Monika Proche

* 1967

  • “U nás byla taková [místnost], kde se všichni scházeli a podepisovali archy. V pondělí jsem šla do práce [nechat to podepsat kolegům] a hned asi za dvě hodiny mě odvezli a zase vzali do vyšetřovací vazby na tři dny. Bez jídla, jen s trochou vody. Vyšetřovatel [stál většinou] za mými zády, probíhalo to s velkým posměchem a sem tam s nějakou modřinou, prostě se strachem. A já jsem nevěděla, co se děje venku. Pak vlastně jsem zjistila, že je to dobré, vrátili mě zase do práce, a to už jsem tušila, že se něco děje a že mají strach. A tam se mi podařil taky husarský kousek, protože jsem přemluvila šéfa, nebo předsedu KSČ – hodného člověka, který nebyl žádný komunista, ale jenom člověk, který se bojí. Utekl mu brácha do zahraničí a měli jej v hrsti. Říkala jsem mu: ‚Heleďte, zítra to musíte položit. Vy to musíte položit, protože pak to s vámi půjde celý život. Teď ještě budete hrdina, pak už ne.‘ A on druhý den přišel, byl na mě hrozně zlý –říkal mi, že celou noc nespal, ale že to kvůli mně udělá. Šel a položil jim to, šel taky do nejistoty. A pak jim [stranickou legitimaci] na byťáku vrátilo dalších osm lidí. Fakt jsem chodila, dala jsem do toho všechno.”

  • “Jeli jsme vlakem do Znojna, jmenovalo se to rychlík Dyje. Moc lidí bojuje, aby to bylo znovu obnovené, to byl perfektní spoj. Jela jsem s malým synem a on si zvrtnul nohu. Šli jsme z nádraží, já jsem ho nesla, Roman nám byl naproti. Nemohli jsme si zavolat a říct, co se stalo, nebyly mobily a nic takového. Šli jsme a najednou zastavilo na silnici auto SNB. Mého muže shodili na zem, ať jim dá občanku. On jim jenom řekl: ‚Tu jste mi sebrali včera, já ji nemám.‘ Tam jsem se poprvé natvrdo postavila [na odpor], ne tak přisedle. Dneska jsem to předváděla kolegyním a ony se chechtaly, co byly schopné. Tak jsem na ně začala strašně křičet, že co si myslí, že jestli mají taky děti, co si o tom bude myslet naše dítě, které má něco s nohou. A ať mažou do toho auta, ať se na nás ani neukážou a do večera ať je tady ta občanka, že to není zákonné. V podstatě jsem vůbec nevěděla, co říkám, ale oni to učinili a večer občanku donesli. Donesl to jiný, než nás sebrali, ale bylo to nepříjemné.”

  • “Jednou se stalo, byl to zvláštní příběh, ale tím začala moje story, že jsme se s kamarádkou [Helenou] jely podívat do Prahy. Jely jsme stopem a jely jsme přes Liberec, což je paradox. Z Liberce jsme pak jely do Prahy. V Praze kamarádka vystoupila dříve z metra a ztratila se. Říkám to tak rozsáhle, protože je to legrační příběh. Když jsem ji hledala, dostala jsem se až na koncert skupiny Plastic People. Chápete? To je prostě neskutečné. A tam se stala ta souvislost, že čtvrt roku nato zaťukal ve škole učitel na třídu, že mě někdo hledá. Byl to jeden z nejpřísnějších [učitelů] a v jeho tváři jsem viděla děs, že se něco děje. Vyšla jsem ven a tam stála Helena. Řekla jsem jí, ať mluví jenom pravdu, my jsme nic neudělaly. Věděla jsem, že nemůžu říct o Plastic People. Odvezli nás na vyšetřování. Seděly jsme tam s děčínskými prostitutkami, to si pamatuji, protože se nás ptali, jestli my taky… Pro mě to byla neskutečná skutečnost.”

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 27.03.2025

    (audio)
    duration: 01:33:59
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jako pankáče nás nikde nechtěli oddat

Monika Proche v roce 1985
Monika Proche v roce 1985
photo: Archiv pamětnice

Monika Proche se narodila 6. února 1967 v Děčíně. Její otec se výrazně angažoval v protikomunistické činnosti a když byly pamětnici čtyři roky, zemřel za záhadných okolností v lese. Maminka poté prošla krutými výslechy Státní bezpečnosti a s dcerou je čekal život na okraji společnosti, stejně tak jako trvale poškozený kádrový posudek. I přesto se Monika Proche dostala díky zásahu laskavých učitelů na střední ekonomickou školu, kde si během studia začala budovat svůj osobitý styl a inklinovala k punku. Kromě dvou koncertů hudební skupiny Sex Pistols v Drážďanech se v roce 1984 dostala i na vystoupení kapely The Plastic People of the Universe v Benešově u Prahy. Krátce po maturitě se pak seznámila se svým budoucím manželem Romanem a dostala se do společenství jihomoravské punkové skupiny. Jako pankáči často trpěli zvýšenou pozorností a zvůlí bezpečnostního aparátu a v roce 1989 se okamžitě zapojili do revolučního dění. Rozšiřovali zakázanou literaturu, sbírali podpisy pro petice či předávali informace o dění v Praze. Po sametové revoluci se Monika Proche zapojila jako zastupitelka města Znojma do lokální politiky a snažila se pomáhat zejména v sociálních otázkách. Jako misionářka a humanitární pracovnice se pak patnáct let podílela na pomoci dětem z Ukrajiny a Číny. V době natáčení (2025) žila v obci Branžež poblíž Mnichova Hradiště.