Milan Richter

„No a měli jsme velitele, tomu se říkalo náčelník. A on byl předseda nějaké stranické organizace. A ty vztahy byly takové v pohodě a nebyly problémy. A on jednou takhle si mě vzal stranou a říkal: ‚Ty, Milane, člověče, ty seš takovej dobrej, šikovnej, žádný průšvihy nemáš. Tak jsme o tobě mluvili na stranické schůzi, že bychom tě jmenovali jako kandidáta strany.‘ Já říkal –protože už jsem k tomu byl takový trošku odtažitý: ‚Jo? To snad ne, proboha. Já nevím, no tak…‘ ‚No ne, ono to nejde, ale taky jde samozřejmě o to, že jsme se museli zeptat v bydlišti, tak jsme tam psali na místní organizaci KSČ. No teda já byl překvapenej, co přišlo za odpověď! My tě nemůžeme vzít jako kandidáta strany!‘ Jsem říkal: ‚No to je mi jasné!‘ Takže to byla sranda, tím mě teda táta zachránil. Já si nedovedu představit, kdyby na mě tlačili, to by bylo blbé.“

„Když umřel Palach, tak to jsme byli… na Václaváku jsem byl a takovou akci… Takhle, spontánně se tam sešli lidi. Pak se šlo. No a tam byl nějaký kluk a on měl takovou vlajku československou, ale velkou. A teď tam s tím pobíhal. Tak jsme se nějak domluvili čtyři a každý jsme tu vlajku chytili za ten jeden konec. A teď jsme to roztáhli, teď jsme volali: ‚Jan Hus! Jan Palach!‘ a taková ta hesla. No a šli jsme odshora od toho muzea, kde se to stalo, a šli jsme dolů a že teda projdeme ten Václavák. Jenže jsme si všimli, že za námi se k nám přidali lidi. Takže dá se říct, že jsem s těmi kluky [podnikl] takovou manifestaci. Protože skutečně jich šlo za námi už víc, už takový dav. Tak jsme odbočili na Příkopy a furt jsme volali, a teď už to hučelo, protože bylo víc lidí a čím dál tím víc. Prošli jsme náměstím Republiky, tam Revoluční, suverénně jsme vešli do Letenského tunelu. Tam policajti zastavili dopravu, aby tam nebyl průšvih. Nic nám neudělali teda. Vylezli jsme ven, šli jsme Letnou a že jako jdeme na Hrad. A to už fakt byl průvod! Průvod já nevím – třeba sto metrů, sto padesát metrů, takový jako na Prvního máje, na té Letné. A dobré, přišli jsme na Prašný most a šli jsme tam od Prašného mostu, po Letné, tam je ta křižovatka. A šli jsme nahoru a tam už stála nějaká nákladní auta a nějaké policejní antony. Ale jako: ‚V klidu, rozejděte se! Tohle je konec, dál už ne! Bla bla bla.‘ Tak to zůstalo, ti lidi, a teď se tam různě provolávalo něco, bla bla bla, a tím se to ukončilo.“

„No a pak ho jmenovali hlavním vojenským prokurátorem Československa a náměstkem generálního prokurátora. Takže to byla vlastně taková největší šajba. Dostal plukovníka, to jsou takové ty tři hvězdičky tehdy. No a byl asi na vrcholu své kariéry. A furt jako se snažil o tyhlety věci. Tehdy měl tu možnost, to byla výborná možnost, když takzvané pražské jaro, že jo a tak dále. Už od toho roku 1967 se to tam zklidňovalo a bylo to volnější samozřejmě, i když vůdčí strany, jako vládnoucí strana, ta se neměnila, všechno to bylo podle nich. Ale už to nebylo tak hrozné, i v tom umění, i v té kultuře to bylo evidentně znát a tak dále. Takže dobré. On se v té době taky začal snažit do něčeho. Rehabilitovali toho Rudolfa Baráka, to byl bývalý ministr vnitra. Ten byl taky zatčený a odsouzený. To už pak tam byl Štrougal jako ministr vnitra. Tak to se jim taky povedlo, že ho pustili, propustili a snad i rehabilitovali. Ale jak říkám, jinak on říkal, že to je tak nepřehledné, že těžko lze nějak to… On říkal, že jediná šance obecně, tak nějak celkově, globálně říct: ‚Všichni, co byli odsouzeni ode dne rozkazu, nějakého výnosu, jsou nevinní a nebyli souzeni.‘ To byl návrh takový, protože každý nějaký zvlášť případ nešlo ani prošetřit, protože nebyly… Ta Státní bezpečnost se s tím nemazlila. Všechno měla pod palcem, akorát ten soud něco… Vždyť si vemte, teď před čtrnácti dny jsem koukal, že faráře Toufara rehabilitovali. Teď před čtrnácti dny! A umlátili ho estébáci někdy v roce 1950.“