The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Augustin Jiří Prokop (* 1952)

• narodil se 27. prosince 1952 v Brně, otec Josef (1910) matka Jarmila, rozená Kvardová (1912)

• otec pocházel ze sedmi bratrů, vyrůstal v chudých poměrech, všichni se vyučili řemeslu, otec kovářem

• po válce se rodina přestěhovala do pohraničí a hospodařila na statku, po nátlaku režimu otec vstoupil do JZD

• starší bratr nešťastně zemřel pod koly vlaku cestou do Brna

• na základní škole byl učiteli zesměšňován a znevýhodňován za studia náboženství

• okupace vojsky Varšavské smlouvy ho zastihla na gymnáziu v Hustopečích, během studia se na pouti na Velehradě rozhodl pro řeholní povolání

• po gymnáziu tajně vstoupil do dominikánského řádu, přijal řeholní jméno Augustin a studoval litoměřickou teologickou fakultu

• studia přerušila dvouletá vojenská služba

• po dokončení školy vysvěcen na kněze v Brně

• jako kaplan působil v Jihlavě, Jemnici, Třebíči. V Perné jako kaplan a novicmistr

• po souhlasu se zveřejněním jeho příslušnosti k dominikánům v Katalogu duchovních vyslýchán brněnskou StB v Mikulově, výslech skončil bez následků

• po roce 1989 působil jako převor v Olomouci, Praze, Plzni a v Jablonném v Podještědí

• misijně působil v Litvě a Estonsku

• ve stáří sloužil jako kaplan v Uherském Brodě, věrný řeholnímu povolání

Narodil se v Brně do katolické rodiny, kterou poznamenala kolektivizace i smrt sestry a bratra. Vyrůstal ve Vojkovicích, kde zažil školní šikanu kvůli náboženství. Po gymnáziu tajně vstoupil do dominikánského řádu a studoval teologii. Kvůli příslušnosti k řádu byl za minulého režimu vyslýchán StB. Nikdy se svého povolání nezřekl. Po roce 1989 působil jako převor, archivář, misionář.

Kořeny a dětství

Augustin Jiří Prokop se narodil v 27. prosince 1952 v Brně do katolické rodiny. Jeho matka Jarmila Prokopová, rozená Kvardová, se narodila v roce 1912 v Ostrovačicích u Brna. „Byla velice hodná, jak bývají maminky,“ vzpomínal pamětník. Provdala se za Josefa Prokopa (1910), který pocházel z velmi chudé rodiny z malé vesnice Kněževes u Žďáru nad Sázavou. Otec měl šest bratrů. Žili v malém domku, ve kterém byla jen kuchyně a malý pokoj. „Takže kluci spali přes léto na půdě na seně. V zimně se vytáhla šuplata zpod postelí a tam se všichni uložili.“ Dědeček byl hrdý člověk, přestože měl hluboko do kapsy. Nechtěl, aby jeho děti dělaly čeledíny na statcích, a dal všechny děti vyučit. Nejmladší strýc Jiřího Prokopa vystudoval nakonec učitelský ústav, ostatní se vyučili řemeslu. Tatínek byl kovář. „Byl hrdý na to, že je kovář,“ vyprávěl pamětník. „Na druhou stranu, i když byl kovář a celkem žádné velké vzdělání neměl, tak byl úžasně sečtělý, protože on pořád četl. A jeden čas i uvažoval, že by šel studovat na kněze, ale finanční situace rodičů to nedovolovala.“

Rodina a život na venkově

Později přišel otec jako tovaryš do Ostrovačic, kde se seznámil s maminkou Jarmilou, a vzali se. Jiří měl tři sourozence. Nejmladší sestra zemřela jako dítě za války, mladší bratr František zemřel tragicky v roce 1956. Po válce se obsazovalo pohraničí. Rodiče se přestěhovali do Vojkovic, kde jim bylo přiděleno hospodářství po odsunutých Němcích. Tam rodina žila a hospodařila na celkem velkých polnostech. Při nástupu kolektivizace otec zásadně odmítl vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). To mělo za následek, že se Jiřího sestra s bratrem nedostali na žádnou školu a zůstali pracovat v zemědělství. Bratr pomáhal geodetům při rozměřování polí. V práci se osvědčil. Jeden z geodetů mu nabídl, že mu pomůže dostat se na školu v Brně. Bratr byl nadaný v rýsování a kreslení. Vypravil se se složkou svých prací na zkoušky do Brna. „Spěchal s velkou složkou na vlak, nějak se tam zamotal a spadl pod projíždějící vlak. Takže zemřel. Pro naše to byla velice kritická situace. Tatínek už to vzdal a vstoupili potom do družstva,“ vyprávěl Jiří Prokop. Otec, jako vyučený kovář, měl nakonec práci v JZD, maminka pracovala v družstvu u dobytka.

