The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Průša (* 1943)

• narodil se 20. ledna 1943 v Novém Bydžově

• jeho dědeček Jan Průša provozoval do roku 1958 hotel Ostaš v Praze

• jeho otec Jan Průša, bývalý důstojník československé armády, byl vězněn za dvojnásobný pokus o opuštění republiky

• pamětník vystudoval dopravní školu v Hořicích

• od 60. do 90. let pracoval v Dopravním podniku v Praze

• v roce 1991 s bratrem Jiřím Průšou restituovali hotel Ostaš v Praze

• v roce 2025 žil v Praze

Hotel Ostaš a tři generace hoteliérů. To je příběh Jana Průši, vnuka zakladatele žižkovského hotelu a syna politického vězně, který se dvakrát neúspěšně pokusil opustit republiku a zemřel na následky nucených prací v Jáchymovských dolech. Komunistické Restaurace a jídelny se pak už jen postaraly o postupnou zkázu kdysi prosperujícího podniku. Příběh Jana Průši má však naštěstí dobrý konec.

Dědeček koupil dům od hraběnky ze Zbraslavi

Dědeček pamětníka, Jan Průša, rodák z Police nad Metují, koupil ve 20. letech 20. století v Orebitské ulici v Praze na Žižkově dům z roku 1891. Nejprve v něm provozoval restauraci a později hotel. A protože jeho původní majitelka, hraběnka Bartoňová z Dobenína, vlastnila pozemky na Zbraslavi na Závisti, pojmenoval pamětníkův dědeček restauraci podle nich. „Děda ale říkal, že mu pak všichni záviděli,“ začíná vyprávět pamětník Jan Průša, „a protože byl děda patriot a nad Policí nad Metují je stolová hora Ostaš, nechal dům přejmenovat na Ostaš.“ To už se blížila 30. léta a restaurace se rozšířila na hotel, kde dlouhodobě bydlívali studenti nebo lidé, kteří v Praze pracovali, případně do něj jezdila na kratší dobu česká klientela. Hotel nebyl drahý ani na tehdejší poměry, pokoje měly jen umyvadlo se studenou vodou a na patře hosté sdíleli dvě toalety a jednu sprchu. 

Otec pamětníka, rovněž Jan Průša, po absolvování vojenské akademie v Hranicích sloužil až do rozpuštění armády na začátku druhé světové války jako důstojník československé armády. Po obsazení republiky německou armádou v roce 1939 byl převeden do civilní správy v Novém Bydžově, kde až do konce války působil v různých funkcích jako učitel autoškoly, aktuárský adjunkt nebo referent osvěty. V tomto období se Jan Průša starší seznámil s budoucí matkou pamětníka Jiřinou Kozlovou. Rodina Kozlových pocházela z nedalekých Chomutic, kde byl pamětníkův tchán Josef Kozel starostou a zároveň v obci provozoval malou pekárnu. Jiřina Kozlová, vyučená kuchařka, hrávala ve volném čase ochotnické divadlo. Pamětníkovi rodiče se vzali a 20. ledna 1943 se jim narodil syn Jan. Po válce byl Jan Průša starší jako důstojník opět aktivován do československé armády, z níž ho po komunistickém převratu v roce 1948 propustili. Ve stejném roce k pamětníkovi přibyl ještě bratr Jiří. 

Za pokus o překročení hranic otce zavřeli 

Přišel tzv. Vítězný únor, poměry se začaly měnit, a tak se Jan Průša starší začátkem devětačtyřicátého roku rozhodl, že republiku opustí. Jeho žena dle pamětníkových vzpomínek manželův úmysl schvalovala: „Možná bychom se měli líp,“ říkávala po letech dospívajícím synům. Dopadlo to ale jinak, než čekali. Otec později vyprávěl mladému Janovi, jak se těsně před hranicemi zastavil v jedné hospodě, kde čekala takzvaná „volavka“ – člověk, který mu nabídl, že ho převede, místo toho však Jana Průšu udal. Od června 1949 strávil Jan Průša starší půl roku ve vazbě. Poté ho dle slov pamětníka pustili před vánočními svátky domů. Nelenil a pokusil se přejít hranice znovu. A znovu neúspěšně. Za trestný čin pokusu o opuštění republiky dostal trest rok a půl odnětí svobody v Plzni na Borech a nucené práce v Jáchymovských dolech. Po odpykání trestu v srpnu 1951 už mohl Jan Průša starší vykonávat jen pomocné práce neodpovídající jeho kvalifikaci. „A jak musel v Jáchymově tahat ty vozíky s uranem, dostal rakovinu hrtanu a v roce 1958 zemřel. Bylo mu 47 let,“ vypráví pamětník, co mu říkala jeho maminka. Aby uživila rodinu, byla matka pamětníka nucena nastoupit do zaměstnání v Okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ), přitom ji s dětmi finančně podporovali i její rodiče.

