Ing. Jan Průša

„Vedení se tam neměnilo, akorát všichni jsme byli zvaní na pohovor a měli jsem se vyjádřit k tomu, co se tady stalo. Tak vám to řeknu po pravdě: každý říkal opatrně k tomu něco, protože pokud byl někdo nějakej to, tak by ho bývali propustili. Ale bylo to takové – jenom jste seděla u nějakých lidí, tak teď vám řekli: tak co teda jste na to říkali? Tak jsme si něco vymysleli, nějak aby to moc nebolelo. Tam zůstali všichni, tam se nic neměnilo a udělali tyhlety pohovory s každým od toho nejmenšího písaře až po vedoucího – tak s nimi se tam dalo dohovořit.“

„Měli jsme jeden jednolůžkový pokoj, jinak to byly čtyřlůžkové, větší… a přišel nějaký Dán, dal mě pas, já jsem mu dal klíč. Za chvilku přišel, hodil mi klíč zpátky – no samozřejmě čekal, že tam bude sprcha, záchod, on tam přišel a měl tam umyvadlo a na záchod musel chodit někam do patra. To bylo jasný. A to mě docvaklo, že nemůžeme tohle dělat dál – zavřít a rekonstrukce. Tak jsme to toho 30.11. a v devadesátém druhém v červenci po rekonstrukci jsme otvírali. Zůstaly jenom holé stěny. Tam byla dřevomorka…“

„Na pokojích bylo topení, ale topilo se uhlím na patře, ve druhém a na čtvrtém patře se [topilo] pro celý hotel a tady byl plyn, tak co to bylo za nesmysl? A hlavně ve sprchách byl šedesátilitrový elektrický bojler, takže my když jsme převzali hotel, tak jsme měli úplně husí kůži, protože jeden člověk se vykoupal a ostatní se už tam takhle třásli, protože tam už byla jen studená voda. Ale protože to byl ze začátku studentský hotel, tak ti studenti to ze začátku zvládali.“

„To jsme byli už na tom Horemlázu, Lešť pri Krupině okres Zvolen, a přišel za mnou nějaký politruk, my jsme tam kopali fotbal mezi sebou, jsme si tam hráli, a vzal si mě stranou a začal se mnou. Já si pamatuji jenom pár věcí, jestli jako... oni měli metody. Takže mě tam ‚oblboval‘. A vyšlo najevo, že on chtěl, abych práskal na spoluvojáky, co jsme tam byli, a já jsem to kategoricky odmítl a řekl jsem: ‚Nezlobte se, ale takovou sviňárnu dělat nebudu.‘ Takhle jsem mu to tam přímo řekl. A proto oni okamžitě viděli, že nejsem k tomu, že jim budu donášet. Tak to je ono, co se stalo. Ale ty metody oni měli. On to povaloval, až nakonec, když to vyšlo takhle, že bych měl práskat anebo donášet zprávy, tak z tohoto titulu vidíte, že oni věděli, že já to dělat nebudu, tak mě požádal, abych se o tom nezmiňoval, že mě kontaktoval tenhle člověk, ten důstojník, a měl jsem pokoj, už se o mě nestarali. Ale tady je doklad, že jsem byl vytipovaný, a protože to [spis] hned zrušili, tak věděli, že já jim donášet nebudu.“

„Hotel byl přebraný od RaJe v dezolátním stavu, v dezolátním stavu. V té době to byl hotel C, to nebyl, jako je dneska, počet hvězdiček, ale byla to velká písmena A, B, C, tohle bylo céčko. Společné sprchy, společné záchody, studená voda na pokoji. Něco otřesného, když jsme to tedy přebrali. Taková perlička: byl jsem na recepci, protože když jsme to převzali, tak jsme samozřejmě ten personál, co tedy byl, chtěli převzít, ale kromě asi tří lidí ostatní všichni odešli, tak jsme chodili i do recepce. A tady jsem zrovna tenkrát byl na recepci a přijel sem nějaký Dán. Prodal jsem mu jediný jednolůžkový pokoj, který tady byl, jinak tu byly pokoje čtyřlůžkové, a za chvilku mně přišel zpátky, vrátil mi klíč a chtěl peníze zpátky, protože hledal sprchu, a ona tam nikde nebyla. Tak prostě odešel pryč. Takže to byla opravdu taková známka toho, že pokud budeme chtít provozovat trochu kvalitní hotel, tak nebudeme moct dělat to, co bylo za té doby v té společné věci.“

„Bohužel [tatínek] asi nalítl nějakým těm provokatérům. Takže v Českých Velenicích někde se pokoušel o přechod, tam někdo, že ho převede, a dopadlo to tak, jak to dopadlo v těch filmech, které už pak byly, že tam někde někdo řekl, že ho převede, a bohužel to byl konfident StB. A byl zavřený asi celkem... protože se pokusil podruhé o přechod, tak byl zavřený celkem asi tři a půl roku v Jáchymově. Ten se mu stal osudný z hlediska zdravotního. Že ta doba byla tři a půl roku, to vím přesně, protože jsme potom dostali náhradu finanční, velmi směšnou, za to období toho věznění. Ale ten první přechod, za ten dostal asi půl roku, to si odseděl, a když ho pustili, tak jako se nechtěl smířit s tím, že tady musí zůstat, tak se pokusil o ten přechod podruhé. Vybral si Štědrý den, a bohužel ho i při druhém pokusu zase zatkli. No a pak tam byl tři roky v tom Jáchymově. Pak už matka žila sama v tom Bydžově. Díky rodičům, když byl děda pekař, takže občas měli nějakou tu slepici, nějaké to drůbeží nebo kachny. Takže vždycky nám [její] rodiče pomohli, že občas nějaké vajíčko a takové. No a mamka pak musela nastoupit [do práce]. Pamatuju si, že měla osm set třicet korun hrubého a živila dva kluky, bráchu a mě. Takže ta situace nebyla nijak růžová, ale díky těm rodičům jsme to nějakým způsobem přežili.“