The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Raab (* 1934)

• narodil se 31. května 1934 ve Smržovce

• pocházel z německo-české rodiny

• otec se angažoval v podpoře pronásledovaných antifašistů

• na podzim 1938 odešel pamětník s matkou do Prahy

• zaměstnávali dívku židovského původu Anny Hönigovou

• jaro 1945 trávil v Říšské župě Sudety

• v červenci 1945 se odstěhovali do Jablonce nad Nisou

• absolvoval Střední školu uměleckoprůmyslovou v Jablonci nad Nisou

• pracoval jako tavič skla a později v technické normalizaci

• v době natáčení (2025) žil v Jablonci nad Nisou

Ve třicátých letech se rodina Iva Raaba angažovala proti nacionálnímu socialismu a na pomoc uprchlíkům z nacistického Německa. Za tuto činnost zaplatil pamětníkův tatínek nejprve zdravím a posléze i životem. Raabovi se snažili pronásledovaným pomáhat i během války, kdy poskytli útočiště dívce židovského původu Anny Hönigové, ačkoli jakýkoli styk s osobami označenými dle Norimberských zákonů za Židy byl považován za protizákonný.   

Otec pomáhal Židům a převážel antifašistické tiskoviny

Pamětník se narodil 31. května 1934 ve Smržovce do národnostně smíšené česko-německé rodiny Erharda a Františky Raabových. Otec pracoval jako zaměstnanec spořitelny a maminka jako poštovní úřednice. V době, kdy se ve druhé polovině třicátých let radikalizovaly německé národnostní požadavky v československém pohraničí, však patřila otcova rodina k nepočetným antifašistům, bojujícím proti rozmáhajícímu se radikalismu. Dědeček dříve patřil k sociálním demokratům a jako učitel odmítl vychovávat nacionálně socialistický dorost, zatímco pamětníkův otec převážel antifašistické materiály z Jelení Hory ve Slezsku do Československa a významně se angažoval v pomoci lidem, kteří utíkali z nacistického Německa.

„Jednou promoknul, dostal zápal plic a vyvinula se z toho těžká tuberkulóza. Moc jsem tatínka nezažil, protože se často léčil v sanatoriích. Když se jeho stav ještě více zhoršil, odešel ke svým rodičům, aby nás nenakazil,” vzpomíná Ivo Raab.

Mezitím to v pohraničí vřelo. Neustále se stupňující požadavky Sudetoněmecké strany v čele s Konradem Henleinem, územní nároky nacistického Německa i neochota západních mocností zasáhnout měly za následek odstoupení pohraničních oblastí na základě mnichovské dohody a tento prostor začal být nebezpečný pro Čechy a jinak smýšlející obyvatelstvo. Takzvané Sudety se rozhodla opustit i pamětníkova maminka se svým tehdy čtyřletým synem. Pro otce si mezitím přišlo gestapo. Když ale viděli, v jakém je stavu, nechali jej být. Nedlouho poté zemřel.

Anny odmítala nosit židovskou hvězdu, pak ji deportovali

Pamětník s maminkou našli útočiště nejprve v pražských Dolních Počernicích, kam se přestěhovala také babička a dědeček z české strany, kteří předtím bydleli v Tanvaldu. Díky své perfektní němčině získala maminka brzy místo u meziměstské telefonní ústředny na Žižkově.  Poté se přestěhovali do Strašnic, kde začal Ivo Raab v roce 1940 navštěvovat základní školu.

Protože byla maminka sama, najala si služebnou židovského původu, aby malého Iva opatrovala. Jmenovala se Anny Hönigová, pocházela ze Sokolova a bylo jí přibližně dvacet let. Důvodem, proč si paní Raabová vybrala právě Anny, mohly být antifašistické kontakty jejího manžela. Zaměstnat někoho, kdo byl podle Norimberských zákonů označen za Žida či Židovku, však bylo velmi nebezpečné. Tato skupina obyvatel se dostávala pod čím dál větší tlak a postupně měla být co nejvíce separována – Židé nesměli navštěvovat kina ani divadla, jezdit hromadnou dopravou pohromadě s ostatními a museli nosit viditelné označení v podobě šesticípé hvězdy. Od roku 1941 pak začali být postupně deportováni do vyhlazovacích táborů.

