Emílie Rezková

* 1948

  • „No a brácha, ten vlastně hned 1. září odletěl do Vídně. A z Vídně šel k Bertovi do Švédska. Oni to tak měli domluvené, že odtamtud půjde do Švédska. A když jsme se poprvé my tam dostali, do Švédska, to bylo v roce, já nevím, to se narodil Honzík, Honzík je 1979, tak nás poprvé pustili. Já jsem každý rok žádala a každý rok mi napsali: ‚Vaše cesta do zahraničí se neslučuje se zájmy Československé socialistické republiky.‘ A když se narodil v květnu Honzík, tak mi to dali, ale s tím, že musíme děti nechat doma. Tak jsme jeli s manželem, no dneska, když si na to vzpomenu, sto pětkou do Švédska. Když jsme nastoupili na loď a šli jsme zaplatit, peníze jsme měli akorát na tu loď, a on se ptal, odkud jsme, manžel říkal, že z Česka, on říkal: ‚Nechte to být,‘ jeli jsme zadarmo. A bratr bydlí v Bjuvu, to je u Helsingborgu. A jeli jsme se podívat do Helsingborgu, a bratr říká: ‚Pojď, já ti něco ukážu.‘ A takovou jsme šli, jako je Pařížská ulice, v tom Helsingborgu a tam byly české granáty. Tak jsme tam vlezli, brácha: ‚Dobrý den,‘ já jsem nesměle taky řekla: ‚Dobrý den,‘ manžel taky. Tam dva pánové, takoví starší, možná teď v našem věku, takoví elegáni, bratři Beldové z Turnova. A bratr říká... bratr se s nimi znal... říká: ‚To je moje sestra, přijela, pustili ji.‘ A oni: ‚Jé, vy jste od pana Kvocha, my jsme s ním obchodovali, to byl úžasný člověk!‘ A teď vám vytáhl ta plata a říkal... vyndal to na pult, prstýnky, řetízky, a říkal: ‚Co chcete... Vyberte si, co chcete ze zlata, všechno si vemte, co chcete, to je na památku vašeho tatínka.‘ No já jsem si nic nevzala, mě by jako hanba fackovala, že je o to připravím. A oni tak do nás hučeli, abychom tam zůstali, abychom se nevraceli, že přes Červený kříž, že mají konexe, že nám tam děti dopraví. A já jsem měla takový strach, že by to nevyšlo. Já jsem říkala: ‚To v žádném případě.‘ Manžel, ten byl rozzlobený, říkal, no já jsem říkala: ‚Ne, já jedu domů.‘ Já bych tam děti takhle nenechala, aby nám je vzali, dali někam do dětského domova...“

  • „Já když si na to vzpomenu, když chodili a hledali po celém baráku, jezdili s radarama. To přijely vždycky dva tatraplany a oni už jeli po zahradě. A to bylo každou chvíli. A tatínek jednou taky, já jsem to říkala těm dětem... jednou taky: ‚Kde máte to zlato, pane Kvoch?‘ Tatínek ukázal na žumpu a říkal: ‚Tady mám zlato.‘ Oni to vyšoufkovali všechno. Tam nic nebylo, žádné zlato. ‚Tady žádné zlato není.‘ Tatínek říkal: ‚To je moje zlato, tím já hnojím zahradu.‘ Tak ho odvezli, byl tady v Bartolomějské zavřený. My máme takové hodiny, Hönes se jmenují, kukačky, ohromné staré hodiny, a měly vevnitř píšťaly. A tam byl panáček, my jako děti jsme to milovaly, vždycky vykoukl panáček, když byla celá. A oni jezdili s tím radarem a teď jim to tam začalo asi pípat, nebo já nevím co, oni ty píšťaly vytrhali v domnění, že teda by to mohlo být ze zlata. No nebylo, že jo. Nebo to tam jezdili určitě každý tři měsíce takhle. A když takhle jezdili, tak tatínek... někdo mu poradil vlčáka, že si netroufnou hned takhle do zahrady, oni rozrazili branku a hned se tam nahrnuli. Tak vlčáka, já vůbec nevím, kde ho vzal. Prostě jsme měli vlčáka Ašanta. No Ašant byl roční, přijeli s tatraplanem, přijeli vojáci s gazem, Ašanta nám vzali. To jsou takový... Já jsem na tohle úplně zapomněla. My si každý pátek s tím bratrem ze Švédska skypujeme. To je takový naše, v sedm hodin v pátek máme na sebe. Si povíme, co jsme celý týden dělali a tak. A brácha říkal: ‚Pamatuješ si, jak se jmenoval ten pes, co jsme měli, co nám ho vzali?‘ Já jsem si vůbec nemohla vzpomenout a pak říkám: ‚To byl Ašant!‘ On byl černý, krásný. Tak já nevím, co s ním udělali. Jestli ho opravdu ti vojáci měli na hranice, oni říkali, že půjde na hranice, nebo jestli ho někde na Hradištku v lese zastřelili. Člověk neví. To byly takové neskutečné věci.“

