Doris Remešová

* 1944

  • „V Mistrovicích se ještě v listopadu 1945 narodil můj bratr. Pak jsme tam žili s taťkou, který byl po válce ještě hubený jak lunt. Ten se z toho tak rychle nevzpamatoval. Babička, když jsme sem přišli a máme první fotky, tak na nich vypadá, jak kdyby přišla z koncentráku. I když měli doma kozu, měli možnost si tam vypěstovat seno. Ale pro ty Němce bylo nejspíš málo potravinových lístků a nejspíš jsme my děti dostaly přednost, abychom přežily, než aby se oni něčím cpali. Odsunuti jsme byli i s babičkou. Mám fotky, jak nás naložili na náklaďák. Fotil to manžel tety, který v Mistrovicích ještě žije. Ale fotil tajně, protože se to nesmělo. Stalo se to 27. 7. 1947. To už nás v Německu nechtěli. A taťka se tam nedostal ani poté, co maminku ranila mrtvice a byla na půl těla ochrnutá. My jsme byli čtyři malé děti a taťka potřeboval pomoc. Ze začátku pomáhali čeští sousedé ze statku v Podzámčí. Pak si tu nejmenší vzali na starosti Hartlovi. To byla taky německá rodina, se kterou se taťka seznámil asi na nádraží v Opočně. Pak jsme byli u tety v Mistrovicích a ta do dneška vzpomíná, jak jsme jí vždycky všechno snědli. I když napekla čtyři pekáče buchet, tak to nestačilo. Byli jsme vyhladovělí.“

  • „Taťkův bratr se dobře oženil. Vzal si dceru komunisty. Ti neměli problémy s cestováním. Někdo z nich bráškovi přivezl takovýho dřevěnýho zajíčka. Vím, že to bylo krásně udělaný, bíle natřený, červený flíčky a bakelitový kolečka. A já toho zajíčka táhla po těch schodech dolů a ty kolečka rozbila. Tak to bylo první, co si pamatuju, jak mě táta huboval, že jsem to zničila. Pak jsem jednou dostala pořádný nářez. To jsem zase dostala první nové boty. Chodila jsem ve velkejch teplákách, ve velkejch botách. Učila jsem se česky ve škole v Opočně a z Podzámčí nahoru jsem chodila pěšky. Vím, že tam byla jedna moc hodná učitelka. Já jsem s těma dětma neměla ani velké problémy a ta učitelka si mě tenkrát posadila na klín a řekla dětem: ,Děti, tahle holčička vám řekne, jak se řekne vejce.‘ Takže jsem německy říkala Ei. Bráška, když začal chodit o rok dýl, tak ten seděl v koutě. Ten se bál, ten měl vyloženě problém. Taky mi někdo jednou nadával do německých krys a bráška se za mě hrozně popral. Ty naše vztahy jsou dobrý ještě dneska, ale myslím si, že kvůli mně trpěl víc, než je zdrávo.“

  • „Bráška mi řekl až v nemocnici, když mu hrozila rakovina a já jsem za ním šla na návštěvu, měl chvilku čas si se mnou popovídat. Tak mi řekl, co se kdysi dověděl od taťky. Když seděli na těch bednách, se kterýma nás vystěhovali, v Opočně na nádraží, a otec s maminkou přemýšleli o sebevraždě. Prostě všichni byli pryč a oni najednou sami na tom nádraží. Teď nevěděli co kde. Dvě malý děti, hubená babička a mamka v jiným stavu. A že ten bráška běhal kolem beden a že na ně dělal kuk. Zase oběhl a zase dělal kuk. Otec mu později říkal: ,Tys nám vlastně zachránil život.‘“

  • „On měl střepiny úplně po celém těle. I v hlavě. Ale hlavně to zasáhlo oblast genitálií. Měl zraněný varlata, měl zraněný penis, že to museli sešívat. Ztratil strašnou spoustu krve. Ale první pomoc mu poskytli Rusové z domu, který byl nedaleko. A když pro něj přišli Němci, prosil je, aby tyhlety nechali na živu. Že pro něj udělali maximum, aby ho zachránili. Pak ho odtáhli do polní nemocnice a tam ho tak dobře zašili, že to chválili v Německu, kde se doléčoval.“

  • „Taťka šestkrát v životě žádal o vystěhování, a nebylo mu to povoleno. Když dostal to šestý odmítnutí, tak se nějaká ta paní, která předávala ten doklad, že je to zase zamítnutý, tak táta se ptal, proč to tak je. A ona říká: ,No nebudeme tak dobrýho pracovníka pouštět do Německa.‘“

  • „Když nás vysadili z vlaku v Opočně na nádraží, tak přišli sedláci ze statku a rozebrali si ty rodiny. Ten sedlák, když přijel pro nás, byl ze Slavětína, a když viděl, jak vypadá naše rodina... Mamka byla v jiném stavu. Sedmadvacátého července 1947 nás vystěhovali. Pátého září 1947 se narodila sestra v Opočně. Takže si dokážete představit, jak vypadala. Ten sedlák řekl: ,Tolik hladovejch krků krmit nebudu.‘ A zůstali jsme prý sami na nádraží.“

  • Full recordings
  • 1

    Šediviny, 15.08.2013

    (audio)
    duration: 04:22:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Zůstali jsme sami na nádraží

Doris Remešová v první školní den v roce 1950
Doris Remešová v první školní den v roce 1950
photo: archiv pamětnice

Doris Remešová, za svobodna Březovská, se narodila v roce 1944 v Mistrovicích (německy Meistersdorf) poblíž České Kamenice. Stejně jako naprostá většina obyvatel její rodné obce byli i její rodiče německé národnosti. I když se Doris Remešová narodila na samém sklonku války, změnily následky světového konfliktu celý její život. Rodina sice nebyla po válce zařazena do odsunu, v létě roku 1947 se ale musela vystěhovat do Opočna v podhůří Orlických hor, kde měla být zařazena na práce v zemědělství. Nikdo z hospodářů však o početnou rodinu nejevil zájem, a tak rodiče sedící s dětmi a babičkou na nádraží prý v bezvýchodné situaci přemýšleli o sebevraždě. Život jim v podstatě zachránil jejich dvouletý syn, který kolem bezstarostně běhal a s rodiči laškoval. Otec, který byl za války těžce raněn u Leningradu, nakonec v Opočně získal práci elektrikáře v mlékárně a rodina malý podkrovní byt. Po škole Doris Remešová pracovala jako prodavačka. Jako vedoucí obchodu v malé horské osadě Šediviny se seznámila s Němcem Rudolfem Remešem, za kterého se provdala. S jeho rodinou pak žila v jejich starém roubeném hospodářství postaveném v 18. století. Manžel za války bojoval ve wehrmachtu a po zranění se díky falešným dokumentům dostal domů. Po válce se jen díky štěstí vyhnul transportu na Sibiř. Nějakou dobu jej ale věznili v Rychnově nad Kněžnou. Díky české matce nemusela rodina Rudolfa Remeše opustit Československo, neminula je ale konfiskace veškerého majetku. Ten jim byl prý na konci padesátých let na krátko vrácen, aby ho posléze mohli vložit do vznikajícího JZD Šediviny. Doris Remešová dodnes žije v roubeném hospodářství v osadě Šediviny, kde je jen devět trvale bydlících obyvatel.