The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Reisky (* 1931)

• narodil se 28. června 1931 v Hlučíně

• otec se hlásil k české národnosti, matka mluvila německy

• po připojení Hlučínska k říši otec narukoval do wehrmachtu

• v roce 1940 podlehl v Holandsku střelnému poranění

• Ervín Reisky bydlel dva roky v internátu

• po válce se vyučil horníkem, k dalšímu studiu nedostal doporučení

• před nástupem na vojenskou službu odešel se třemi kamarády ze země

• putovali pěšky a vlakem přes východní Německo a poblíž Hofu přešli hranici

• v západním Německu pobývali v táboře Valka-Lager u Norimberku

• spolupracovali se zahraniční výzvědnou službou

• po výcviku ve francouzské zóně podnikl s Karlem Stašem tajnou cestu zpět do Hlučína

• našel si práci v dolech v Essenu

• roku 1955 odešel do Kanady

• oženil se a měl dva syny

• roku 1968 za ním emigroval i bratr, matka se legálně vystěhovala do Německa

• po sametové revoluci se opakovaně vracel do rodné země

Ervín Reisky se narodil v severomoravském Hlučíně, který se před druhou světovou válkou stal součástí Třetí říše. Jen to, že nedovršil patnácti let před koncem války, ho zachránilo od nutnosti narukovat do wehrmachtu. Po válce Hlučínsko připadlo Československu a Ervín Reisky si musel zlepšovat svou znalost češtiny. Výborná němčina se mu ovšem hodila už za několik let, když se v roce 1951 s kamarády pokusil dostat přes východní Německo na Západ. Napínavá cesta čtyř kluků, která do jisté míry připomíná útěk skupiny bratří Mašínů, skončila dobře, a tak se neváhali do Československa ještě vrátit jako agenti. 

V hospodě se lidi bavili česky i německy

Ervín Reisky se narodil 28. června 1931 v Hlučíně matce, která byla podle něj „německá Moravanka“ z Heroltovic u Libavé, a zámečnickému mistrovi původem z Hlučína. O tři roky později se narodil mladší bratr. Rodiče se seznámili v Olomouci, kde byl tatínek na vojně. Otec se v roce 1924 přihlásil k české národnosti, malý Ervín s ním hovořil česky a s maminkou německy.  Hlučínsko je dnes součástí Moravskoslezského kraje, v minulosti však bylo dlouhou dobu součástí Pruska, později Německa, roku 1920 bylo na základě výsledků poválečného uspořádání připojeno k Československu. Obyvatelstvo však bylo silně ovlivněné německou kulturou i jazykem.[1]

Jako dítě chodil Ervín Reisky do české školy i do Sokola. Vybavuje si smutnou náladu po úmrtí prezidenta Masaryka i vzpomínky na hospodské řeči v druhé polovině třicátých let, kdy atmosféra v Evropě byla poznamenána nástupem fašismu. „Matka mě poslala, abych tatínka vyzvedl z hospody, a tam se lidi bavili česky i německy. Já jsem to poslouchal jako dítě, o Mussolinim, měli žerty k tomu, a o Hitlerovi také, ale já jsem to tenkrát nevnímal. Věděl jsem o těch lidech, Mussolini, Schuschnigg, Hitler, ale pozadí žádné jsem jako pětiletý, šestiletý kluk neznal,“ vybavuje si, co před válkou pochytil z hovoru dospělých. 

Po uzavření mnichovské dohody bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k nacistické Třetí říši. Tím se obyvatelé stali podřízenými německé státní moci. Ervín Reisky si vybavuje okamžiky, kdy československá armáda musela zabrané území opustit: „Začal jsem chodit do druhé třídy a já si pamatuju na československou armádu velmi dobře, poněvadž vždycky tam byla vojenská hudba a na náměstí se hrálo, bylo veselo, jarmarky a kolotoče. A pak přišla válka. Viděl jsem, jak se z Hlučína – poněvadž tam byla normální posádka – museli stáhnout vojáci, a jelikož to museli opustit, stříleli do vzduchu.“ Podle jeho slov už také před odtržením Hlučínska odešli téměř všichni Židé. 

