Blažena Ratajová

„Pamatuji si matně, když válka končila, jak jsme se utíkali schovat, ale ne do krytu, do přírody. Potom ke konci, když už ani nebyl čas od hlášení náletu, tak nás děda zavíral do sklepa. Po válce potom říkal: ,Co jsme to dělali? Kdyby ten barák spadl, tak by tam ty děti zůstaly.´ To jsem tam byla já, pak tam bydlela jedna partaj, ti měli tři nebo čtyři děti, takový pán veliký, já jsem se ho bála, šel z něj strach. Pak jsem v další místnosti bydlela já s maminkou, protože otec zemřel, když mi bylo dva a půl roku. Nahoře v podkroví bydlela taky rodina, ti měli dva chlapečky. Takže nás děti vždycky nacpali do toho sklepa, každá partaj tam měla bednu na brambory a tam v tom jsme seděli schovaní. Děda po válce říkal: 'Co jsme to dělali za hloupost? Ty děti by tam zůstaly.'“

„Tady býval obloukový železný most. Pamatuji si, když jsme je [vojáky americké armády] šli vítat, tak jsme zrovna šli po městě. A teď tam najížděl první tank, ten most se začal třást. To si pamatuji. Já jsem měla kytku – šeřík a nějaký tulipán. Já jsem se strašně bála, křičela jsem nahlas. Bála jsem se samozřejmě a pak jsme šli na náměstí, tam bylo ale strašně lidí, takže jsme se tam asi nedostali. Dívali jsme se z okna, z baráku, co měl strejda řeznický krám.“