  • „Já jsem se narodila v roce 1948, v prosinci, a tatínkovi v roce 1949 vzali půlku plic, měl rakovinu plic. Takže od té doby opravdu byl nemocný, bylo to docela vážný a žil do roku 1960. A vždycky říkal, když to zabírali všechno, tak vůbec tomu nevěřil. Všichni, že mu ty zlatníci říkali: ‚Ulej si nějaký zlato, vyvez to.‘ A táta říkal: ‚Proč bych to dělal? Vždyť tady podporuju s tím stát mou prací.‘ A tak dopadl. Vystěhovali... když to zabavili, tak tatínek říkal, že jediný, co si vzal z krámu, byl klobouk a hůl, nic jiného že si nevzal. Chtěli je vystěhovat do Šluknovského výběžku, ale nějak to umluvili, že šli do Pikovic, do toho baráku, co si postavili v roce 1939.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradišťko, 20.11.2024

    (audio)
    duration: 32:04
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 12.06.2025

    (audio)
    duration: 01:41:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Estébáci nám přeházeli celou žumpu. Hledali ukryté zlato

Emílie Rezková, 1971
Emílie Rezková, 1971
photo: archiv pamětníka

Emílie Rezková, rozená Kvochová, se narodila 9. prosince 1948 v Praze. Maminka Eva Platzerová pocházela z židovské rodiny, z níž v koncentračních táborech zahynulo celkem dvacet čtyři členů včetně její matky Emílie, kterou její nežidovský manžel odmítl chránit a rozvedl se s ní. Maminka pamětnice se transportu vyhnula díky strýci Hubertu Platzerovi, který se o ni postaral a sehnal jí nasazení u firmy Primeros. Otec Augustin Kvoch, původem vídeňský Čech, provozoval v Praze úspěšné zlatnictví, které mu ale komunistický režim v roce 1949 znárodnil. Rodina se bez jakéhokoli majetku musela z domu na Václavském náměstí odstěhovat do letní vily v Pikovicích. Tam žili ve velice skromných podmínkách, bez potravinových lístků, závislí na hmotné pomoci příbuzných. StB rodinu pravidelně šikanovala domovními prohlídkami, při kterých se snažila najít údajně ukryté zlato. Ještě pár dní po otcově smrti v roce 1960 se z pamětnice a jejího bratra snažili estébáci vymámit prozrazení skrýše. Emílie Rezková se vyučila zahradnicí a pracovala v zahradnictví. Její bratr Augustin Kvoch po srpnové invazi emigroval do Švédska, kam ho v roce 1979 jela s manželem Ferdinandem Rezkem navštívit. Doma museli nechat tři děti a kvůli nim se vrátili zpět do Československa, ačkoli je přemlouvali, aby ve Švédsku zůstali. Po listopadu 1989 byla část rodinného majetku navrácena v restitucích. V roce 2025 žila Emílie Rezková se svým manželem v Pikovicích.