Nejpalčivějším důsledkem ovšem pro rodinu byla branná povinnost pro obyvatele říše. Otec musel narukovat do wehrmachtu, i když bojovat nechtěl.  Někdo mu prý poradil, aby se přihlásil k jednotce, která hlídá zajatce. Nejprve působil v Polsku, poté v Nizozemí a snad napsal domů dopis, že ho brzy propustí. Na podzim 1940 obdržela maminka zprávu, že její manžel utrpěl střelné zranění hlavy, a dostala jízdenku, aby mohla odjet do nemocnice v holandské Bredě. U jeho lůžka pobyla asi týden, nezjistila však, co se přihodilo, a manžel zemřel. 

Myslím, že vlak zastavil v Osvětimi

V devíti letech tak Ervín Reisky přišel o otce, navíc se maminka bála, že pokud se postřelil sám, mohla by rodina být potrestána. To se však nestalo a život šel dál, malý Ervín chodil do školy, kde české učitele vystřídali ti němečtí. Po otcově smrti měla matka jen velmi nízkou penzi, nemohla jeho i bratra uživit, a tak pamětník pobýval po dobu asi dvou let i přes týden na internátu. Všichni starší hoši museli být v organizaci Hitlerjugend, mladší mezi deseti a čtrnácti lety byli v Deutsches Jungvolk (Německá mládež). Tam se učili pochodovat, hráli na trumpetu a cvičili. Ervín Reisky měl štěstí – Němci jeho ročník označovali jako zlatý, protože jim ještě nebylo patnáct let a nemuseli narukovat ani odejít na práci do Německa. 

Protože v Hlučíně mnoho Židů nezůstalo, pamětník nikdy neviděl transporty, ale lidé prý museli vědět, co se v Polsku děje. „Od nás do Osvětimi to není tak daleko. Já jsem se začal špatně učit, vzpomínal jsem na tátu a měl jsem strejdu v Katovicích. Matka mě tam jednou poslala, abych přišel na jiné myšlenky. Strejda tam našel práci a oženil se, vzal si Polku. Tak jsem jel vlakem přes Ratiboř, nevím, kterou cestou. Já si i dneska myslím, že to muselo jít přes Oświęcim. Jelikož vlak jednou zastavil, vojáci nastoupili z každé strany, zatáhli záclony, že se člověk nemohl dívat ven. Člověk se nesměl dívat ven, co se vlastně děje,“ vzpomíná na cestu válečným Polskem. Jaro 1945 prožíval nejprve u babičky v Heroltovicích, konec války ale zažil v Hlučíně, Rusů se tam prý nikdo nebál, ale i on učinil tehdy běžnou zkušenost se sovětskými vojáky, když mu zmizelo kolo. Po válce s kluky využívali munici nalezenou v okolí k poněkud divokým hrám. 

Po válce dokončil Ervín Reisky měšťanku a nastoupil na hornické učiliště. Nepamatuje si, že by ho ve škole šikanovali nebo že by se k nim čeští sousedé chovali odlišně kvůli otcovu angažmá ve wehrmachtu. Už jako hornický učeň měl na tehdejší dobu velice slušný plat, asi 1200 korun, takže mohl živit matku i mladšího bratra. „Jako horník jsem měl dobré peníze, koupil jsem si rádio a pak i motocykl, mohl jsem ho dobře vyžít. A po vyučení jsem si chtěl udělat nějakou školu v tom oboru,“ říká. 

Nechtěl jsem utéct z vojny, tak jsem odešel předtím

Poválečná léta se nesla v duchu optimismu, ale zanedlouho přišel únor 1948, kdy moc převzali komunisté. „Byli jsme si vědomi toho, že komunistická strana převzala moc, mně se to nelíbilo, asi ta německá propaganda za války vůči Rusům na mě působila. My jsme si to nepřáli, báli jsme se, že to bude stejný systém jako v Rusku. Hodně jsem slyšel od lidí, co oni zažili, jak přišli odtamtud zpátky, co zažili, co si odsloužili,“ vysvětluje pamětník, proč komunistické ideologii nikdy nevěřil. Velkým rozčarováním se pro něj stalo, když chtěl dál studovat, ale bez členství v komunistické straně nebo v Československém svazu mládeže nedostal doporučení. Znal také příběhy lidí, kteří se pokusili ilegálně překročit hranice na Západ a byli následně uvězněni nebo posláni do kárných táborů. 

