MUDr. Eugen Příbaň

* 1935

  • „S několika kamarády, asi se dvěma nebo třemi, a jednou kolegyní z vyšší třídy jsme si řekli: ‚To je málo, my Fučíkův odznak musíme vzít do svých rukou.‘ Takže chytří, sečtělí lidé – jeden pak skončil v kriminále a umřel v emigraci v Mnichově – se propracovali k tomu, že vytvořili zkušební komisi na Fučíkův odznak a věděli jsme, že ti, kdo se rozhodli, že jej získají, tuší, [o co jde]. Protože to byl happening. Měli jsme secvičený systém otázek a odpovědí. ‚Tak, soudruhu, co tě nejvíc zaujalo při četbě Proti všem? Co tě nejvíc zaujalo?‘ ‚Víte, soudruzi, mě nejvíc zaujalo, jak hejtman na vrchu Žižkově říkal soudruhům: Poslali jste do vinice, jak jsem řekl? A oni mu odpověděli: Poslali. Co nevidět vyrazí v bok! No, udržet se, aby se člověk nezačal smát, to bylo velmi obtížné. Nicméně to byla dobrá zábava, když to trvalo hodinu, seděli tam okresní funkcionáři a soudruzi z okresního výboru strany ve svazáckých košilích a pokyvovali hlavami, jak nám ta kultura pěkně vzkvétá. Bylo to úžasné. Bylo to úžasné a bylo to velmi riskantní.“

  • „Soutěžilo se [v] Soutěži tvořivosti mládeže, kdo bude nejlepší. Byla různá kola a nejvyšší kolo bylo v Ženských domovech na Smíchově, na to si živě vzpomínám. Byla tehdy válka v Koreji, takže [sbormistr uvažoval], co budeme zpívat, abychom se zalíbili. Tak [si řekl,] že nacvičíme nějakou korejskou píseň. On s námi – a to se vymyslelo! – secvičil korejskou píseň a já si ta slova dokonce pamatuji, jak to bylo.“ – „Jak to bylo?“ – „Cankepk can čulki čulki. Pierin san uk a ronkan kupi kupi… A tak dále. Slova byla nesmyslná, my jsme to věděli. To bylo neuvěřitelné, že skupina řekněme čtyřiceti lidí – studentů – [na sobě nedala nic znát]! Byla to prostě hra, která byla dost napínavá. Jenže členové establishmentu byli hrozně blbí: oni si mysleli, že to je vážně.“ – „Takže [sbormistr] si vymyslel korejskou píseň?“ – „[Ano,] vymyslel. Tu melodii jsem schopen i [zazpívat].“ (ukázka melodie) – „A se slovy?“ – (ukázka zpěvu) „No, blbost, absolutní blbost! Bylo to ovšem náročné, protože jsme absolutně nesměli dát najevo, že víme, že to jsou blbosti. A oni tam seděli a sborově tleskali. A my jsme to vyhráli! Ústřední kolo v tvořivosti mládeže.“ – „To byla tvořivost!“ – „To byla! Pak jsme za to dostali Fučíkovy odznaky.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.12.2021

    (audio)
    duration: 01:23:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 07.01.2022

    (audio)
    duration: 01:53:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 21.01.2022

    (audio)
    duration: 01:34:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Z režimu jsme si dělali legraci tak, aby to nikdo nepoznal

Eugen Příbaň, 2022
Eugen Příbaň, 2022
photo: archiv sběrače

Eugen Příbaň se narodil 11. ledna 1935 v Praze. Během války byl svědkem bombardování Prahy či bojů mezi vlasovci a německou armádou. V roce 1946 ztratil otce, čímž se dramaticky zhoršila i finanční situace rodiny. Na gymnáziu chodil do třídy s Janem Kučerou, jehož rodiče po jistý čas ukrývali manžela Milady Horákové Bohuslava Horáka. Před maturitou se angažoval ve svazáckých, skrytě satirických iniciativách, jako byla účast pěveckého sboru v Soutěži tvořivosti mládeže s vymyšlenou korejskou písní či zinscenované zkoušení znalostí z Fučíkova odznaku. Na vysoké škole se oženil se svou spolužačkou Janou Holou, dcerou malíře Miloslava Holého. Po absolvování lékařské fakulty působil v nemocničních zařízeních v Krásné Lípě, Rumburku, Varnsdorfu, dále v Nemocnici pod Petřínem, kde ošetřoval studenty zbité během tzv. strahovských událostí, a na poliklinice na Praze 6. V roce 1965 strávil půl roku na praxi ve vídeňské nemocnici Rudolfspital. V srpnu 1968 s rodinou do Vídně nakrátko emigroval. Jako nestraník měl v normalizačním Československu zastavený postup, a tak se realizoval jako zlepšovatel. Své oddělení na poliklinice po revoluci zprivatizoval a působil zde až do důchodu.