Dospívání a studentská léta

Doma měl Jiří pevné zázemí. „U nás byla fajn atmosféra, rád na to vzpomínám. Tu atmosféru samozřejmě dělali oba rodiče. Tatínek byl sice takový uzavřenější. Když přišel z kovárny, byla práce ještě doma. Potom přišel, sedl si a vytáhl knížku.“ Tento obraz se Jiřímu vryl hluboko do paměti. Rodina chodila do kostela. „Maminka na to dbala, tatínek taky. Po této stránce to bylo dobré.“

Základní školu ve Vojkovicích zvládal pamětník bez větších problémů. Problémem byly pouze hodiny náboženství. „To učitelé dost tvrdě potlačovali, kritizovali, zesměšňovali, bylo to dost nepříjemné.“ Do deváté třídy chodil do Židlochovic a bez problémů začal studovat gymnázium v Hustopečích. Události spojené s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy prožil na chmelové brigádě v severních Čechách. Vzpomínal na noc, kdy slyšel rachot tanků a ráno už bylo jasné, že je země obsazená. Se spolužáky prožíval i období po smrti Jana Palacha, kdy připravili improvizovanou výstavku a na jeho počest u ní drželi čestnou stráž. 

Když v šedesátém devátém roce zemřel Jiřímu tatínek, maminka z toho byla velmi nešťastná a těžko a dlouze se s tím smiřovala. V sedmdesátém roce se na Velehradě konala velká pouť, kterou navštívilo obrovské množství lidí a Jiří se společně s maminkou pouti také zúčastnili. V Ústavu pro postižené si Jiří prohlédl výstavku, která ukazovala práce klientů ústavu a přečetl si i inzerát, že ústav hledá další zaměstnance.

Začátek cesty k povolání

Pamětníka možnost získat tuto práci zaujala a přihlásil se – nejprve jako brigádník. Poprvé se tam setkal s řádovými sestrami i františkánským mnichem. „Tam byla taková skupinka věřících klientů, tak jsem se k nim nějak připletl a dá se říci, že tam vzniklo to moje povolání.“ V sedmdesátém roce Jiří maturoval. Brzy poté se setkal s páterem Dacíkem, který byl na velehradském Stojanově duchovním správcem, a ten mu doporučil provinciála pátera Svatoše, který sloužil ve Střelicích. Ten poslal Jiřího na Chlum u svaté Máří u Sokolova. Tam ho otec Metoděj Habáň přijal do dominikánského řádu. (Řád bratří kazatelů, Ordo Praedicatorum, OP). Byla to mimořádná situace, začínala tvrdá normalizace. Noviciát měl Jiří v prvním roce semináře v Litoměřicích, po roce složil sliby a pokračoval dále ve studiu. Velký vliv na pamětníka měl otec Dominik Duka, s kterým navázal pevné přátelství.

Seminář a vojna

V semináři byly vztahy mezi studenty velice přátelské. „To, co narušovalo, tak to byli ti různí tajní estébaci, kteří do semináře pronikli. Donášeli na kolegy. Na mě neměli co donášet, já jsem se netajil tím, že jsem dominikán. Vědělo se to všeobecně,“ vyprávěl Jiří Prokop. Před posledním rokem studia musel pamětník nastoupit dvouletou vojenskou službu u železničního vojska v Ostravě a Bohumíně. Kvůli oční vadě nebyl nasazen k těžké práci, pracoval jako písař a skladník. O této době mluvil stručně, popisoval ji jako období, které prostě musel absolvovat, aniž by to pro něj bylo zvlášť dramatické.