V roce 1950 se s partou vypravili na výlet na kolech na Vranovskou přehradu u Znojma, aby zjistili možnosti útěku tímto směrem. Zadržela je však policie a zachránily je dokumenty potvrzující, že jsou na dovolené. Postupně se domluvil se třemi dalšími kamarády, z nichž nejstarší byl Karel Staš, že se pokusí utéct na Západ, přes Německou demokratickou republiku (NDR) do západního Německa. „Už mě odvedli na vojnu, měl jsem nastoupit na podzim 1951. Nechtěl jsem utéct z vojny, a tak jsem odešel předtím,“ vysvětluje Ervín Reisky své rozhodnutí.  Dalšími členy skupiny byli Viktor Krčmář a Vitásek. Na cestu se nijak zvlášť nepřipravovali, nikomu z příbuzných nic neřekli, vyjeli jen v lepším oblečení, bez peněz a dokladů, pouze s trochou jídla.

Vyrazili koncem srpna 1951 vlakem do Děčína a odtamtud už pokračovali pěšky. V noci překročili hranice, z dálky viděli Bad Schandau a došli do Pirny. Štěstím bylo, že počasí jim přálo a bylo teplo. „Měli jsme jen nedělní hadry a žádné marky. Šli jsme na nádraží v Pirně, že střelíme hodinky, byla tam reklama, že někdo kupuje starožitnosti. Já jsem měl špatné hodinky, ale odnesli jsme tomu pánovi lepší, odkoupil je za třicet východních marek a dali nám kávu a chleba,“ popisuje pamětník nebezpečnou cestu přes východní Německo. Pak zamířili na Chemnitz a do Reichenbachu, kde žila sestřenice Karla Staše. Dostali jídlo, její manžel jim popsal cestu k hranicím, a dokonce jim i zapůjčil kola. Na těch dojeli do města Plauen, odkud je museli vlakem poslat zpět. Dále putovali pěšky, bez mapy, jen podle instrukcí. 

Člověk nevěděl, jestli někdo bude střílet 

Většinou pochodovali v noci, přes den se ukrývali, až došli k místu, kde se dalo přejít. „Tak jsme čekali, a ačkoliv tam lidi chodili po houbách, na tom místě na nás nenarazil nikdo. Potom jsme si uvázali boty okolo krku, na bosáka. Věděli jsme, že tam od času do času byla nějaká hlídka, hlídali po té cestě. Tak v jednu hodinu ráno, o druhé, jsme pomaličku šli z té hory dolů. Začali jsme běžet přes tu cestu, protože člověk nevěděl, jestli někdo bude střílet, nebo nebude střílet. Přes ten malý potůček jsme přeskočili a už jsme běželi do kopce nahoru a řvali jsme jak paviáni. Nervy nám skoro praskly po tom útěku, poněvadž člověk neví, co se stane,“ popisuje pamětník napjaté okamžiky. „Ale už jsme byli potom na západní straně, v západním Německu, bylo to o druhé nebo o třetí hodině ráno. Byla tam policejní stanice, ta byla osvětlená, tak jsme se tam přihlásili,“ dodává Ervín Reisky. 

Podle jeho slov přešli do západního Německa ve vesnici Lichtenberg, nedaleko města Hof, kam je také policisté odvezli. Z Hofu dostali lístky na vlak do velkého uprchlického tábora Valka-Lager u Norimberka. Ubytovali je společně v domě určeném pro české uprchlíky, dostali nejnutnější ošacení, přikrývky a jídlo. Protože neměli svoje doklady, obdrželi náhradní IRO dokumenty od International Refugee Organization. Domů Ervín Reisky z opatrnosti nenapsal, ozval se až o čtyři roky později, ale matka se prý o něm dozvěděla přes známé. Z tábora odešel jako první kamarád Viktor Krčmář, který odjel plnit blíže neurčené úkoly pro americkou zpravodajskou službu. Tak jako mnozí jiní, i Ervín Reisky a jeho druhové se domnívali, že komunistické vedení se v sovětském bloku dlouho neudrží, že se budou moci vrátit brzy domů. Mysleli si, že se na Západě zformuje československá armáda, která bude bojovat po boku západních mocností. 