„Byla to velmi hezká dívka a já jsem ji bral jako starší sestru, hodně jsem na ní lpěl. Od maminky jsem měl nařízeno, že když budu s Anny ve městě, musíme spolu mluvit německy, protože Němce nekontrolovali. Anny odmítala nosit žlutou hvězdu, což bylo dost nebezpečné. Vědělo se totiž, že je Židovka,” vzpomíná Ivo Raab.

Úřady se však brzy dozvěděly, že maminka zaměstnává dívku židovského původu, a následkem toho jí začaly být na magistrátě vydávány potravinové lístky pro Židy se sníženými příděly. Když se proti tomu ohradila, úředníci jí sdělili, že když mají v rodině Židovku, musí počítat s následky. O celou záležitost se brzy začalo zajímat i gestapo, které jí vytýkalo nezákonný styk se Židy. Pamětníkova maminka sice argumentovala tím, že chce, aby její syn nezapomněl němčinu a sehnat jinou německy mluvící služebnou je nemožné, ale nebylo to nic platné.

Do záležitosti se vložilo také ředitelství pošt, které hrozilo, že pokud bude maminka dál překračovat zákaz, pošlou ji za prací v rámci nuceného nasazení a její syn bude umístěn do dětského domova. Nakonec se proto Raabovi museli s Anny Hönigovou definitivně rozloučit a pomohli dívce najít si jiné místo v Praze. Asi o dva týdny později pak musela nastoupit k deportaci do Terezína.

Maminka říkala, že sousedé jedou na výlet, odváželi je ale do Terezína

Deportace se nevyhnuly ani sousedům Raabových, kteří byli považováni za Židy. „Viděl jsem, jak stáli před barákem a měli zavazadla. Ptal jsem se, kam jedou, a maminka mi tehdy řekla, že na výlet. Odváželi je ale do Terezína. Můj kamarád Štěpán Lorant měl naštěstí jako maďarský Žid určitou ochranu. Správce maďarského království měl totiž za manželku Židovku a jejich deportace začaly až ke konci války. Po válce odjel Štěpán za tatínkem do Ameriky,“ vzpomíná Ivo Raab.

Vyhnout se deportaci a vycestovat se snažil i další ze sousedů. Měl zažádáno o výjezd, jenže než stačily přijít příslušné dokumenty, přišlo si pro něj gestapo. Když asi za čtrnáct dní přišly dokumenty, maminka je ihned vzala a odjela do Veletržního paláce, kde bylo shromaždiště Židů. Úředníci od gestapa jim sice umožnili setkání, ale už jej nepustili.

Náš ročník byl prohlášen za čestný ročník kuratoria

I přes tragické události, které provázely druhou světovou válku, se pamětník dokázal stále dívat na svět dětskýma očima a užívat si každodenní malé radosti, jako byly například výlety s kamarády. Měli malou partu chlapců, se kterými chodili po pražských památkách, a jednou, když šli podél Hladové zdi, objevil se proti nim muž s německým ovčákem, nápadně podobný ministrovi školství a národní osvěty Emanuelu Moravcovi.

„Zastavil se s námi a ptal se, kam jdeme a kde jsme byli. Řekli jsme mu, že chodíme po památkách, a on odpověděl, že děláme dobře a že z nás vyrostou dobří vlastenci. Tak všude říkám, že jsem dobrý vlastenec a že to mám od Moravce,“ dodává se smíchem pamětník.

