The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Proche (* 1967)

• narodila se 6. února 1967 v Děčíně

• otec se angažoval proti komunistům a zemřel za záhadných okolností

• maminka prošla krutými výslechy StB

• kvůli politickým problémům žili na okraji společnosti

• inklinovala k punkovému životnímu stylu

• byla na dvou koncertech Sex Pistols v Drážďanech

• dostala se na benešovské vystoupení The Plastic People of the Universe

• s manželem trpěli jako pankáči zvůlí StB i SNB

• v roce 1989 se zapojili do revolučního dění

• sbírali podpisy pro petice, rozšiřovali tiskoviny

• působila jako zastupitelka města Znojma, misionářka a humanitární pracovnice

• v době natáčení (2025) žila v obci Branžež

Monika Proche s manželem se jako pankáči stávali terčem příslušníků bezpečnosti, kteří po nich neustále vyžadovali legitimace a nezdráhali se je na ulici i fyzicky napadnout. Touha po svobodě a spravedlnosti mladé manžele přiměla zapojit se do protikomunistické činnosti, kdy rozšiřovali zakázanou literaturu i hudbu, sbírali podpisy pro petice či v dramatických listopadových dnech 1989 přemlouvali lidi, aby na protest proti brutálnímu zásahu ozbrojených složek proti studentům na Národní třídě vystoupili ze strany. 

Prababička nevstoupila do strany a místní se jí mstili

Monika Proche se narodila 6. února 1967 v Děčíně, ale většinu dětství a mládí strávila v České Kamenici. Protože celá její rodina po několik generací tvrdě odmítala komunismus, měla v sobě vždy zakořeněnou touhu po svobodě a odpor k jakémukoli totalitnímu tlaku. 

S politickými problémy se potýkala již prababička pamětnice Marie Jirková z Branžeže. Tato dobrosrdečná žena zůstala sama na výchovu svých dcer, a protože byla mimořádně pracovitá, vyvíjeli na ni funkcionáři KSČ v 50. letech nátlak, aby vstoupila do strany. Když odmítla, začali jí komunisté dělat ze života peklo. Sebrali jí pozemek, na kterém stál její dům a zabavili jí řadu věcí, včetně šicího stroje, který ji sloužil k obživě.

„Prababička se tím ocitla na okraji společnosti. Říkali, že bába Jírová byla neskutečná, že chodila na šišky, lezla po stromech a sbírala dřevo, aby měli z čeho žít. Byla to strašně pracovitá a neskutečná ženská. Se sousedy si zažila své, chodili si k ní jako domů pro věci. Mysleli si, že na to mají právo,“ vypráví Monika Proche. 

Komunisté dohnali otce k smrti, maminka se vracela od výslechů zlomená

Odpor proti komunistickému zřízení měl i tatínek pamětnice Václav Proche, jehož příbuzní pocházeli z Francie a v 50. letech přišli jako skláři do Kamenického Šenova. Se ztrátou svobody se nedokázal smířit zejména po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Se svými spolužáky, kteří později emigrovali, se politicky angažovali do té míry, že to Václava Proche stálo život a v roce 1971 jej našli oběšeného v lese. Bližší informace o jeho dobrovolné či násilné smrti se rodina nikdy nedozvěděla. 

„Otec chtěl svobodu, navíc se zajímal o rodinné kořeny ve Francii. Byli výstřední, jezdili po různých akcích a stavěli se i na odpor proti komunistům. Dodnes se neví, kdo ho zabil, nebo jestli se zabil sám. Máma mu nikdy nemohla odpustit, že se mnou zůstala sama,“ dodává pamětnice.

Pro jeho manželku Stanislavu a dceru znamenala jeho nevyjasněná smrt další politické i společenské problémy. Maminka pamětnice musela podstoupit řadu náročných výslechů, po kterých se vracela domů zcela zlomená, krvácela, následkem krutého zacházení již nemohla mít další děti. Po manželově smrti pak mohla vykonávat jen manuálně náročnou práci v místní papírně, vydělávala minimální mzdu a měla velké starosti, aby zajistila pro svoji dceru alespoň trochu důstojný život. 

