Ing. Karel Prokop

„Toho člověka opouštíte. Vidíte ho dejme tomu na půl hodiny a pak jdete. Pak už se taky dostávaly ven zprávy, jak to tam vypadá. Nehledě na to, že v Jáchymově, v těch nejhorších dobách panoval vyloženě hladomor. Takže ty lidi na tom byli skutečně hrozně. A ještě za těch pracovních podmínek těžkých, tam navíc hrozil hladomor. Až po zásahu těch sovětských poradců, kteří viděli, že by ti vězňové jako pracovní síla byli znehodnocení, takže se to pak o něco zlepšilo. Jinak v začátku 50. let, někdy do roku 56, tam byly skutečně drastické poměry. A toho tátu nakonec zachránilo to, že jsme mu tam poslali harmoniku, která vypadala dost pěkně a on ji dal nějakému tomu Rusovi, tomu sovětskému poradci, který mu pak zařídil o něco lepší příděly jídla. Takže přes ten nejhorší hlad se takhle dostal.“

„Pak měl odjet do Drážďan ke stannému soudu a tam mu samozřejmě hrozil trest smrti, protože v těch vyšetřovacích spisech, jak mi máma říkala, byla poznámka návrat nežádoucí. Advokát tehdy tvrdil, že se mu povedlo tuto poznámku z těch spisů odstranit. Je otázka, jestli jo nebo ne, ale v každém případě chtěl dost značný obnos za tuto činnost. Naštěstí Drážďany v té době byly těžce bombardované, takže ten vlak, který tátu do Drážďan vezl, byl taky napadený a vrátili se zpátky do Terezína. V Terezíně v té době vypukla epidemie tyfu, která postihla celý objekt, takže se snížila i ostraha a tátovi se podařilo uprchnout. Dostal se do Prahy, kde jsme měli příbuzný. Tam strávil ty poslední dny, nebo předposlední dny války v roce 1945. No a pak se vrátil domů, taky nakažený tyfem. Doléčil se a pak už válka skončila. A začaly takové příznivější doby i pro nás.“

„Vidím matku s mladším bratrem v náručí, tomu bylo tehdy rok. A tu osvětlenou ložnici, protože dvůr byl plný gestapáckých aut a reflektorů, které osvětlovaly mlýn, protože údajně hledali, jak jsem se dozvěděl, zbraně a přišli vlastně tátu zatknout. Ty zbraně nenašli díky tomu, že se podařilo našemu známému vynést těsně předtím zbraně z toho objektu mlýna. Němcům pak namluvili, že tam chodí na ryby, což byla pravda. Ale že nás skoro nezná. Při tom to ale samozřejmě byl dlouholetý známý. Táta byl zatčený a odvezený do vyšetřovací vily gestapa v Klatovech a tam strávil asi měsíc nebo dva měsíce. Máma mu tam nosila nějaké prádlo a takové věci. Pěšky, protože v té době vlaky nejezdily a auta nám sebrali už na začátku okupace. Ta vzdálenost z Borov do Klatov je asi 17 kilometrů, takže to urazila pěšky, tam i zpátky.“