Spolu s ostatními chlapci musel být také zapsaný u mimoškolní organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. K akcím se však nescházeli a nebylo ani kde, protože všechny bývalé sokolovny obsadilo vojsko. Shromáždění se Ivo Raab musel zúčastnit pouze jednou, když byl jeho ročník prohlášen čestným ročníkem kuratoria. Tato událost se konala v pražském reprezentačním domě a mluvili na ní Emanuel Moravec a František Teuner.

„Bylo tam jakési pasování. Pak byla přestávka a dostali jsme buřta, pomeranč a balíček, ve kterém jsem našel modré trenýrky na chlapa, který byl asi třikrát tlustší než já. Babička mi z nich pak ušila dvoje,“ dodává pamětník.

Domobranci cvičili s pancéřovou pěstí a budovali protitankové zátarasy

Protože měla maminka strach, aby Ivo jako chlapec neřekl něco nevhodného a zároveň se dokázal identifikovat s německou rodinou, vysvětila mu, že válku vedou jen zlí Němci. S příbuznými z otcovy strany pak byl pamětník v poměrně častém kontaktu – v jabloneckých Vrkoslavicích trávil prázdniny a často tam pobýval i během školního roku. Učivo a úkoly mu maminka posílala poštou a stejným způsobem je Ivo Raab posílal zpět.

Matka s ním vždy přijela do Železného Brodu, kde si malého Iva převzal její bratr Bořivoj. Ten se na hranicích prokázal propustkou a pamětníka provedl jako svého nezletilého synovce, což vždycky prošlo. Dle pamětníkova vyprávění bydleli ve Vrkoslavicích jen Němci a měl tam hodně kamarádů. Od podzimu 1944 měl také možnost zdálky pozorovat přípravy německé domobrany na střet s blížící se sovětskou armádou.

„Ve Vrkoslavicích jsou rybníky, kde byla koupaliště, je tam pískový lom. Tam volkssturm cvičil. Zdálky jsme se na ně dívali, protože se učili střílet s pancéřovou pěstí. Budovali také protitankové zátarasy, jedna byla v lese poblíž vrkoslavického pivovaru. Pamatuji si také, že se na konci války dost sbíralo staré oblečení pro ty, kteří prchali před východní frontou,“ vypráví Ivo Raab.

Utrpěl jsem zranění na pražských barikádách

U německých příbuzných pobýval i v době pražského bombardování v dubnu 1945. Zůstat v německy osídlené oblasti však mohlo pro malého chlapce představovat s blížící se frontou nebezpečí, a proto jej maminka ještě 3. května 1945 odvezla zpět do Prahy. O dva dny později nicméně vypuklo Pražské povstání – nejprve demonstrace a následně také ozbrojený odpor. Proti revolucionářům stanula ustupující, téměř milionová německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera a boje probíhaly až do 7. května, kdy zbytky německých jednotek kapitulovaly.

„Pořád jsme seděli ve sklepě, u nás v ulici jsme stavěli barikády, a když to všechno skončilo, zase jsme je rozebírali. Nevím, jak se to stalo, ale dostal jsem při tom kamenem do čela. Dost mi tekla krev, a tak mě vzali k doktorovi, aby mě obvázal. Na dnešní Vinohradské třídě už stály sovětské tanky. Šli jsme se na ně podívat a vojáci si mysleli, že jsem zraněný z revoluce, tak mě vytáhli na tank. Mohl jsem se i podívat dovnitř a kluci mi to hrozně záviděli,“ vzpomíná na květnové dny roku 1945 Ivo Raab.

Marně jsme čekali, že se k nám Anny vrátí

Osvobození neznamenalo jen oddechnutí si od německé krutovlády, ale pro Raabovy přinášelo také naději, že se vrátí jejich Anny. Když však od ní nedostali žádnou zprávu, obrátila se maminka na Červený kříž. Za nějaký čas dostali vyrozumění, že Anny Hönigová zahynula v Osvětimi. Když o mnoho let později Ivo Raab pátral po osudu své opatrovatelky, zjistil, že její rodiče stihli ještě před válkou odejít do Ameriky a sestra s bratrem prchli do Anglie. Anny už měla mít výjezdní doložku i rezervovaný lodní lístek, a byla proto záhada, proč neodjela.