Místním jsme se s maminkou vyhýbaly

Nespravedlnostem a ústrkům čelila od dětství i Monika Proche. Děti se jí smály, že pochází ze špatné rodiny a je dcerou oběšence. S maminkou se proto místním spíše vyhýbali. Nechodily ani do průvodů nebo k volbám – jednoduše dělaly, že jsou nemocné. Život pamětnice se příliš nezlepšil ani poté, co se maminka znovu provdala, protože ji otčím bil. To vše ji zocelilo a pomohlo jí stát se duševně velmi silnou a nezlomnou ženou.

Díky laskavosti a pomoci učitelů se nicméně stalo, že Monika Proche mohla nastoupit i přes nevyhovující kádrový profil na střední ekonomickou školu. Podařilo se to však jen díky tomu, že jí učitelé různými způsoby měnili jména. 

Byla jsem na koncertě Plastiků v Benešově

Během studia střední školy si začala Monika Proche více budovat svůj osobní styl co do oblékání a hudby. Zalíbil se jí punk – když jednou přivezli šífáci z Děčína desku kapely Sex Pistols, hned věděla, že je to přesně to, co chce poslouchat. Asi dvakrát se pak dostala s přáteli trabantem do Drážďan na koncert této kapely v jednom kostele. „Jeden kamarád uměl docela dobře německy a na hranicích tvrdil, že si jedeme koupit součástky na trabant a projeli jsme bez problémů. Líbily se mi pak i jiné kapely jako třeba Marsyas nebo Abraxas,“ pokračuje pamětnice, které vyhovovalo, že se punkovým stylem ještě více oddělí od běžné společnosti.

V roce 1984 se pak náhodou ocitla na koncertě skupiny The Plastic People of the Universe. Tehdy se s kamarádkou Helenou rozhodly podívat se do Prahy. Dostaly se tam stopem se zastávkou v Liberci, jenomže kamarádka se v pražském metru ztratila. Pamětnice ji zkoušela hledat a ptala se různých lidí, jestli Helenu neviděli. Dostala se až do Benešova, kde právě hráli Plastici. Jak vzpomíná, byl to pro ni velký zážitek, ale trochu jí vadilo, že byli všichni víc pod vlivem alkoholu, než byla zvyklá. Navíc měla strach o Helenu, kterou se snažila v Praze nalézt ještě další dva dny.  

Asi za tři měsíce po tomto výletu si pro děvčata přišel jeden z učitelů a předal je příslušníkům Státní bezpečnosti, kteří je odvezli na služebnu, kde čekaly společně s děčínskými prostitutkami. „Vyslýchali mě v kuse šestnáct hodin bez vody. Moje máma nevěděla, co se děje. Helenu odvezli brzo domů, protože její máma byla vysoká soudružka. Podstatou všeho bylo, že se v Liberci podepsal nějaký důležitý dokument a my měly být ty, které to odvezly do Prahy. Zjistili si, že jsem byla na koncertě a vytvořili si tenhle konstrukt,“ vysvětluje Monika Proche.

Jako pankáče nás nikde nechtěli oddat

Po maturitě odjela na Vranovskou přehradu, kde se seznámila se svým budoucím manželem Romanem a dostala se do společenství jihomoravské punkové skupiny. Když se později chtěli vzít, narazili na spoustu byrokratických potíží – jako punkáče je nikde nechtěli oddat. Záležitost neulehčoval ani jejich původ, neboť manželova maminka odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Ačkoli byla Monika Proche z Děčína a její manžel pocházel ze Znojma, museli se vzít v Brně pouze za přítomnosti svědků. Svatební veselí se tak odehrávalo až později na Vranovské přehradě, kde se sešlo na dvě stě pankáčů a dalších přátel.

