Anna Rákóczi

* 1957

  • „Večer, v půl desáté, přijeli. Doma byla jen moje maminka a babička. Bylo to v roce 1953, když je vystěhovávali. Ony ještě do roku 1953 žily a hospodařily jenom na tom malém kousku, který jim zůstal. Měly barák a čtyři krávy a to maminka s babičkou obhospodařovaly. V půl desáté večer tedy přijel náklaďák a mohly si vzít jen to nejnutnější, co potřebují. Bylo to v zimě, v únoru. Naložili je večer na náklaďák bez plachty a pak je promrzlé vyhodili na Žitném ostrově, kousek od Čalova. Tam nebyly ani domy. Bylo tam jen pár osad. A dali je do nějakého skladu nějakého obchodu.“

  • „Moje rodiče po válce neodsunuli, protože místo, kde žili, už bylo Slovensko. V roce 1939 byla v Malém Cetíně hranice. Velký Cetín ještě bylo Slovensko a Malý Cetín už bylo Maďarsko. Před Trianonskou dohodou byly i Čechynce Maďarsko – Uhersko. Ale po Trianonské dohodě byly hranice, jak jsou teď. Ale v roce 1939 se některé části Slovenska vrátily Maďarsku. Na mé rodiče se to ale nevztahovalo, protože oni nebyli zahrnuti do Maďarska.“

  • „V té době, kdy mého dědu z matčiny strany zavřeli, tak moji mámu a babičku vystěhovali ze svého domu na Žitný ostrov. Vystěhovali je do jednoho skladu obchodu. Představte si. Moje maminka se už tehdy znala s mým otcem, tedy se svým budoucím manželem. Svatbu měli v roce 1953. No, nicméně můj děda nebyl ani na svatbě, protože byl ještě ve vězení. V tu dobu už ale podepsal nucené práce v hnědouhelných dolech. Byla to taková doba, že prarodiče měli zákaz vstupu do svého okresu. Já jsem se narodila v roce 1957 a tehdy už byl můj děda na svobodě, ale měl zákaz vrátit se do nitranského okresu. Takže když jeli na moje křtiny, nedojeli, protože je policajti vrátili zpátky. Moje dětství tedy bylo ovlivněno tím, že jsem nemohla vídat prarodiče do svých pěti let.“

  • „Byly snahy udělat čisté národní státy. Slovensko očistit od Maďarů. Musím aspoň okrajově zmínit Benešovy dekrety. Prezident Beneš opravdu chtěl čistě etnické státy, na Slovensku Slováci, v Čechách Češi. Po druhé světové válce byly skutečně jiné národnosti odsunuty na vedlejší kolej. To se týkalo i maďarské menšiny. Proto na tu část, která v době druhé světové války nepatřila k Maďarsku, se to nevztahovalo. Takže třeba moji rodiče státní příslušnost neztratili. Ale ti, co žili níže, směrem k maďarským hranicím, tak na ty se vztahovala ta kolektivní vina.“

  • „Mně bylo jedenáct let a do naší dědiny přijeli maďarští vojáci. My jsme byli strašně rádi. Měli jsme je hodně rádi. Nosili jsme jim jídlo. Debatovali s mým otcem a nedělali nic špatného. Tam se skutečně nedělo nic špatného, tam v té naší oblasti. Oni tam byli, bavili se s námi, nosili nám časopisy, nosili nám čokolády, cigarety. Neubližovali. Co se děje v jiných městech, jako v Praze nebo Bratislavě, kde už to bylo ostřejší... V Nitře jsem se dověděla jen o jednom incidentu..." - "Pardon, mně přijde, že už to, že sem přišli, je incident." - "No to jo. To byl velký incident. Ale oni za to nemohli. Oni byli navelení. My, když jsme mluvili s těmi konkrétními vojáky, tak oni nás litovali. Oni sem byli navelení a tak to bylo. Ale pak doma, když otec poslouchal Svobodnou Evropu a rodiče byli nalepení na rádiu, tak to už bylo v úplně jiné rovině. Jim se zhroutil jeden sen. Oni si skutečně mysleli, že když se to potlačilo v roce 1956 v Maďarsku, tak že teď už ten režim nemůže vydržet a musí se propadnout.“

  • „Dosti silná reslovakizace nastala po roce 1945. V roce 1946 Maďaři žijící na Slovensku byli zbaveni státní příslušnosti. Byli bez příslušnosti."- "Všichni Maďaři?" - "Ano. Kolektivně byli odsouzeni. Byla na ně uvalena vina stejně jako na Němce. Jak byla deportace Němců, tak i Maďarů. V tu dobu asi čtyřicet šest tisíc Maďarů vystěhovali z jižního Slovenska. Někteří se pak mohli vrátit a někteří tam mohli zůstat. A na ty byly tlaky takové, že například museli nahlásit, že má jejich dítě slovenskou národnost. Byly různé způsoby, jak se zachránit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha Eye Direct, 23.10.2017

    (audio)
    duration: 02:00:59
    media recorded in project Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Full recordings are available only for logged users.

Mí předci trpěli za svou maďarskou národnost i protikomunistické postoje

Anna Rákóczi 1964
Anna Rákóczi 1964
photo: archiv pamětníka

Anna Rákóczi, rozená Šubová, se narodila 1. srpna 1957 v Nitře do maďarské rodiny jako třetí dcera. Vyrůstala v nitranském okrese ve vesnici Čechynce, kde měla až do počátku padesátých let otcova rodina velké hospodářství. Matčina rodina hospodařila na statku ve vedlejší vesnici Velký Cetín. Po převzetí moci komunistickou stranou obě rodiny odmítly odevzdat statky do JZD. Majetek jim byl odebrán násilím, oba dědečky pamětnice zatkli a odsoudili k několika letům vězení. V roce 1953 babičku a matku násilím vystěhovali na vzdálený Žitný ostrov do skladové místnosti obchodu. Dědeček z matčiny strany prošel Leopoldovem a Mírovem a pracoval v hnědouhelných dolech v Handlové. Propustili ho na amnestii v roce 1956, avšak poté měl on i jeho žena zákaz vstupu do rodného nitranského okresu a ani jejich děti je nemohly navštěvovat. Anna Rákóczi tedy viděla své prarodiče poprvé až ve svých pěti letech. Její otec celý život pracoval v pomocných dělnických profesích, a ačkoli zůstával v ústraní a politicky se neangažoval, zastával jednoznačně protikomunistické postoje. V srpnu 1968 se rodina setkala s maďarskými vojáky, kteří přijeli v rámci invaze vojsk Varšavské smlouvy. Anna Rákóczi se i přes nepříznivý kádrový posudek dostala na maturitní obor. Maďarskou střední ekonomickou školu absolvovala v roce 1977. V roce 1980 se provdala a přestěhovala do Ostravy. Pracovala jako fakturantka a vedoucí účtárny, po revoluci působila ve finančním poradenství. Od roku 1998 se intenzivně věnuje maďarské menšině žijící v českých zemích. V roce 2008 se podruhé vdala, za Františka Rákócziho, který je též maďarské národnosti.