Emílie Rezková

„Já když si na to vzpomenu, když chodili a hledali po celém baráku, jezdili s radarama. To přijely vždycky dva tatraplany a oni už jeli po zahradě. A to bylo každou chvíli. A tatínek jednou taky, já jsem to říkala těm dětem... jednou taky: ‚Kde máte to zlato, pane Kvoch?‘ Tatínek ukázal na žumpu a říkal: ‚Tady mám zlato.‘ Oni to vyšoufkovali všechno. Tam nic nebylo, žádné zlato. ‚Tady žádné zlato není.‘ Tatínek říkal: ‚To je moje zlato, tím já hnojím zahradu.‘ Tak ho odvezli, byl tady v Bartolomějské zavřený. My máme takové hodiny, Hönes se jmenují, kukačky, ohromné staré hodiny, a měly vevnitř píšťaly. A tam byl panáček, my jako děti jsme to milovaly, vždycky vykoukl panáček, když byla celá. A oni jezdili s tím radarem a teď jim to tam začalo asi pípat, nebo já nevím co, oni ty píšťaly vytrhali v domnění, že teda by to mohlo být ze zlata. No nebylo, že jo. Nebo to tam jezdili určitě každý tři měsíce takhle. A když takhle jezdili, tak tatínek... někdo mu poradil vlčáka, že si netroufnou hned takhle do zahrady, oni rozrazili branku a hned se tam nahrnuli. Tak vlčáka, já vůbec nevím, kde ho vzal. Prostě jsme měli vlčáka Ašanta. No Ašant byl roční, přijeli s tatraplanem, přijeli vojáci s gazem, Ašanta nám vzali. To jsou takový... Já jsem na tohle úplně zapomněla. My si každý pátek s tím bratrem ze Švédska skypujeme. To je takový naše, v sedm hodin v pátek máme na sebe. Si povíme, co jsme celý týden dělali a tak. A brácha říkal: ‚Pamatuješ si, jak se jmenoval ten pes, co jsme měli, co nám ho vzali?‘ Já jsem si vůbec nemohla vzpomenout a pak říkám: ‚To byl Ašant!‘ On byl černý, krásný. Tak já nevím, co s ním udělali. Jestli ho opravdu ti vojáci měli na hranice, oni říkali, že půjde na hranice, nebo jestli ho někde na Hradištku v lese zastřelili. Člověk neví. To byly takové neskutečné věci.“

„Já jsem se narodila v roce 1948, v prosinci, a tatínkovi v roce 1949 vzali půlku plic, měl rakovinu plic. Takže od té doby opravdu byl nemocný, bylo to docela vážný a žil do roku 1960. A vždycky říkal, když to zabírali všechno, tak vůbec tomu nevěřil. Všichni, že mu ty zlatníci říkali: ‚Ulej si nějaký zlato, vyvez to.‘ A táta říkal: ‚Proč bych to dělal? Vždyť tady podporuju s tím stát mou prací.‘ A tak dopadl. Vystěhovali... když to zabavili, tak tatínek říkal, že jediný, co si vzal z krámu, byl klobouk a hůl, nic jiného že si nevzal. Chtěli je vystěhovat do Šluknovského výběžku, ale nějak to umluvili, že šli do Pikovic, do toho baráku, co si postavili v roce 1939.“