The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Rajmonová (* 1939)

• narodila se 25. srpna 1939 v Ústí nad Orlicí do rodiny Ladislava a Marie Cihlářových

• v březnu 1942 Ladislava Cihláře zatkli nacisté a za odbojovou činnost jej odsoudili na šest let

• rok po únoru 1948 Ladislava Cihláře degradovali ze štábního kapitána na vojína

• v roce 1957 po maturitě nebylo pamětnici umožněno dále studovat a nastoupila do n. p. Restaurace a jídelny

• pracovala jako finanční referentka, později statistička a mzdová účetní

• v roce 1967 dálkově dostudovala Pedagogickou fakultu a začala učit na učilišti tělesnou a hudební výchovu

• od 70. do 90. let učila na ZŠ Gottwaldova a následně na ZŠ Mendelova v Praze

• v letech 1990 až do odchodu na odpočinek v roce 1996 byla ředitelkou na ZŠ Mendelova

• v roce 2026 žila v Praze

Osud Evy Rajmonové je příběhem ženy, jejíž život se opakovaně ocitl v sevření velkých dějin. Od dětství poznamenaného válkou a zatčením otce přes poválečné naděje a komunistickou šikanu až po listopad 1989 a roky ve školství. Přestože jí i její rodině život stavěl do cesty překážky, zachovali si rovnou páteř, víru v lidi a neochotu nenávidět.

Za činnost v odboji byl tatínek odsouzen na šest let

Pouhých několik měsíců po obsazení republiky nacistickým Německem, 25. srpna 1939, přišla v Ústí nad Orlicí na svět pamětnice Eva Rajmonová. Její tatínek Ladislav Cihlář (*1901), účetní Všeobecné spořitelny a záložny a vážený ústecký občan, byl zároveň důstojníkem Československé armády v záloze. Od smrti prvorozeného syna Jaromíra, který zemřel v pouhých 11 měsících, čerpali rodiče malé Evy duchovní oporu v Jednotě bratrské a svým dvěma později narozeným dcerám, Mileně a Evě, byli vždy vzorem. „Vyrostla jsem jako rovný člověk,“ začíná vyprávět svůj příběh pamětnice.

Ladislav Cihlář se brzy zapojil do odboje, jeho skupina však byla vyzrazena a už v březnu 1942 jej gestapo zatklo. Odvezli ho do Pardubic a následně do Drážďan, kde byl postaven před říšskoněmecký soud. Tři jeho spolubojovníci dostali trest smrti, čtvrtého odsoudili na osm let a Ladislava Cihláře na šest let odnětí svobody. Pamětnice se domnívá, že trestu smrti unikl jen díky tomu, že jeho kamarádi při krutých výsleších nic nevyzradili, a také proto, že se soudní proces odehrál ještě před atentátem na Reinharda Heydricha. „Být to jen o málo později, v době heydrichiády, tak jsme ho už v životě neviděli,“ říká Eva Rajmonová. Jejího otce poslali do pracovního tábora v bavorském Erbachu, kde zůstal až do konce války. „O Vánocích jsme vždycky psaly Ježíškovi, aby nám tatínka vrátil,“ vzpomíná pamětnice.

K návratu došlo až po osvobození. Jednoho rána roku 1945 zaklepali na dveře dva muži a přivedli domů sešlého, podvyživeného, o holi chodícího muže. „Nehlásila jsem se k němu, nepoznala jsem ho,“ říká Eva Rajmonová. Ani si ho nemohla pamatovat: když ho zatkli, bylo jí dva a půl roku. Vybavuje si tatínka až od léta roku 1945, kdy jí bylo šest let. Ladislav Cihlář se tehdy rychle zapojil do veřejného života města a už 28. října 1945 měl projev u památníku padlých. 

