The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Rezková (* 1948)

• narodila se 9. prosince 1948 v Praze

• dvacet čtyři členů židovské rodiny zahynulo během holocaustu

• její matka Eva Platzerová se před transportem zachránila nasazením ve firmě Primeros

• její otec Augustin Kvoch vlastnil v Praze zlatnictví

• v roce 1949 jim byl znárodněn majetek a museli se vystěhovat do Pikovic

• StB při domovních prohlídkách opakovaně hledala údajně ukryté zlato

• v roce 1968 emigroval její bratr Augustin Kvoch do Švédska

• při sametové revoluci se obávala o své děti, které byly aktivními účastníky protestů

• po roce 1989 byla část rodinného majetku navrácena v restitucích

• v roce 2025 žila v Pikovicích

„To muselo být zlata, když to vyrábělo čtyřicet osm lidí! Brože, řetízky, prstýnky,“ vypráví Emílie Rezková o velkém zlatnictví svého tatínka Augustina Kvocha, které se nacházelo na Václavském náměstí v Praze. Když mu ho komunisté v roce 1949 znárodnili, odešel jen s holí a kloboukem. Státní bezpečnost přesto stále hledala, zda si nějaké zlato doma neschoval. Dokonce i v žumpě na zahradě. „Jim by to býval nepřiznal, že ho to zlobí. Před nimi byl hrdina, vždycky je něčím doběhl. Ale pak doma seděl a plakal.“ Vystěhovaná rodina zůstala zcela bez prostředků, odkázaná na pomoc příbuzných. „Nebylo to jednoduché. Když si vzpomenu, že jsme doma měli jeden chleba a máma s tátou nevěděli, co s tím, abychom se všichni najedli...“ 

 

Děda se s babičkou rozvedl, protože byla Židovka

Emílie Rezková, dívčím jménem Kvochová, se narodila 9. prosince 1948 v Praze. Její maminka Eva Platzerová pocházela z rozvětvené židovské rodiny Veselých, z nichž bylo na dvacet čtyři členů zavražděno v koncentračních táborech. Sama Eva Platzerová už neměla čistě židovský původ, manželství jejích rodičů bylo smíšené. Otec Jan Platzer se s její matkou Emílií pod nátlakem protižidovských opatření rozvedl už někdy v roce 1940 a nechal je tak obě bez ochrany. „Maminka o tom nikdy moc nemluvila, ale myslím si, že děda měl strach, že by se mohl svézt s tou rodinou a dostat se do koncentráku,“ vypráví pamětnice o rodinné tragédii. 

Když dostala Emílie Platzerová v roce 1942 předvolání do transportu do Terezína, loučila se s dvacetiletou dcerou Evou narychlo. „Myslely si, že bude za pár měsíců doma. Nikdo z těch, kdo tam šel, nepočítal s tím, jak to dopadne,“ pokračuje ve vyprávění pamětnice, jejíž babička zahynula rok poté v Osvětimi. Eva Platzerová byla jako míšenka prvního stupně ve velkém ohrožení, z kterého ji ale nakonec zachránil obětavý bratr jejího otce. Hubert Platzer si dívku vzal k sobě a sehnal jí totální nasazení u firmy Primeros, kde byla do konce války v bezpečí. „Dělaly se tam pánské ochrany a pak se to v krabicích nosilo německým vojákům do kasáren. A když měly příležitost, tak s holkama, co byly nasazeny, do toho dělaly dírky špendlíkama,“ vypráví se smíchem o „sabotážích“ své maminky. Ostatní dívky z rodiny ale neměly takové štěstí jako ona.

 

Zkušenost holocaustu byla v naší rodině velmi živá

Protože dědeček Alexandr Veselý zplodil postupně s třemi manželkami dvanáct dětí, měla Eva Platzerová opravdu hodně sestřenic a bratranců. Někteří unikli předvolání do transportu díky svému nízkému věku, například Aleš Veselý, budoucí významný sochař a autor mnoha pomníků věnovaných obětem holocaustu, a Hana Fousová, rozená Reinwaldová, která rázem osiřela a skončila v opatrovnictví příbuzných. Zbytek ale prošel se svými rodiči peklem na zemi – na svou nejmilejší sestřenici Zdenku Klingerovou, zavražděnou v Osvětimi, vzpomínala maminka prý celý život. 

