku podporují Občanské fórum“ a stál s ním v davu. „Nastydl jsem, Letnou jsem už nedal,“ přiznává. 

Ve vozovně pak pamětník skutečně založil buňku Občanského fóra: „Jmenoval jsem se předsedou, protože nikdo to nechtěl. Bylo to zajímavé, když jsem obcházel lidi. ‚Hele, dáme to do kupy, ať tu máme taky nějakou činnost. Ale potřebuju členy, pak to někam pošleme.‘ ‚No jasně, dej to sem!‘ Ale další: ‚Hele, já nevím. Víš co, dej mi vědět tak za měsíc.‘ Takoví ti opatrní, na které to bylo moc brzy. Ale jo, pak to všechno spadlo, komunisty jsme vyhnali z kanceláře, kde měli klubovnu.“ Když se v podniku rušilo ROH, dělal předsedu odborů, tím pak jeho angažovanost skončila.

Havla zvolili prezidentem na moje narozeniny

V den svých třicátých sedmých narozenin, 29. prosince, se s bratrem procházeli po Hradčanském náměstí a mávali do oken autobusů odvážejících komunistické poslance, kteří zrovna zvolili Václava Havla prezidentem. Potom sešli na Staroměstské náměstí. „To byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Tam už bylo pódium, aparatura a hrály se tam lidovky. A lidi tam tancovali. Člověk šel, nějaká pěkná baba, tak ji popadl a hned se tancovalo. To bylo nádherné. To bylo přesně jak po válce,“ vzpomíná s nadšením.

Z doby sametové revoluce si ale kromě krásných vzpomínek odnesl i náznak pachutě: „Jak jsem poslouchal ty řeči, Kubišová tam zpívala, to byly dojemné okamžiky, říkal jsem si: ‚To je úžasné!‘ A pak jsem si vzpomněl na ty svoje rodiče, kteří vstoupili do strany po čtyřicátém osmém roce a taky si mysleli, že to bude úžasné. Tak jsem si na ně fakt vzpomněl. No jo, oni tady taky stáli, jásali a teď jsme tu jásali my. Tak jsem si řekl: ‘To jsem teda zvědavý, co z toho bude…’ Byla to osvícená doba a teď čekám, co z toho bude. Už čekám přes 30 let a furt si říkám: ‚Uvidíme.‘“

Po revoluci si táta začal znovu rejpat

JUDr. Milan Richter se dočkal rehabilitace v roce 1992. Dostal vyznamenání od Václava Havla, vrátili mu hodnost plukovníka, jen vojenskou rentu mu zpětně nevyplatili. Jemu však nejvíce záleželo na tom, aby bylo konečně spravedlnosti učiněno za dost. „On si zase začal rejpat, psal na generální prokuraturu,“ vzpomíná pamětník na neúnavného otce. Z dochované korespondence se dá vyčíst, že se mimo jiné zajímal o případ kněze Toufara a usvědčení bývalého příslušníka StB Ladislava Máchy, a případ Milana Pousky, kterého zavraždil příslušník SNB Oldřich Dobruský v roce 1951. Po mrtvici částečně ochrnutý a trpící těžkou cukrovkou zemřel 2. října 1996 ve věku nedožitých 72 let.

Jeho syn žil v době natáčení v roce 2024 v Praze. V pražské vozovně Střešovice, kde celý život spravoval a rekonstruoval historické tramvaje, už bezmála 30 let zkoušel se svou bigbítovou kapelou Na Moll.

 

[1] Článek Jana Zvelebila „Nikdy jsem nechtěl k armádě“, vydaný v časopise Signál někdy v letech 1989–1994, je dostupný v Dodatečných materiálech. 

[2] Novinový článek zmiňující ony Francouze a jejich tlumočníka, mladého partyzána Milana, je dostupný v Dodatečných materiálech. 

[3] Záznam ze Správy zpravodajské techniky je dostupný v Dodatečných materiálech.

[4] Prohlášení samotného JUDr. Richtera k podpisu Charty 77 je dostupné v Dodatečných materiálech.

[5] Záznam o domovní prohlídce v bytě JUDr. Richtera je dostupný v Dodatečných materiálech.