Při odsunu Němců přišla maminka domů s pláčem

Ústí nad Orlicí leží v těsné blízkosti tehdejší hranice Sudet, a tak se Cihlářovi stali také svědky poválečného odsunu německého obyvatelstva. Nabízenou vilku po Němcích odmítli. Nechtěli těžit z cizího neštěstí. Přestože se s nikým z odsouvaného obyvatelstva osobně neznali, zasáhla je událost, k níž došlo na hlavním náměstí. „Maminka jednou přišla z města a brečela,“ vzpomíná Eva Rajmonová. „Bylo to po válce, když se chystal odsun Němců. Na náměstí byli shromáždění Němci, celé rodiny, starší lidé, děti. A kolem nich naši lidé… víte, to byli většinou ti, kteří si odreagovávali svůj strach [z let Protektorátu]. Jeden člověk vzal obraz a narazil ho na hlavu starému pánovi. Jen tak, zničehonic. Maminka to viděla a začala plakat. Bylo jí těch lidí líto.“ Pro pamětnici to byl jeden z momentů, kdy pochopila, jak hluboké bylo morální nastavení jejích rodičů. „Rodiče nedokázali nenávidět, i když by měli důvod,“ říká Eva Rajmonová.

Po komunistickém převratu tatínka degradovali

Po únoru 1948 se rodina ocitla znovu pod tlakem. Ladislav Cihlář byl v březnu 1948 za zásluhy v odboji povýšen na štábního kapitána v záloze, ale již v únoru 1949 ho degradovali do hodnosti vojína. Eva Rajmonová vzpomíná, že tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda v roce 1949 podepsal jeho degradaci s odůvodněním, že „není zárukou pro socialismus a demokracii“. 

Jak sestry Cihlářovy vyrůstaly, přestože obě studovaly s vyznamenáním, začaly narážet na překážky v dalším studiu. Starší sestra Milena nedostala doporučení na gymnázium a musela nastoupit na manuální práci do opravny elektromotorů. Po Mileně přišla řada na dospívající Evu. Ta milovala hudbu, recitaci, ochotnické divadlo a děti, přičemž vždycky toužila být učitelkou. Hlásila se proto na střední pedagogickou školu v Litomyšli, ale tamní ředitel jí u přijímacího pohovoru sdělil, že ji vzít nesmí. Přesto jí však pomohl: jako „přebytečnou“ ji doporučil na gymnázium v České Třebové, kde nakonec uspěla, maturovala s vyznamenáním a předpokládala, že bude moci pokračovat ve studiu na vysoké.

Po maturitě všichni spolužáci už věděli, kam půjdou, jen pamětnice pořád nic. Pak si ji k sobě zavolal ředitel a oznámil jí: „Evo, je mi to trapné, ale já ti nesmím dát doporučení na vysokou školu.“ Ani tatínkovo odvolání a cesta na krajský národní výbor nepomohly. V roce 1957, hned po maturitě, tak musela Eva Cihlářová jít do práce. Získala místo finanční referentky Okresního podniku Restaurací a jídelen. „Rodiče mě nelitovali, brali to jako fakt,“ říká. A mladou Evu práce bavila. Časem postoupila do oddělení statistiky a později na mzdové oddělení.

Na počátku roku 1958, tedy nedlouho před jeho odchodem do důchodu, vyhodili tatínka pamětnice ze zaměstnání v pobočce Státní banky československé v Ústí nad Orlicí. Přestože měl pověst vynikajícího odborníka s velkými zkušenostmi a ústecké podniky o něj stály, „ani jeden mu nesměl tu práci dát,“ říká Eva Rajmonová, které se kvůli tomu osobně přišel omluvit zástupce družstva invalidů Orlík. Ladislav Cihlář musel nakonec ve svých 57 letech nastoupit v Okresním stavebním podniku (OSP) jako pomocný dělník. Jeho zařazení na dělnickou pozici odmítali i sami manuální zaměstnanci OSP a vymohli pro něj alespoň práci ve skladu, kde byl v klidu a teple. Zde zůstal až do svého odchodu do důchodu v 60 letech, naposledy ve funkci hlavního skladníka.

„Otec se nikdy nelitoval,“ popisuje tatínkovu povahu pamětnice a dodává, že Ladislav Cihlář, už v důchodu, působil jako ekonom Jednotného zemědělského družstva Řetůvka a Jednotného závodního klubu ROH (JZK), který fungoval jako kulturní zařízení pro celé město. Pracoval až do svých 80 let.

