Jiří Rak

„V roce 1953 nebo 1952, když po mně pátrala má vlastní matka, nás navštívili z Československého červeného kříže. Bylo mi devět let. Ptali se, jak se mám, a že mám v Německu tetu, a jestli bych nechtěl k tetě do Německa. Samozřejmě že jsem řekl ne. Tehdy jsem nevěděl, že jsem nevlastní. A v devíti letech aby řeklo děcko, jedu do Německa? Neuměl jsem slovo německy. Nevlastní matka byla Němka, ale nenaučila mě jediné slovo. Takže jsem řekl, že ne, a oni to tím pádem taky zdůvodňovali, že dítě nechce jít. Ale tvrdili mi, že tam mám tetu.“

„Tenkrát měly Háje jen sto nebo sto padesát čísel. Byla to malá čtvrť u Chebu. Doma si vyprávěli, anebo to zaslechli někde jinde, že malý Jirka je adoptovaný. Někteří mi to pak, samozřejmě v hádce, řekli. Tak jsem letěl domů a matka mi to potvrdila. Nějak jsem nejančil, nedokázal jsem si to vůbec představit. Matka mi řekla, že jsem původem Němec a že v papírech mám jméno Niedner. A řekla také, že je to od německého nýmand jako nikdo.“

„Kdybych se dozvěděl, že jsem adoptovaný a že žiji v cizí péči jako dospělý člověk, bylo by to něco jiného. Ale mně bylo třináct let. Jak se děti na vesnici pošťuchují a všichni o všech všechno ví, vpálili mi do tváře: ‚Ty stejně nejsi Raků. Adoptovali tě.‘ Předtím jsem si pořád říkal, proč mi nadávají do Germánů.“