Jiné sestřenice se vrátily, ovšem nadosmrti poznamenané hrůznou zkušeností holocaustu. Pamětnice si je vybavuje tak, jak je znala ze svého dětství. „Teta Leontýnka z Teplic, teta Emča z Boleslavi, teta Irma z Prahy. Všechny měly číslo a nám to jako dětem vůbec nepřišlo divný, jak jsme na to byly zvyklé.“ Rodina držela pohromadě, před i po válce, i když přeživší nechtěli o svých zkušenostech mluvit. „Říká se, že tetu Leontýnku našli na hromadě mrtvol, že prý hýbla rukou. Takovýhle hrozný věci,“ vzpomíná Emílie Rezková na matčinu vrstevnici, která přežila Osvětim i pochod smrti. „Strašně špatně chodila. Jako děti jsme říkaly, že má ploutve. Ona chodila tak jako dole, chudinka.“ Díky svému mládí se ale Leontýna Veselá zotavila natolik, že mohla mít ještě děti. I Eva Platzerová se po válce vdala, a to za muže o dvacet let staršího.

 

Zlatnictví na Václaváku a vila v Pikovicích

Tatínek Augustin Kvoch pocházel ze staré zlatnické rodiny, která v druhé polovině 19. století odešla za prací do Vídně. Ačkoli se narodil jako vídeňský Čech, po vzniku Československa se přestěhoval do Prahy, kde si se strýcem Antonínem Kvochem založil velmi prosperující zlatnictví. „V Jeseniově ulici na Žižkově měli dílnu. Nikde jsem to nesměla říkat, ale zaměstnávali čtyřicet osm zlatníků! Byla to jedna z největších zlatnických firem,“ vypráví s hrdostí Emílie Rezková. Prodejnu, kancelář a byt měli na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Otcův synovec Norbert Kvoch byl také velmi úspěšný – vyhrál konkurz a odjel vyrábět šperky pro švédskou královskou rodinu. Kvochové měli zkrátka zlatnické řemeslo v krvi.  

Rodiče se vzali v roce 1945, seznámili se ale prý už před válkou, když si Augustin Kvoch nechal v Pikovicích postavit letní dům v rakouském stylu. Záhy o něj přišel, když v roce 1942 Němci obec s nejbližším okolím vysídlili a zřídili na jejím místě vojenské cvičiště SS; na sousedním Hradištku zase vyrostl koncentrační tábor, v němž byli vězněni zejména Francouzi, Italové a Španělé. Zpátky do rukou majitelů se domy vrátily až po válce, samozřejmě ve špatném stavu. „Pikovice jsou v dolíku, na stráni tam byl muniční sklad. A na konci války Němci ten muničák vyhodili do povětří. Rozbilo to všechna okna v Pikovicích.“ Po Němcích přišla Rudá armáda: „Máme tam velkou halu, obývák. Tak tam si z toho udělali konírnu. Na parketách jsme měli otisknuté koňské podkovy – to si ani ti Němci nedovolili.“ Stále to ale nebylo všechno. „A pak, než tam naši přijeli, místní to tam trošku vybrali, nábytek a tak. Nejenom u nás, to bylo ve více barákách,“ říká pamětnice. Nakonec to ale byla právě pikovická vila, která se rodině stala posledním útočištěm.

 

Tatínkovi zbyl jen klobouk a hůl

V roce 1948 přišly dvě rány – komunistický převrat a nemoc, která připravila otce o polovinu plic. Operovali ho v roce 1949, koncem téhož roku přišel příkaz ke znárodnění firmy, zabavení majetku a vystěhování. „Vždycky říkal, že když to zabírali, vůbec tomu nevěřil. Všichni zlatníci mu říkali: ‚Ulej si nějaké zlato, vyvez to.‘ Ale táta na to: ‚Proč bych to dělal, když podporuju stát prací?‘ A tak dopadl, vystěhovali ho,“ vypráví Emílie Rezková s těžkým srdcem. „Když to zabavovali, tak tatínek jediné, co si vzal z krámu, byl klobouk a hůl. Nic jiného si prý nevzal.“ Kvochovi se měli stěhovat do pohraničí ke Šluknovskému výběžku, ale nakonec to umluvili, že mohli bydlet v Pikovicích. Nebyli jediní, jejich sousedy byla samá pražská honorace, ožebračená podobně jako oni. 

