Ing. Karel Prokop

* 1940

  • „Říkal tehdy, když se vrátil, že to psychicky bylo mnohem horší než ten koncentrák německý. Protože tam už bylo jasný, že to skončí. Samozřejmě s tím rizikem, že to taky může skončit jeho popravou. Ale bylo to krátké, byl mladší, ale v tom komunistickým lágru to bylo docela beznadějné, protože tam naděje, že se to změní, vlastně nebyla. Ta beznaděj byla horší než ty drasticky horší podmínky v Terezíně.“

  • „Toho člověka opouštíte. Vidíte ho dejme tomu na půl hodiny a pak jdete. Pak už se taky dostávaly ven zprávy, jak to tam vypadá. Nehledě na to, že v Jáchymově, v těch nejhorších dobách panoval vyloženě hladomor. Takže ty lidi na tom byli skutečně hrozně. A ještě za těch pracovních podmínek těžkých, tam navíc hrozil hladomor. Až po zásahu těch sovětských poradců, kteří viděli, že by ti vězňové jako pracovní síla byli znehodnocení, takže se to pak o něco zlepšilo. Jinak v začátku 50. let, někdy do roku 56, tam byly skutečně drastické poměry. A toho tátu nakonec zachránilo to, že jsme mu tam poslali harmoniku, která vypadala dost pěkně a on ji dal nějakému tomu Rusovi, tomu sovětskému poradci, který mu pak zařídil o něco lepší příděly jídla. Takže přes ten nejhorší hlad se takhle dostal.“

  • „Pak měl odjet do Drážďan ke stannému soudu a tam mu samozřejmě hrozil trest smrti, protože v těch vyšetřovacích spisech, jak mi máma říkala, byla poznámka návrat nežádoucí. Advokát tehdy tvrdil, že se mu povedlo tuto poznámku z těch spisů odstranit. Je otázka, jestli jo nebo ne, ale v každém případě chtěl dost značný obnos za tuto činnost. Naštěstí Drážďany v té době byly těžce bombardované, takže ten vlak, který tátu do Drážďan vezl, byl taky napadený a vrátili se zpátky do Terezína. V Terezíně v té době vypukla epidemie tyfu, která postihla celý objekt, takže se snížila i ostraha a tátovi se podařilo uprchnout. Dostal se do Prahy, kde jsme měli příbuzný. Tam strávil ty poslední dny, nebo předposlední dny války v roce 1945. No a pak se vrátil domů, taky nakažený tyfem. Doléčil se a pak už válka skončila. A začaly takové příznivější doby i pro nás.“

  • „Vidím matku s mladším bratrem v náručí, tomu bylo tehdy rok. A tu osvětlenou ložnici, protože dvůr byl plný gestapáckých aut a reflektorů, které osvětlovaly mlýn, protože údajně hledali, jak jsem se dozvěděl, zbraně a přišli vlastně tátu zatknout. Ty zbraně nenašli díky tomu, že se podařilo našemu známému vynést těsně předtím zbraně z toho objektu mlýna. Němcům pak namluvili, že tam chodí na ryby, což byla pravda. Ale že nás skoro nezná. Při tom to ale samozřejmě byl dlouholetý známý. Táta byl zatčený a odvezený do vyšetřovací vily gestapa v Klatovech a tam strávil asi měsíc nebo dva měsíce. Máma mu tam nosila nějaké prádlo a takové věci. Pěšky, protože v té době vlaky nejezdily a auta nám sebrali už na začátku okupace. Ta vzdálenost z Borov do Klatov je asi 17 kilometrů, takže to urazila pěšky, tam i zpátky.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 03.04.2025

    (audio)
    duration: 02:24:31
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Tátu jsem jako dítě moc nepoznal, nejdřív ho zatkli nacisti a pak komunisti

Karel Prokop v roce 1954
Karel Prokop v roce 1954
photo: archiv pamětníka

Karel Prokop se narodil 25. června 1940 v Klatovech. Vyrůstal v nedalekých Borovech, kde jeho rodina vlastnila a provozovala velký vodní mlýn. Rodiče se jmenovali Karel a Anna Prokopovi. Matka pocházela ze sousedních Nezdic, kde její bratr Jan Prokop provozoval další velký mlýn. Karlův otec se v roce 1942 zapojil do protinacistického odboje v rámci organizace Druhá tajná lehká divize, jejíž vedení plánovalo protiněmecké povstání na Plzeňsku. Činnost této vojensky řízené odbojové skupiny byla v létě 1944 vyzrazena a desítky jejích členů byli pozatýkáni. Zatčený byl i Karlův otec. Rok a půl strávil v nacistických vězeních. Z Malé pevnosti Terezín se mu na začátku května 1945 podařilo uprchnout a na samém konci války se již účastnil plzeňského povstání. Karel Prokop vzpomíná na americké vojáky, kteří byli v té době ubytovaní v jejich mlýně. V roce 1948 byl mlýn rodině znárodněn a o dva roky později byl Karel Prokop st. znovu zatčen. V jednom z vykonstruovaných procesů 50. let byl pak za údajnou velezradu a špionáž odsouzený ke 12 letům. V odděleném procesu byl na 18 let odsouzený i jeho švagr Jan Prokop. Karel Prokop st. strávil 10 let v pracovně-výchovném táboře v Jáchymově. Díky tehdejší komunistické propagandě byli do značné míry trestáni i jeho blízcí. Jeho žena a oba synové se museli vystěhovat z bytu ve mlýně, zabavený jim byl i veškerý další majetek. Zažívali pocity vyloučení, Annu Prokopovou nikde nechtěli zaměstnat, sebe a své dva syny živila domácím šitím rukavic. Karlův otec a strýc se domů vrátili v rámci amnestie politických vězňů v roce 1960. Karel byl teprve v roce 1968, v době relativního politického uvolnění, přijat ke studiu na vysokou školu. V té době již několik let pracoval v klatovském závodě plzeňské Škodovky (tehdy závodů V. I. Lenina). V prosinci 1989 ho zaměstnanci zvolili ředitelem závodu a brzy nato se stal prvním náměstkem generálního ředitele plzeňské Škodovky. V téže době také restituoval borovský mlýn a znovu ho zprovoznil pod jménem Prokop. V roce 2025 žil v Borovech u Klatov a spolu se svým synem se staral o chod mlýna.