Milan Richter , CSc.

* 1935

  • „My jsme slyšeli [o konci války] v rozhlase, když se něco tajně poslechlo… Ale když se blížila fronta, byly dělové salvy slyšet z velké dálky. Rychle jsme na zahradě vykopali kryt hluboký určitě dva metry, pažený dřevem. Že bychom se tam ukrývali. Tak se tam složily nějaké cenné věci pro případ, že by se k nim chtěl někdo dostat. Vlastní střet a boj na vesnici jsme prožívali ve studeném sklepě. Selka si tam ukládala věci, když nebyla lednička. Tam jsme prožili tuším tři dny přechodu fronty. Velice opatrně jsme vycházeli, když jsme ucítili, že střelba už utichá. A najednou jsme zjistili, že před naším domem stojí na silnici vojáci Rudé armády. Můj otec byl velký vlastenec a Slovan. Naučil mě dvě věty v ruštině, které si dodnes pamatuju. Ty zněly: ‚Da zdravstvujet Krasnyja armija. Da zdravstvujet generalisimus Stalin.‘ Já jsem to těm vojákům takhle řekl a oni mě nosili na rukou. Líbali. Předávali si mě z rukou do rukou, vzali si mě do transportéru. Najednou cítili, že jsou mezi svými.“

  • „Město Šternberk bylo německé. Oni první vyhnali Čechy tam odtud. Oni znásilňovali, oni odnášeli české četníky do Německa, mučili. Když potom byl odsun, viděl jsem jet nákladní automobily ze Šternberka přes nás tuším do Olomouce, kde lidé museli do vagonů. Viděl jsem je. Nákladní auto odkryté nahoře. Průjezd obcí. Nemůžu vám říct, že by jich někdo politoval. To si nepamatuju. Naopak.“

  • „Já jsem je nevítal, ale taky jsem proti nim neprotestoval. Nevěděl jsem, k čemu došlo. Čekal jsem na vysvětlení, co se stane. Bál jsem se, že se náš národ postaví proti lidem, jejichž rodiče nás osvobozovali. První odpoledne po vstupu vojsk jsem zjistil, kde je jejich velitelství v blízkosti Chebu, a zajel jsem k nim. Ptal jsem se jich, o co jde. Oni mi odpověděli, že u nás je kontrarevoluce. Že se Západ připravuje k agresi s cílem vytrhnout Československo z Varšavské smlouvy, a tím narušit sílu Varšavské smlouvy, a že to oni nemůžou připustit. Chovali se ke mně velmi slušně, nemůžu si na nic stěžovat. Měli v polním stanu puštěnou muziku: své zpěváky, své zpěvačky. Pro mě to bylo sdělení, že je u nás kontrarevoluce, že tady hrozí nebezpečí vpádu cizích vojsk a že tomu bylo potřeba zabránit. S tím jsem se vrátil a tuto informaci jsem podal svým blízkým.“

  • „Milada Horáková si ten trest zasloužila. To nebyl zmanipulovaný proces. Dodneška ji vidím jako hrdinku – i za nacistické okupace. Nevěřím, že to, co řekla, bylo zmanipulované. Ona se postavila na stranu, která chtěla zlikvidovat nově vzniklý režim. Jiná věc je, že neměla být popravena. Ale trest byl v souladu s trestním řádem této země. Země, která byla uznávaným státem světového společenství a ten trest byl oprávněný. Ale trest je hanba. To se nemělo nikdy stát. Tak to vidím já.“

  • „Je třeba vycházet z toho, že svět byl naprosto antagonisticky rozdělen. Uvědomte si, že v té době tady Západ usiloval o změnu režimu. V roce 1950 byla ustavena Svobodná Evropa v americkém žoldu. Ta přímo naváděla lidi, aby odcházeli, že budou mít dobrý život. Svobodná Evropa má zásadní vinu na tom, že byla na státních hranicích prolita i krev. Někteří samozřejmě odcházeli, protože měli podnikatelské schopnosti, měli možnost, že se mohou uplatnit na Západě, a ne tady, kde bylo řízené národní hospodářství. I toto byly důvody. Ale mnozí odcházeli proto, že měli za sebou trestnou činnost, někteří na přelomu 40. a 50. let i s milionovými majetky. Nemuselo být všechno namířeno proti této republice, ale republika se bránila proti úniku bohatství a proti tomu, aby se lidé, kteří odešli, stali agenty zahraničních služeb.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.04.2019

    (audio)
    duration: 01:57:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 21.05.2019

    (audio)
    duration: 01:07:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby se něco stalo, je tady voják

Nadporučík
Nadporučík
photo: archiv pamětníka

Milan Richter se narodil 13. března 1935 v Olomouci. Jeho otec František Richter byl městský tajemník, matka Růžena, rozená Sazimová, pracovala na finančním úřadě. Když bylo Milanovi šest let, matka zemřela a otec ho musel dát ke své sestře na statek do Moravské Huzové u Šternberka. Zde zažil druhou světovou válku a byl také svědkem odsunu sudetských Němců. Po válce studoval v Olomouci dva roky na gymnáziu, a když byla gymnázia zrušena, dva roky na tzv. jednotné škole. Vyučil se modelářem kovů v Sigmě Olomouc a po vyučení pracoval v Moravských železárnách. V roce 1954 nastoupil povinnou vojenskou službu. Po skončení vojny v armádě zůstal, zároveň se stal hned kandidátem a posléze členem komunistické strany. V různých funkcí v armádě strávil celý profesní život. Působil například u pohraniční stráže, jako proděkan fakulty ochrany státních hranic Vysoké školy SNB nebo jako zástupce velitele pro věci politické. Zažil lidi zadržené kvůli útěku na Západ, jejich motivy podle něj nikdy nebyly politické. Nástup komunistů k moci v roce 1948 bere jako ústavní a vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nevnímá jako okupaci. Změnu poměrů po 17. listopadu 1989 hodnotí jako kontrarevoluční převrat. V roce 1990 se nechal penzionovat. Je aktivní v Klubu českého pohraničí.