Hotel znárodnili, pekárna přežívala

Sourozenci Průšovi bydleli s maminkou v Novém Bydžově a na prázdniny jezdívali za dědečkem Janem Průšou do Prahy. Hotel v té době už patřil jejich tetě a strýci. Dědečkova dcera Marie Šrajerová totiž otce přesvědčila, aby jí a jejímu manželovi v roce 1939 hotel daroval, protože bratra Jana jako příslušníka armády mobilizovali a nastaly nejisté časy. Dědeček pamětníka Jan Průša nejstarší se svou družkou a pozdější manželkou Josefou Průšovou v hotelu bydleli a dědeček Jan Průša jej ještě až do roku 1958 vedl. Postupnému tlaku nového politického režimu nakonec neunikli ani oni. Komunisté je vystěhovali a hotel přešel pod správu Restaurací a jídelen (RaJ). 

Mezitím se druhý dědeček pamětníka Josef Kozel stal jediným zaměstnancem ve své bývalé pekárně a ještě do roku 1961 pekl zákazníkům chleba nebo koláče na svatby, ale už jen z donesené mouky. „Ve vesnici byla Jednota, tam prodávali chleba, ale z okolních vesnic si jezdili pro chleba i deset kilometrů,“ směje se Jan Průša a vzpomíná, jak mu jako klukovi bylo divné, že pytlíky s moukou měly jmenovky.

Bývalí hoteliéři skončili v promrzajícím bytě

Po ukončení základní školy přijali pamětníka – i přes otcův politický škraloup – na dopravní školu v Hořicích. Stalo se však, že známá učitelka přesvědčila pamětníkovu matku, aby šel na bydžovskou strojní průmyslovku, že by to měl blíž. Odmítl tedy místo v Hořicích, podal si přihlášku v Bydžově a tam narazil. Předsedkyně místní KSČ, uklízečka, se postarala, aby mladého Jana Průšu na bydžovskou průmyslovku nevzali. „Naštěstí měl ředitel v Hořicích dobré srdce – prošel koncentrákem a pomohl mně i dalším třem spolužákům,“ vzpomíná pamětník, jak ho ředitel znovu přijal i přesto, že byla přihláška zrušena.

Po maturitě v roce 1961 se Jan Průša přestěhoval k babičce a dědečkovi Průšovým do Prahy a na umístěnku nastoupil do Dopravních podniků. Do Nového Bydžova jezdil už jen na víkendy. Poté, co je komunisté vystěhovali z hotelu, našli si Průšovi malý byt v Jičínské ulici. Změnu statutu nesli úkorně, ale nezbylo jim než si zvyknout. Pamětník vzpomíná, jak si babička stěžovala, že naletěla – byt promrzal, protože pod ním byly sklepy, a ona musela celou zimu přikládat do kamen. Bývalý hoteliér Jan Průša nejstarší však na nové adrese dlouho nepobyl – ve třiašedesátém roce zemřel. O rok později, po dvouleté vojenské službě mimo jiné na Slovensku u raketového vojska, kde se pamětníka dle jeho slov neúspěšně pokusila získat pro spolupráci vojenská kontrarozvědka, se Jan Průša vrátil do Dopravních podniků. Strávil v nich celých 35 let a vypracoval se od samostatného referenta v útvaru ekonomiky práce až na vedoucího odboru.

Kvůli služebnímu postupu vstoupil do strany

Pražské jaro prožil pamětník starostmi se zařizováním svatby s Miluší Davidovou. Pamatuje si však na 21. srpen 1968 – na dlouhou řadu tanků, která se táhla od Masarykova nádraží (dříve Praha střed) k tehdejšímu Ústředí KSČ na vltavském nábřeží. Za normalizace proběhly v Dopravním podniku prověrky. „Všichni se měli vyjádřit k tomu, co se stalo,“ vzpomíná Jan Průša, „každý opatrně něco říkal, jinak by ho propustili.“ Nakonec ale všichni zaměstnanci v podniku zůstali.