Střechu nad hlavou sice měli, horší už to bylo s obživou. Augustin Kvoch nemohl kvůli svému zdravotnímu stavu pracovat, ale na důchod nárok neměl. Doma dvě malé děti, maminka dlouho nemohla sehnat práci, než začala plést svetry pro obchodní dům Darex, a aby toho nebylo málo, nedostali ani potravinové lístky. Nebýt českých tetiček a příbuzných v zahraničí, asi by umřeli hlady. „Rodina nás podporovala. Strejda Berta ze Švédska, tátova sestra Mici z Vídně, všichni. My jsme jako malí pomalu neměli nic, ale chodili jsme oblíkaní jako nikdo, protože oni nám to poslali.“ Balíčky samozřejmě nechodily kompletní, například kakao z Vídně jim nedorazilo nikdy. Augustin Kvoch byl totiž v hledáčku Státní bezpečnosti, která se stále snažila najít „ulité“ zlato a všechno kontrolovala. Toto se o něm píše ve svazku H-61 věnovaném jinému obyvateli Pikovic: „[Augustin Kvoch] je v podezření, že zatajil větší množství zlata, které nyní prodává, protože on ani jeho manželka nikde nepracují a přepychově si žijí.“[1] 

 

Estébácká šikana

S detektorem jezdili pravidelně každé tři měsíce. „Já když si na to vzpomenu, když chodili a hledali po celém baráku...! To přijely vždycky dva tatraplany a oni už jeli po zahradě s radarama. To bylo každou chvíli. Jednou taky: ‚Kde máte to zlato, pane Kvoch?‘ Tatínek ukázal na žumpu: ‚Tady mám zlato.‘ Oni to všechno vyšoufkovali, ale nic tam nebylo. ‚Tady žádný zlato není.‘ A tatínek: ‚To je moje zlato, tím já hnojím zahradu.‘ Tak ho odvezli a byl zavřený v Bartolomějský,“ vzpomíná Emílie Rezková. „Nebo máme takové ohromné staré hodiny, kukačky. Ty měly vevnitř píšťaly, byl tam panáček a my jsme jako malí milovali, když byla celá a panáček vykoukl ven. A oni jezdili s tím radarem, teď jim to tam začalo pípat a oni všechny ty píšťaly vytrhali v domnění, že by mohly být ze zlata! No nebyly, že jo,“ směje se pamětnice. 

V dětství s bratrem příliš nechápali, co se děje. „Nám se líbilo, když s tím jezdili po zahradě a ono to někde zapískalo. Hned, panečku, rýč, motyky, to všechno měli – a našli nějakou kramli nebo co. Nám se to líbilo, běhali jsme za nimi.“ Horší bylo, když jim estébáci sebrali psa: „Někdo tatínkovi poradil vlčáka, aby si hned takhle netroufli do zahrady – prostě rozrazili branku a hned se tam nahrnuli. Tak jsme měli vlčáka Ašanta, já vůbec nevím, kde ho tatínek vzal. No a Ašant byl roční, když přijeli s tatraplanem, přijeli vojáci s gazem a Ašanta nám vzali. On byl černej, krásnej. Nevím, co s ním udělali. Jestli ho opravdu ti vojáci měli na hranice, nebo jestli ho někde na Hradištku v lese zastřelili. Člověk neví.“ 

Šikana ze strany Státní bezpečnosti pokračovala celá padesátá léta. Ať už to byla natažená síť na badminton, nebo kapslová pistolka, vždycky přijeli a dělali dusno. „Přijel Berta ze Švédska a přivezl nám badminton. Natáhli jsme si jako malí síť a za dvě hodiny tu byli, že máme vysílačky a antény. Někdo to napráskal, takoví byli sousedi. Nebo brácha dostal pistole na kapslíky, za den přijeli, a že si hrajeme se střelnými zbraněmi. To bylo hrozný,“ vzpomíná Emílie Rezková. „Tatínek byl při tom všem veselá kopa a vždycky je něčím doběhl. Tak ho naložili a odvezli do Bartolomějský. Když nepřijel domů, maminka tam za dva tři dny jela, rozčílila se a oni ho pustili.“ V roce 1960 otec úplně uštvaný svému podlomenému zdraví podlehl.

 

StB si vyčíhala, až budeme sami doma

Naposledy se estébáci ukázali dva dny po otcově smrti. „Tatínek umřel v sobotu a maminka v pondělí jela do Prahy zařizovat pohřeb. Nás hlídala jedna sousedka. Najednou přijeli, tatraplan, z něj vystoupili dva chlapi. A ten jeden říká: ‚Ahoj, děti, já jsem kamarád vašeho táty a měl jsem u něho zlato. Nevíte, kde to zlato je?‘ A můj brácha mu povídá: ‚No, ale žádný kamarád našeho táty takovýmhle autem nejezdí.‘ Tak odjeli. Ale jak to hned věděli, že umřel, a hned prostě, jestli by tam nějaké zlato nebylo...“ vzpomíná Emílie Rezková znechuceně.