Problémům spojených s jejich vizáží i rodinným původem se nicméně nevyhnuli ani v každodenním životě. Každou chvíli se museli na ulici legitimovat a manžela neustále předváděli například jen proto, že měl okovaný pásek. Výslechu se v době těhotenství nevyhnula ani Monika Proche. Nedlouho poté, co v dubnu 1986 došlo k utajovanému výbuchu Černobylu, se při lékařské prohlídce mimoděk zeptala, zda jí berou krev v souvislosti s havárií, o které věděla z vysílání rádia Svobodná Evropa. „Sestra úplně ztuhla a když jsem přišla domů, přijela pro mě dvě auta. Sanitka, protože jsem byla chudokrevná, a estébáci. Nejdřív mě vzali na policii a až večer do nemocnice, kde mi dali transfúzi,“ popisuje pamětnice.

Ve snaze více proniknout do jejich soukromí na ně komunistická moc nasadila několik lidí – mimo jiné mladého muže, který se vydával za jejich přítele a pravidelně je navštěvoval. “Vždycky nám opakoval, že jeho brácha utekl, že je to v zahraničí hrozné a tahal z nás rozumy. Můj muž se jednou naštval, zaklekl na něj a křičel, že je to estébák a že je na nás nasazený. Ten kluk se rozbrečel a normálně utekl. Od té doby u nás nebyl,“ vzpomíná.

Vždy měli kolem sebe však i spoustu přátel, kteří se jim snažili pomoci. Patřili k nim i bratr Jana Palacha s manželkou, která pracovala v jedné laboratoři se strýcem pamětnice. V době těhotenství jeli například společně koupit kočárek do východního Německa. Stýkat se s nimi ale nebylo vždy jednoduché, protože měli neustále nějaké policejní návštěvy a byli ostře sledovaní. Když jeli například na hrob, doprovázela je celá kolona policejních aut. Proto byli spíše uzavření a o politické události se zvlášť nezajímali.

Neustále nás sledovali. Stejně u nás bydleli tři týdny emigranti

Pod určitým dozorem se Monika Proche s manželem ocitali i během různých zábav nebo oslav. Většinu spolupracovníků StB už od vidění znali, a když se tajní opili, začali vykládat zajímavé věci, o kterých ostatní lidé nevěděli – třeba se jí ptali, proč jela na koncert Plastiků, roznášela nějaké knihy a podobně. Naštěstí po ní však nikdy nežádali spolupráci. 

Navzdory sledování se pamětnice s manželem rozhodli pomoci dvěma kamarádům z Děčína, kteří se snažili utéct do Rakouska. Když jim první pokus nevyšel a vrátili se celí potlučení, přišli do jejich znojemského bytu a tři týdny se tu schovávali. I přesto, že chlapci nechodili na balkon ani k oknu, si lidé v jejich domě všeho všímali a ptali se, kdo to u nich je. Druhý pokus o překročení hranic byl již naštěstí úspěšný a manželé s emigranty ztratili kontakt, jak bylo kvůli bezpečnosti domluvené.  

Poprvé jsem se postavila na odpor v roce 1987

Na odpor proti komunistické zvůli se Marie Proche postavila poprvé na jaře 1987. Jela se svým synem z Děčína do Znojma vlakem a malý syn si zvrtnul nohu. Nesla jej proto v náručí a manžel jim přišel naproti. Najednou u nich zastavilo auto Státní bezpečnosti, shodili manžela na zem a chtěli po něm občanku. Ten ji ale neměl, protože mu průkaz den před tím zabavili. 

„Tam jsem se poprvé natvrdo postavila na odpor. Začala jsem na ně strašně křičet, co si o sobě myslí, a proč nemůžou brát ohled na naše dítě. Že má něco s nohou a ať mažou do toho auta a do večera ať je tady ta občanka, že je to protizákonné. V podstatě jsem v tu chvíli nevěděla, co dělám, ale do večera tu občanku někdo donesl,“ popisuje Marie Proche.