Museli jsme se spolehnout, že nás lidi neprozradí

Po nějakém čase Ervína Reiského a Karla Staše oslovil česky hovořící důstojník a nabídl jim také práci pro československou skupinu. Odvezli je do francouzské zóny ve Wangen im Allgäu poblíž Bodamského jezera, kde prošli výcvikem v orientaci a zacházení se zbraněmi. Pistole také hned dostali. „Varovali nás před únosy ve francouzské zóně, dali nám pistole a ukázali, jak je rozebrat, vyčistit. Učili nás, jak zacházet s buzolou, s mapou. Všichni si mysleli, že bude válka,“ vysvětluje Ervín Reisky. 

Řekli jim, že půjdou oba zpět do Československa a pokusí se navázat kontakty a zajistit telegrafistu. V květnu 1952 je důstojník odvezl na hranici s východním Německem. Tady zahájili riskantní podnik a vrátili se po svých stopách zpět do vlasti. „Měli jsme dokumenty východoněmecké i československé. Odvezli nás na hranice, šli jsme zpátky do východního Německa a jeli jsme vlakem až do Bad Schandau. Tou samou cestou jsme se vrátili a jeli až na Slovensko,“ vypráví Ervín Reisky. Vlakem dojeli do Žiliny, kde počkali na příchod noci, pak teprve cestovali do Hlučína. Tam se vždy navečer odvážili navštívit několik známých, kterým věřili. Hned první z nich, Eduard Kubina, je pozval dál, ale prozradil, že je i agentem Státní bezpečnosti, ovšem neudá je. Během týdne se jim podařilo získat několik příslibů pomoci a najít případnou obsluhu telegrafu. Nebezpečí si nepřipouštěli, i když v případě zadržení by jim jako agentům cizí mocnosti v té době hrozil trest smrti. Povedlo se jim v pořádku se dostat zpět do francouzské zóny. 

Po návratu do Německa již žádné další úkoly nedostali, naopak je zatkla francouzská policie a trvalo, než se vysvětlilo, kde vzali zbraně. Jejich důstojník, který měl krycí jméno Gerald, jim prozradil, že se jmenuje Vilém Buršík a odchází pracovat do Svobodné Evropy. Zanedlouho se za ním Karel Staš i Ervín Reisky vydali autostopem, ale v Mnichově se jim nepodařilo získat práci ani ubytování. Kontaktovali tedy svého kamaráda Vitáska v Norimberku a od něho se dozvěděli, že v lágru byla založena československá strážní rota. Po příjezdu do Valka-Lager zjistili, že je již nechtějí přijmout, a přihlásili se proto na pracovním úřadě. Jako kvalifikovaní horníci mohli začít pracovat v dolech v Essenu, kde strávil Ervín Reisky asi šest měsíců. 

Nakonec si zažádal o výjezd do Kanady, po čtyřech letech v Německu povolení obdržel a v roce 1955 odjel do Toronta. V Kanadě podnikal v různých oborech, také se oženil s Verou Massi a podnikl s ní dlouhou svatební cestu autem do Panamy. Narodili se jim dva synové. Roku 1968, po invazi „sprátelených armád“ Varšavské smlouvy do Československa, za ním emigroval i jeho mladší bratr. Matka se mezitím oficiálně vystěhovala do Německa za sestrou a mohla syny v Kanadě navštívit. Po sametové revoluci se Ervín Reisky vracel do rodné země a v době natáčení žil v Torontu.

[1] Hlučínsko. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2025, 2025-04-15. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlu%C4%8D%C3%ADnsko. [cit. 2025-05-08].