Někdo tomu říká Bůh a někdo příroda

Přesuny mezi podniky naučily Evu Rajmonovou všestrannosti. Po reorganizaci okresů pracovala krátce v Okresním podniku Zelenina a poté v administrativě JZK, kde se také poprvé přiblížila práci s mládeží.

Vedoucí JZK věděl o jejím snu učit. Proto ji doporučil na nově vznikajícím textilním středním odborném učilišti. Eva Rajmonová dodnes vzpomíná na rozhovor s okresním školním inspektorem, který ji navštívil na jejím pracovišti v JZK a při pohovoru se jí zeptal: „Tak soudružko, ty chceš jít učit. Jak to máš s vírou v Boha?“ Odpověděla jednou větou: „Někdo tomu říká Bůh a někdo tomu říká příroda.“ Měla štěstí, že se nemusela pouštět do další debaty. Situaci naštěstí zachránila kádrová referentka JZK, která vtrhla do místnosti a prohlásila: „Eva bude výborná kantorka, my jsme rádi, že ji máme.“ To vzalo inspektorovi vítr z plachet. Eva Rajmonová začala učit na středním odborném učilišti, mimo jiné také tělesnou výchovu. V roce 1965 nacvičovala spartakiádu, s níž se její učnice dostaly až na Strahov. „Děti byly nadšené, byl to pro ně zážitek,“ vzpomíná pamětnice, která při práci dálkově studovala na Pedagogické fakultě v Pardubicích obor matematika – hudební výchova. Studium uzavřela s červeným diplomem a titulem Mgr. v roce 1967.

Po skončení studia se Eva Cihlářová provdala za Radko Rajmona a postupně se jí narodily čtyři děti. První syn Radko Rajmon přišel na svět jen několik dní po okupaci Československa v roce 1968. „U nás v Ústí byli Poláci,“ říká pamětnice a vybavuje si, jak její kamarád chodil vojákům na fotbalové hřiště, kde si postavili stany, vysvětlovat, že v Československu žádná kontrarevoluce není, za což ho později vyhodili z Výzkumného bavlnářského ústavu.

Před narozením druhého dítěte se v roce 1971 rodina přestěhovala do Prahy. Bydlení sháněli obtížně. Po mnoha peripetiích nakonec získali družstevní byt na Hájích, kde Eva Rajmonová později učila.

Od učitelky v mateřince až po ředitelku na základní škole

S výjimkou mateřských dovolených strávila pamětnice 70. až 90. léta v Praze, už ve vysněném školství. Nejprve učila v mateřské škole, později na Základní škole Gottwaldova na Proseku a posledních 15 let až do roku 1996 na druhém stupni Základní školy Mendelova v Hájích, kde vyučovala matematiku a hudební výchovu. Normalizace se jí dotkla jen okrajově. „Měla jsem matematiku, takže mě ideologie nezasáhla,“ říká. Přesto musela recitovat režimu poplatné básně na Prvního máje či před volbami. „Tomu se člověk nevyhnul,“ vzpomíná Eva Rajmonová.

Dění kolem listopadu 1989 sledovala v televizi, se zlomenými kotníky na gauči. „Nejdříve člověk trnul, protože nevěděl, jak to dopadne,“ říká. I její nejstarší syn Radko Rajmon byl tehdy ve studentském výboru v Brně. Ale vše dobře dopadlo. Po revoluci byla Eva Rajmonová ve škole nejprve zvolena předsedkyní závodního výboru ROH a v roce 1990 se stala v ZŠ Mendelova ředitelkou. Školu s výbornou pověstí vedla šest let. „Měla jsem dobré vztahy s lidmi i rodiči,“ uzavírá vyprávění pamětnice. Jen ji mrzí, že v dnešní době vztahy mezi školou a rodiči nefungují tak dobře jako dřív.

Do důchodu odešla Eva Rajmonová v roce 1996, kdy už rok přesluhovala, a za svou práci získala poděkování místního úřadu. V roce 2026 si užívala zaslouženého odpočinku v Praze.