Za státní peníze jsem kopírovala zakázanou literaturu

V té době se manželé rozhodli aktivně zapojit do odboje. V létě 1989 podepsala Monika Proche petici Několik vět. S přáteli se scházeli v jednom znojemském knihkupectví, kde měli tajnou místnůstku a začali shromažďovat nedostupné knížky a desky. Kromě toho fungoval jako místní disidentské centrum i filmový klub. Protože pamětnice pracovala na bytovém úřadě na zapadlém místě a měla k dispozici cyklostyl, mohla vypomáhat i tím, že zde kopírovala knížky a obaly desek. Vždycky, když někdo zaťukal, se ale mohla dostat do velkých potíží. 

Když došlo 17. listopadu k brutálnímu potlačení studentské demonstrace na Národní třídě, byli s manželem zrovna ve vinném sklepě ve Znojmě. Poté, co za nimi nad ránem přijel jejich kamarád Ivo Bílek a vyprávěl jim, jak jej zmlátili na Národní třídě, šla celá parta sundat všechny komunistické cedule ve městě a naházeli je do řeky Dyje. To bylo nebezpečné, protože Znojmo platilo za komunistickou baštu. 

Následně začali dávat dohromady důvěryhodné lidi a podíleli se na shromažďování a podepisování nejrůznějších archů. Některé nechala Monika Proche podepsat i svým kolegům v zaměstnání, ale o dvě hodiny později si pro ni přijela bezpečnost a vzali ji na tři dny do vyšetřovací vazby. “Vyšetřování probíhalo většinou s velkým posměchem a sem tam s nějakou modřinou. A já nevěděla, co se děje venku. Pak mě vrátili zpátky do práce a to už jsem tušila, že se něco děje a že mají strach,“ dodává Monika Proche.

V listopadu 1989 jsem do toho dala vše

Do protistátní činnosti dala v listopadu 1989 pamětnice vše – podařilo se jí přemluvit předsedu strany v podniku, aby složil úřad a následně dalších osm lidí. Sbírala podpisy za propuštění Václava Havla a přesvědčovala lidi, aby vyjádřili nesouhlas s děním na Národní třídě. Společně s manželem se také účastnili obří protestní manifestace na Letné 25. listopadu, kde se požadovalo odstoupení všech funkcionářů. Jak vzpomíná, panovala zde úžasná atmosféra. Mladí lidé drželi babičky na ramenou nebo je měli v náručí, aby viděly, a lidé si vzájemně pomáhali třeba půjčováním teplého oblečení. Duch komunismu byl v tu chvíli pryč a zůstalo jen dobro. Ihned po návratu pak o všem vyprávěla lidem, kteří se sešli ve znojemském kině.

Poté, co v prosinci podal dosavadní prezident Gustáv Husák svoji demisi a odstoupila i řada jiných osobností komunistického režimu, se stal novým představitelem svobodného Československa Václav Havel a začaly se připravovat první demokratické volby. Tehdy k nim šla poprvé ve svém životě i Monika Proche. Paradoxní situace pro ni však nastala v podniku, kdy za ní začali chodit lidé a prosili, aby je nevyhazovala. Revoluci chápali jako prohození rolí a měli strach o svoji budoucnost. 

Časem vyměnila pamětnice zaměstnání v bytovém podniku za práci v Komerční bance a později vlastnila několik obchodů s látkami. Angažovala se i v lokální politice, kdy se stala zastupitelkou města Znojma – pomáhala shánět byty pro lidi v nouzi, urovnávala sousedské spory či se zasadila o vybudování městského obchvatu. 

Otevření hranic a demokratizace jí ale přineslo ještě jednu úžasnou změnu. Po kontaktu s představiteli bratrské církve z Holandska a Anglie se nechala pokřtít a v křesťanské komunitě nalezla i nového manžela. Patnáct let pak zasvětila misijní činnosti, kdy se podílela na pomoci ukrajinským dětem a budování jejich nových domovů. Později v rámci charitativní činnosti zařizovala výjezdy do Číny v rámci monitorovacích misí a dokumentace fungování likvidačních táborů pro děti. V době natáčení (2025) žila v domku své prababičky na Branžeži a i nadále se věnovala různým humanitárním činnostem.