Šest let po otcově smrti se matka provdala za Jana Vítovce, majitele známé Wendlerovy vily v Pikovicích, kterou také za války zabrali Němci. „Ve sklepě na dveřích tam jsou ještě francouzské nápisy. Neopravili to, nechali to tam na památku,“ zmiňuje Emílie Rezková upomínku na francouzské zajatce.[2]  Ona se mezitím vyučila zahradnicí a začala pracovat v zahradnictví, když přišla Sověty vedená invaze.

 

Bratr emigroval do Švédska

„Ten den jsem měla mít rande u Dětského domu,“ vzpomíná Emílie Rezková na 21. srpna 1968. „Mermomocí jsem tam chtěla, že se tam musím dostat. U nás v Pikovicích nic nebylo, tam nejezdili. Ale v Braníku pod nádražím byli s tankem, a když jsme šli, tak oni tu hlaveň otáčeli jako na ty lidi, že jsem si říkala: Pane Bože, teď tady ještě vystřelí. Tramvaj jela, ale ve středu města, ten Václavák, to jsem se teda bála. To byli samí vojáci, auta, náklaďáky. Nějaké auto tam dole hořelo, pamatuju si, že jsem ho obcházela, abych se k tomu Dětskému domu dostala.“ Když se se svým budoucím manželem Ferdinandem Rezkem sešla, narazili v Jindřišské ulici na Emila Zátopka. „Byl na nějakém autě a vykřikoval, ať jdou domů, že to není možný.“   

Hned 1. září její o dva roky starší bratr Augustin Kvoch utekl do Vídně a odtud do Švédska za strýcem Norbertem. Z emigrace se už nikdy nevrátil a pamětnice ho neviděla dlouhých jedenáct let. „Každý rok jsem žádala a pokaždé mi napsali: ‚Vaše cesta se neslučuje se zájmy Československé socialistické republiky.‘“ Až když se jí v roce 1979 narodilo třetí dítě, dostali s manželem výjezdní doložku, ovšem děti museli nechat doma. Sto pětkou vyrazili na dlouhou cestu do Bjuvu, poblíž Helsingborgu. Tam ji bratr vzal do prodejny českých granátů bratrů Beldových z Turnova, kterým se podařilo i se šperkařským vybavením utéci hned po převratu v roce 1948 a kteří si moc dobře pamatovali na jejího tatínka Augustina Kvocha. „Hučeli do nás, abychom se nevraceli. Že mají konexe na Červený kříž, který by nám děti dopravil. Ale já jsem měla takový strach, že by to nevyšlo...“ rozhodně odmítla emigrovat bez dětí. A tak zůstali v socialistickém Československu. Normalizační režim je kupodivu nechal na pokoji; pouze mladší dcera, která chtěla pokračovat v rodinné tradici a vyučit se zlatnicí, se musela vyrovnat se zklamáním. „To se nám vysmáli – jenom jedno místo v Kladně a to bylo obsazené.“ Nakonec ale všechny tři děti vystudovaly, co chtěly, syn už dokonce po sametové revoluci.

 

V listopadu 1989 jsem trnula strachy o děti

Demonstrací a manifestací se Emílie Rezková nikdy moc neúčastnila, v roce 1969 to za ni většinou odchodil manžel a v roce 1989 děti. „Já jsem byla taková trošku posera. Z toho, co jsme všechno prožili, tak jsem se bála. Byla to hrozná doba… Přiznám se, že to mám dodneška. Prostě to ve mně je,“ mluví otevřeně o traumatu, které jí způsobila estébácká šikana. Listopad 1989 tak prožila v hrůze o děti. Dcera Klára tehdy vstoupila do studentského stávkového výboru v Hradci Králové, kde studovala farmacii, zatímco dcera Hedvika s teprve desetiletým bratrem Honzíkem obrážela s partou manifestace na Václavském náměstí. „Já jsem měla o ně takový strach, aby se jim něco nestalo... Aby je nezavřeli nebo něco. Ale zaplaťpánbůh, že to všechno takhle dobře dopadlo,“ uzavírá své vyprávění Emílie Rezková, která všem mladým přeje, aby se jim žilo lépe než jí. Protože nebýt příbuzných, kdo ví, jak by to s nimi dopadlo. „Já na rodinu nedám dopustit. Je úžasné, když takhle drží pohromadě.“

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Fotografie nápisů ve francouzštině jsou dostupné v Dodatečných materiálech.