Ervín Reisky

* 1931

  • „Tak jsme čekali, jsme se báli, ačkoliv tam lidi chodili po houbách, ale na tom místě na nás nenarazil nikdo. Jsme tam čekali zkrátka a potom jsme si boty uvázali okolo krku, na bosáka, přeskočili jsme... Ale tam jsme věděli, že tam od času do času byla nějaká hlídka. Jestli to byli Rusi, Němci, to já nevím, ale tam byla hlídka, hlídali po té cestě zkrátka. Tak v jednu hodinu ráno, o druhé, takhle nějak jsme pomaličku [šli] z té hory dolů. Jakmile jsme skoro byli na té cestě, jsme začali běhat přes tu cestu, protože člověk nevěděl, jestli někdo bude střílet – nestřílet, ale zkrátka přes cestu dolů. Přes ten malý potůček, přeskočili [jsme ho] a už jsme běželi do kopce nahoru a řvali jsme jak paviáni, poněvadž to byla… Ty nervy nám skoro praskly po tom útěku, poněvadž člověk neví, co se stane, co se může stát. Ale už jsme byli potom na západní straně, v západním Německu, tak do té vesnice, bylo to o druhé nebo o třetí ráno. Byla policejní stanice, ta byla osvětlená, tak jsme se tam přihlásili v té policejní stanici.“

  • „Od nás do Osvětimi není tak daleko. Něco člověk musel vědět, určitě hodně věděli. Do jaké míry tam…To jsem chtěl říct. Já jsem se začal špatně učit, vzpomínal jsem na tátu a měl jsem strejdu v Katovicích. Tak matka mě tam jednou poslala, do těch Katovic, abych přišel na jiné myšlenky. Ten tam, strejda můj našel práci ve dvacátých nebo třicátých letech, v železárnách, a oženil se, vzal si Polku, měl rodinu. A tak mě tam matka jednoho dne poslala. Tak jsem jel vlakem přes Ratiboř a já nevím, jak dál, kterou cestou. A já si i dneska myslím, že to muselo jít přes Oświęcim, ta cesta. Jelikož vlak jednou zastavil, vojáci nastoupili z každé strany, zatáhli záclony, že se člověk nemohl dívat ven. A ve vlaku říkali, třeba nějaká tajná továrna nebo něco tohle, ale dneska si myslím, že to musel být ten Osvětim, že tam bylo připojeno několik těch vagonů, že je tam vyložili, v tom Osvětimě, ale nevím. Nevím, kde vlastně se ten vlak zastavil, že tam nastoupili ty vojáci a že se člověk nesměl dívat ven, co se vlastně děje.“

  • „Začal jsem chodit do druhé třídy a já si pamatuju na československou armádu velmi dobře, poněvadž vždycky tam byla vojenská hudba, na náměstí se hrálo, veselo, ty jarmarky, kolotoče a všechno. A pak přišla válka. Viděl jsem z Hlučína, poněvadž tam byla posádka normální, oni museli se stáhnout, jeli skrz Hlučín, a vojáci, jelikož to museli opustit, tak vím, že stříleli do vzduchu.“

  • „Poněvadž matka mě poslala, abych tatínka vyzvedl z hospody, a tam se lidi bavili, česky, německy. Záleželo kdo, zkrátka záleželo na tom, kdo poslední přišel nebo první, tak začali třeba česky, nějaké slovo německy a tak. Já jsem slyšel určité prvky, co tam, řekněme, o Schuschniggovi, v Rakousku tenkrát byl, tak se o tom bavili, o tom Schuschniggovi, bavili se, já jsem to poslouchal jako dítě, o Mussolinim, a měli žerty k tomu, a o Hitlerovi také, ale já jsem to tenkrát nevnímal. Věděl jsem o těch lidech, Mussolini, Schuschnigg, Hitler, ale pozadí žádné jsem jako pětiletý, šestiletý kluk [neznal].“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 24.09.2019

    (audio)
    duration: 20:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 24.09.2019

    (audio)
    duration: 01:32:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Ostrava, 24.09.2019

    (audio)
    duration: 01:06:52
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Přeskočili jsme potok a řvali jako paviáni

Ervín Reisky v roce 2019
Ervín Reisky v roce 2019
photo: ÚSTR

Ervín Reisky se narodil 28. června 1931 v Hlučíně matce z Heroltovic u Libavé a zámečnickému mistrovi původem z Hlučína. Tatínek se roku 1924 přihlásil k české národnosti, maminka hovořila německy. Pamětník chodil nejprve do české školy, po připojení Hlučínska k Třetí říši se však výuka změnila na německou. Otec byl povolán ke službě ve wehrmachtu. Na podzim roku 1940 utrpěl střelné zranění v Holandsku, kde také zemřel. Ervín Reisky bydlel dva roky na internátu, protože matka jeho a o tři roky mladšího bratra z penze neuživila. Po druhé světové válce dokončil měšťanskou školu a nastoupil na hornické učiliště. V dole si dobře vydělával a podporoval matku s bratrem. Po komunistickém převratu v roce 1948 chtěl studovat, ale protože nebyl v komunistické straně ani ve svazu mládeže, nedostal doporučení. Se třemi kamarády se rozhodl odejít ilegálně z vlasti ještě před nástupem na základní vojenskou službu. Na konci srpna 1951 odjeli vlakem do Děčína a pěšky překročili hranice do východního Německa poblíž Bad Schandau. Měli jen sváteční oblečení, vydali se na cestu bez peněz a mapy. Pěšky a vlakem putovali přes Pirnu a Chemnitz do Reichenbachu, kde jim rodina sestřenice Karla Staše poskytla jídlo a instrukce pro další cestu. Ve vesnici Lichtenberg, poblíž Hofu, překročili v noci hlídanou hranici a přihlásili se v západním Německu na policejní stanici. Strávili nějaký čas v uprchlickém táboře Valka-Lager u Norimberku. Pak Ervínu Reiskému a Karlu Stašovi nabídl úkol Čech pracující pro americkou výzvědnou službu. Ve francouzské zóně poblíž Bodamského jezera je vycvičili a dali jim pistole. Oba kamarádi se od hranic vrátili stejnou cestou přes východní Německo do Československa a Hlučína. Velmi riskantní podnik, za který hrozil trest smrti, se štěstím zvládli. Kontaktovali několik osob v Hlučíně a našli případného telegrafistu. Po návratu do Německa už jiné pokyny nedostali, do lágru se vrátit nemohli. Ervín Reisky si našel práci v dolech v Essenu. Po čtyřech letech v Německu dostal povolení vycestovat do Kanady, kde se od roku 1955 živil podnikáním v různých oborech. Oženil se a narodili se mu dva synové. Jeho mladší bratr se k němu připojil po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Navštívila je i matka, která se mezitím legálně vystěhovala do Německa za sestrou. V roce 2019 žil Ervín Reisky v Torontu.