Kněžské svěcení

Po návratu z vojny byl v sedmdesátém sedmém roce vysvěcen na kněze v Brně. V dominikánském řádu dostal jméno Augustin. Jeho prvním působením byla Jihlava, kde sloužil jako kaplan. Jihlavský děkan byl aktivní v Pacem in terris, (režimem podporovaná organizace katolického duchovenstva), což vytvářelo napjaté prostředí. Po roce byl přeložen do Jemnice, do farnosti, která byla přátelská a otevřená: “Děkan z Moravských Budějovic se ale před církevním tajemníkem vyslovil: ‘My se s panem farářem Adámkem v Jemnici utvrzujeme ve svém odporu vůči Pacem in terris.’ Takže jsem dostal nový dekret a nastoupil jsem na dvouletou službu do Třebíče. I tam byl děkan podobného typu, jako ten jihlavský.“ Do Třebíče přišel rovnou v dominikánském hábitu. „Pan děkan zalapal po dechu, ale neřekl ani slovo. A já jsem od té doby chodil v hábitu.“

V této době byl dominikánský řád stále zakázaný. Bratři se setkávali tajně, alespoň jednou ročně o prázdninách prožili spolu celý týden. Dalším místem, kde otec Augustin sloužil, byla Perná u Mikulova. Bylo tam poměrně dost věřících a pamětník na časy v Perné velmi rád vzpomínal. Otec Dominik Duka jmenoval otce Augustina novicmistrem, což se projevovalo v tom, že bratři, budoucí zájemci o řád, jezdili k němu na faru a připravovali se s ním na vstup do řádu.

Katalog

Když byl připravován takzvaný Katalog duchovních osob, do něhož byli zapisováni duchovní, byl dotázán, zda v něm chce být uveden jako dominikán. Odpověděl: „Ano, to o mně stejně všichni vědí.“ Po nějaké době za ním přišel známý soused, který bydlel kousek od fary, byl to příslušník SNB a řekl mu, že si ho „soudruzi z Brna“ zvou do Mikulova na stanici VB (veřejná bezpečnost). „Vyzvídali samozřejmě, kdo mě přijímal do řádu, kdo, kdy a kde atakdále. To my už jsme měli domluvené různé odpovědi, takže se nic moc nedověděli.“

Po změně režimu odešel otec Augustin do Olomouce, do kláštera, kde se dominikáni vrátili k působení u svatého Michala. Byl postupně zvolen převorem u svatého Jiljí v Praze i Plzni. Začal shromažďovat archivní materiály řádu, které byly často ukryté. Našel staré listiny a další dokumenty a začal je zpracovávat. Od tohoto období se datuje jeho dlouhá archivářská práce, která se stala důležitou součástí jeho služby. Jeho práce přispěla k uchování paměti dominikánského života v Československu.

Misijní služba

„Já jsem celý život toužil jít na misie,” vyprávěl otec Augustin. Otec Dominik mu povolil tuto cestu. “A šel jsem na misie, ale ne do vysněného Karibiku, ale na Litvu a do Estonska, takže to bylo trochu jinak, než jsem si nasnil. S jazykem to bylo dost složité, učil jsem se za pochodu.“ Pomáhal s rozjezdem dominikánských aktivit a spolupracoval také se sestrami Matky Terezy. Práce na misiích pro něj byla náročná, ale považoval ji za důležitou zkušenost. Po několika letech se kvůli zdravotním problémům vrátil do České republiky.

Pozdější léta

Po svém návratu působil v Jablonném v Podještědí, kde byl převorem a novicmistrem. Měl na starosti formaci nových bratří a mluvil o tomto období jako o době stabilního řeholního života a dobrých komunitních vztahů. Postupně převzal odpovědnost za archiv české dominikánské provincie. Po zhoršení jeho zdravotního stavu sloužil jako kaplan v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Uherském Brodě. „Zpovídám do roztrhání těla,“ vyprávěl otec Augustin.

Život Augustina Jiřího Prokopa je příběhem člověka, který zůstal věrný svému povolání i v době, kdy to nebylo samozřejmé. Nikdy neskrýval, že je dominikán, a ani výslech StB na tom nic nezměnil. Byl tichým, ale stálým svědkem víry, který svůj život spojil s řádem a službou. Po roce 1989 se zapojil do obnovy řeholního života, uchovával paměť Dominikánské provincie a podílel se na jejím rozvoji doma i v zahraničí. Jeho život má v sobě pevnost, věrnost a vytrvalost, nikoli velká gesta. A právě v tom je jeho síla. 

V době natáčení (říjen 2025) žil a sloužil otec Augustin Jiří Prokop v klášteře v Uherském Brodě.