Manželům Průšovým se postupně narodili tři synové, Jan Průša stoupal po služebním žebříčku, až nakonec zakotvil na generálním ředitelství. Aby ho mohli povýšit, dodělal si v roce 1973 Vysokou školu ekonomickou (VŠE) a o rok později vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Furt za mnou chodili: ‚Děláš takovouhle funkci, tak to dáme někomu jinému…‘ Měli jsme tři děti, tak jsem tam vstoupil,“ vysvětluje pamětník. Byl řadovým členem, dle vlastních slov po něm nic nechtěli. „Já jsem to proplul. Mrzelo mě to docela, protože kamarádi pak říkali: ‚Jak jsi do toho mohl vstoupit?‘“ dodává ještě Jan Průša. Ve straně zůstal až do sametové revoluce, pak jako mnozí jiní záhy po změně poměrů vystoupil.

Hotel vrátili v bídném stavu

Začaly restituce a Jan a Jiří Průšovi hned na začátku 90. let požádali o vrácení hotelu. „Moc dokladů jsme neměli,“ vzpomíná pamětník. Navíc hotel před znárodněním vlastnili manželé Šrajerovi – jejich teta se strýcem. Ti však byli bezdětní, a tak se bratrům Průšovým podařilo v roce 1991 hotel od RaJ získat zpátky.[1] Spravedlnosti bylo mimo jiné učiněno zadost také tím, že jejich zesnulého otce Okresní soud v Plzni rok před navrácením hotelu rehabilitoval a o dva roky později dědicům přiřkl menší finanční odškodnění.[2] 

Jan Průša sice pracoval v Dopravním podniku ještě do roku 1992, kdy mu vznikl nárok na řádný důchod, ale oba sourozenci začali hotel hned provozovat. Nemovitost však byla po letech působení podniku RaJ v žalostném stavu. Krovy rozežrala dřevomorka, „společné sprchy a záchody byly stále na chodbě, jeden pro muže a jeden pro ženy. Ráno fronta, třeba pětadvacet lidí na patře. Na pokojích jen studená voda a umyvadlo,“ vypočítává nedostatky Jan Průša a popisuje také nesmyslně řešený systém topení a ohřevu vody: „Ve sprše na patře byl jeden šedesátilitrový elektrický bojler, do patra se nosilo uhlí, kde byl kotel pro topení. Když jsme převzali hotel, měli jsme husí kůži, protože jeden člověk se vykoupal a ostatní se takhle třásli, protože tam tekla jen studená voda.“ Ačkoli jim vraceli vlastní hotel, museli Průšovi ze zákona zaplatit RaJ tzv. zbytkovou hodnotu za nemovitost a zařízení ve výši téměř jednoho milionu korun. Na ni si vzali první úvěr.

Na rekonstrukci si půjčili astronomickou sumu

Obě rodiny Průšových provozovaly hotel jen půl roku. „Přišel nějaký Dán, dal mně pas, za chvilku přišel a hodil mi klíč zpátky – čekal sprchu a záchod. A to mně došlo, že to musíme zavřít a rekonstruovat,“ říká Jan Průša. V listopadu 1991 bratři Průšovi hotel zavřeli na tři čtvrtě roku. „Zůstaly jen holé stěny,“ vypráví pamětník. Na účtu měli pár korun, ale půjčili si tehdy astronomickou sumu 11,5 milionu korun na patnáctiprocentní úrok. „Tenkrát půjčovali peníze, když jste to napsala na papír od svačiny,“ vypráví pamětník. Ale půjčku splatili z provozu za neuvěřitelné čtyři roky. V 90. letech totiž ubytovatelé uzavírali smlouvy s cestovními agenturami a ty platily i za neobsazená lůžka. To se později změnilo, klienti si dnes většinou zamlouvají ubytování sami. I tak je hotel vytížený na 70 % a zatím prosperuje. Bratři Průšovi společně vedli Ostaš až do roku 2011, kdy došlo k vypořádání spoluvlastnictví. Jan Průša bratra vyplatil a dnes, v roce 2025, už hotel o 66 lůžkách provozují pamětníkovi synové.

 

[1] Viz Dodatečné materiály – Dohoda o vydání věci.

[2] Viz Dodatečné materiály – Rehabilitace Jana Průši a odškodnění.