Asi dva týdny po deportaci do Terezína odjela s transportem do Běloruska, kde je všechny postříleli v Bílém Trtinci, nedaleko Minsku. „Byla to pro nás šokující zpráva. Nechali jsme Anny udělat v Praze na Ruské třídě Stolperstein, který připomíná její jméno a místo, kde bydlela,“ dodává pamětník.

Babička s tetou šly dobrovolně do odsunu

V červenci 1945 se Ivo Raab s maminkou odstěhovali do Jablonce nad Nisou, kde získala matka umístěnku na poště. Jejich německá část rodiny do odsunu nemusela – babička byla Češka a dědeček měl potvrzené, že Čechům vždy pomáhal. Rodina si vybrala hezký dům se dvěma byty, který později odkoupili jako konfiskát a spláceli jej dalších deset let. Po dědečkově smrti se však babička s tetou později rozhodly, že si dobrovolně zažádají o vystěhování, a dostaly se do Bavorska.

Ještě v roce 1945 se Ivo Raab přihlásil k vodním skautům. Po zrušení organizace v roce 1948 pak s přáteli rychle založili kanoistický oddíl, aby nepřišli o loděnici, a začali dělat rychlostní kanoistiku. Později se pamětník začal věnovat i vodnímu slalomu a působil v reprezentaci. Kromě sportu také rád a dobře maloval, což ovlivnilo jeho rozhodnutí nastoupit na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Horním náměstí v Jablonci nad Nisou, kde studoval technický program. Jak vzpomíná, zůstalo zde dost Němců, kteří pracovali pro bižuterní průmysl, a s jejich dětmi často chodil do školy.

Jednou jim ve škole řekli, že druhý den musí všichni přijít ve svazáckých košilích, protože přijede ministr školství Zdeněk Nejedlý. Bylo domluvené, že se žáci budou ten den zabývat jen řemesly. A i když to nebylo v plánu, přišel se ministr podívat, jak pamětník vypaloval smaltem zdobené sklo. „Musel jsem mu vysvětlit celou technologii, měl jsem prostě kliku na ministry školství,” směje se Ivo Raab.

Snažil jsem se vést mladé lidi ke sportu

Po absolvování střední průmyslové školy v roce 1952 nastoupil pamětník do podniku Železnobrodské sklo a později pracoval jako tavič skla v Harrachově. V roce 1955 nastoupil základní vojenskou službu. Protože potřebovali zdravotníky a on měl kurz zdravotníka Horské služby, odveleli jej na speciální poddůstojnickou školu do Ružomberku pro zdravotníky. Působil pak jako zdravotnický instruktor v libereckých kasárnách.

Po splnění vojenské povinnosti začal opět pracovat v podniku Železnobrodské sklo, kde mu nabídli i studium průmyslové školy. Zde se na maturitním večírku seznámil s učitelkou matematiky a svojí budoucí ženou Milenou, se kterou se vzali v roce 1966. V podniku vykonával technickou normalizaci a později přestoupil do Preciosy, která byla ve stejném koncernu.

Více než o politiku se v šedesátých letech pamětník zajímal o sport – vedl tréninky v turnovském kanoistickém oddílu, jezdil na závody a kvalifikace nebo pořádal v rámci odborů sportovní akce pro děti. K vodnímu sportu vedl pochopitelně také své vlastní děti, a jeden ze synů se dokonce dostal na olympiádu. Ivo Raab se sportu rekreačně věnoval i po svém odchodu do důchodu na sklonku osmdesátých let. V době natáčení (2025) žil v Jablonci nad Nisou a těšil se ze své rodiny a práce na zahrádce.