Zdeněk Prokop

* 1934

  • „Velice brzy musela opustit s rodiči Užhorod a museli jsme utéct před záborem. Tehdy se Podkarpatská Rus oddělila. Jednak vznikl Slovenský štát a chtěl vyhnat všechny Čecháčky ze Slovenska i z té Podkarpatské Rusi. Část té Podkarpatské Rusi schramstli Maďaři zase, kterých tam bylo také dost a kteří vždycky byli velkopanští a dělali si nároky, ať už historické... Takže můj otec byl vypovězen, na poště mu zrušili zaměstnání a ať se stane imigrantem. Otec nám sehnal nějakou cestu vlakem a museli jsme (moje maminka s malinkou Vlastičkou zabalenou v povijanu) někam do Polska, kde otec sehnal nějaké ubytování u nějakého sedláčka v nějaké chalupě. Tam jsme žili asi dva až tři měsíce, než otec získal povolení k přejezdu z polských hranic, z toho polského městečka, do Česka. Dopisoval si tedy s pomocí dopisů s dědou Pelcem, tím vojákem.“

  • „Přišel ten pán z toho pracovního úřadu a jednoho po druhém z té třídy, kluky i holky, si vzal zvlášť ke stolu a řekl: ‚Tak co bys chtěl dělat, teď končíš školu, tak čím bys chtěl být?‘ A já mu řekl, když na mě přišla řada: ‚Já bych chtěl být pilotem letadla.‘ On se na mě podíval a řekl: ‚No, na to jsi ještě moc mladý.‘ A já mu říkám: ‚A nemohl bych jít na nějakou pilotní školu vojenskou, třeba jako kadet?‘ A on řekl: ‚To ne, my potřebujeme lidi do výroby. A co se ti na těch letadlech tak líbí?‘ A já jsem mu říkal: ‚No, že jsou to takové stroje.‘ – ‚No tak bys mohl jít někam do strojírenství. Tak hele, uděláme z tebe zámečníka. Půjdeš dělat do fabriky, a protože je to tady v Holešovicích, tak půjdeš tady do Elektrosignálu, tady v Holešovicích.‘ A nezbylo nic jiného než na to přistoupit.“

  • „Blížili jsme se k nim a mávali jsme těma vlajkama. A vtom někdo dal těm vojákům povel a oni začali střílet proti téhle skupině těch studentů. A sice jsem se pak dozvěděl, nevím od koho, že ten velitel dal povel výstražné střelby do vzduchu. Přes Vltavu, k zimnímu stadionu to lítalo většinou. Ale nějaký z těch blbečků vojáků to nezvedl dost vysoko a napálil to do jednoho z našich kluků. Padnul na zem. Tak jsme k němu běželi, kdo si to troufl, já ne teda. Ale někteří kluci běželi a táhli ho pryč, všichni se snažili utéct k tomu zábradlí u řeky. Ti kluci, kteří ho odtáhli, namočili tu československou vlajku do jeho krve a ti vojáci začali znovu střílet a ti aktivnější, kteří se stali jakýmisi vůdci téhle skupiny, řekli: ‚To je strašný, pojďte protestovat, tady nás postřílejí. Pojďte, pojedeme do Vysočan a vyzveme dělníky, ať stávkují.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Středokluky , 05.11.2019

    (audio)
    duration: 02:49:57
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Svoboda je iluze

Zdeněk Prokop, 1964
Zdeněk Prokop, 1964
photo: Archiv Zdeňka Prokopa

Zdeněk Prokop se narodil 13. října 1934 v Užhorodu. V roce 1939 musela rodina kvůli sílícím konfliktům v zemi opustit Podkarpatskou Rus a usídlila se v Praze v bytě maminčina otce, bývalého československého legionáře Josefa Pelce. Po absolvování základní školy se Zdeněk Prokop z rozhodnutí úředníka vyučil zámečníkem a působil ve Filmových studiích Barrandov. Současně chodil do večerních kurzů kreslení, které mu dopomohly k přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1954. Po absolutoriu v roce 1960 získal stipendium a věnoval se především kresbě zkoušek a představení baletních souborů. V roce 1962 získal první zakázku v oblasti restaurování nástěnných maleb, čemuž se následně věnoval prakticky celý svůj profesní život. Pořádal také přednášky ve spolcích a muzeích na téma moderního umění a věnoval se instalaci výstav. V soukromí se stále věnoval kresbě, svá díla však nesměl vystavovat ani prodávat, protože neodpovídala požadavkům socialistického realismu. Dne 21. srpna 1968 se v Praze zapojil do protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, jeho práci restaurátora to ale nijak neovlivnilo. Stejně tak neměla na jeho práci výrazný vliv ani sametová revoluce v roce 1989. Zdeněk Prokop byl dvakrát ženatý, s první ženou Evou měli dva syny, s druhou ženou Zdenou jednu dceru.