Zdenka Pospíšilová

* 1942

  • „Jel do práce, pracoval u Průmyslových staveb. [U Československého rozhlasu] hodili zápalnou láhev na tank, který začal hořet, střely začaly vybuchovat a dostal střepinu do břicha. Zůstal ležet a vykrvácel, nikdo se k němu nemohl dostat, bouchalo to tam. Když se z Prahy neozval rodině (znala jsem se dobře se sestrou i s mladším bratrem Jožou, jezdili jsme společně na hory), Joža vykládal, co bylo. Volali a zjistili, že Jaryn nepřišel do práce. Jeho otec se s Jožou, který měl šestnáct sedmnáct let, vypravil do Prahy Jaryna hledat. Hledali ho po márnicích, až ho našli, zážitek..."

  • „V zámeckém parku, nad rybníčkem [v zámku žili za války členové Hitlerjugend], byla vykopaná podzemní chodba, kterou jsme jako děcka lezli cestou ze školy. Kdo měl baterku, s baterkou. Nebyla jsem dál jak čtyři metry, mám klaustrofobii, dál jsem se bála, ale kluci lezli daleko a našli tam mrtvého Němce. Jak to s ním bylo, je otázka, ale byl mrtvý."

  • „Pamatuji si, jak se střílelo u napajedelského mostu, když ho Němci vyhazovali. Vím, že se ozývaly zvuky střelby na stěnu, stěny byly ostřílené. Když jsme se vrátili do domu, byla rozbitá všechna okna na západ, lustry, prostřílený nábytek, ve kterém uvízly kulky. Moje sestra a sousedova Líba brečely, bály se, já jsem byla malá, bylo mi to jedno. Pak někdo bouchal na vrata, tak jsme vyšli ven všichni, stál tam soused. Když jsme vyšli, po polní cestě jely vozy s koníky. Co na nich bylo naložené, nevím, ale byla to kolona vozů a když jsme se podívali na kopec, jmenuje se Maková, z té ulice je na západ, byl plný mravenečků. Na horizontu bylo vidět vojáčky, mravenečky, jak pochodovali. Je to pro mě vzpomínka, ukazuji tam, ale pochodovali z jihu na sever, rojnice byla rozptýlená přes celý prostor. Ozývala se střelba. Pamatuji si, že mě někdo nosil na ruce. Říkali, že to byl nějaký vojáček, osmnáctiletý, blonďatý. Já jsem měla blond vlasy. Napajedla osvobozovali Rumuni, když mě viděli, ukazovali na mě a říkali Fritz, tak mě otec hned pakoval. S tím jsem měla problém vícekrát, zdálo se jim, že bych mohla být Němka. Nevím, čím to. Pamatuji si, jak ruští vojáci donesli dva kýble ryb z Moravy. Šli, házeli tam granáty a s místními mladíky nalovili ryby. Vím z vyprávění, že si donesli flašku sádla a moje matka jim ryby pekla v troubě. Škrábali je a čistili. Na stole na talířku zůstaly okousané kostřičky i s hlavami, které jedli."

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 22.11.2022

    (audio)
    duration: 03:43:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Lidé v beznaději dlouho nevydrží, chtějí žít

Zdenka Pospíšilová, Zlín, 2022
Zdenka Pospíšilová, Zlín, 2022
photo: Paměť národa

Zdenka Pospíšilová se narodila 14. září 1942 v Napajedlech jako mladší ze dvou dcer manželů Antonie a Richarda Pospíšilových. Strýc Alois Vychodil byl za druhé světové války vězněn v Breslau. Bratranec Alois Vychodil ml. přihlížel roku 1944 nouzovému přistání amerického bombardéru u Napajedel. Pamětnice zažila osvobození své rodné obce rumunskými vojáky i vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968. Rodiče byli katolíci, po válce vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ) a roku 1951 vystoupili z církve. Po maturitě na jedenáctiletce v Otrokovicích v roce 1959 začala Zdenka Pospíšilová studovat pedagogiku. Kvůli zdravotní potížím musela školy zanechat. Nastoupila jako kreslička do firmy Slavia motor Napajedla. Roku 1971 vstoupila do KSČ a začala pracovat ve Velkém kině v Gottwaldově (dnešní Zlín) jako vedoucí. Tam působila dvacet let, roku 1991 odešla po převzetí kina filmovými Ateliéry Bonton Zlín. V roce 2022, v době natáčení, žila v Napajedlech.