The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pošelužná (* 1954)

• narozena 27. prosince 1954 v Praze

• otec v 50. letech vězněn za vyzrazení vojenského tajemství

• v letech 1972–1976 studovala Vysokou školu ekonomickou v Praze

• po škole pracovala ve Výpočetním středisku pro zdravotnické zásobování v Říčanech

• v listopadu 1989 se účastnila demonstrací na Václavském náměstí

• zažila odchod sovětských vojáků z Kostelce nad Černými lesy

• v roce 2024 žila v Kostelci nad Černými lesy

Dětství a dospívání Věry Pošelužné, tehdy Hemské, se neslo ve znamení neustálého strachu, který byl sice plíživý, ale v rodině všudypřítomný. Tatínka v 50. letech komunisté zavřeli, do té doby si nemyslel, že to se soudruhy bude tak špatné. Část velké vily v Kostelci nad Černými lesy, kde bydlela babička a později i Věra s rodiči, museli povinně pronajímat nájemníkům, kteří jim byli přiděleni, protože pro ně samotné byla údajně příliš velká. O to intenzivněji Věra Pošelužná zvonila v roce 1989 na Václavském náměstí klíči a prožívala pád totalitního režimu, který celou společnost svíral dlouhých čtyřicet let.

Strach už v rodině zůstal

Narodila se 27. prosince 1954 v Praze jako mladší ze dvou sester, ale vyrůstala v babiččině vile v Kostelci nad Černými lesy. Otec, voják z povolání, dostal v roce 1949 při příchodu do práce jako všichni ostatní přihlášku do komunistické strany s tím, ať to podepíše a zase odevzdá. „Znám to z vyprávění, že on a pár kolegů to nepodepsalo. Prý tenkrát přišel domů, ještě se smál a říkal, oni nás snad zavřou za to, že jsme to nepodepsali,“ vypráví. „Kvůli tomu mu udělali doma prohlídku, našli tam něco z práce, nějaké tiskopisy nebo papíry, naprosto asi neškodné, ale tím, že si to vzal domů, tak ho obvinili, že vyzradil vojenské tajemství a byl dva roky zavřený. Takže v něm ten strach už pak byl a pak i v celé rodině.“ 

Museli se vystěhovat z bytu v Praze, kde do té doby bydleli, a teprve v roce 1955 jim po několika žádostech soudruzi umožnili nastěhovat se do domu v Kostelci nad Černými lesy k babičce. Bydlet ale směli všichni v přízemí. Horní patro povinně pronajímali, nájemníky si ale nesměli vybírat, byli jim přidělováni. To byl jeden z trestů, který babička Lidmila Přibilová od soudruhů dostala za to, že místnost v patře údajně pronajímala za příliš vysokou cenu a tím se obohacovala, a také za to, že ve sklepě skladovala jablka a konzervy v množství, které nemohla sama sníst. Tak to bylo až do roku 1968, kdy Věřina sestra dospěla a argumentovala tím, že budou v horním patře bydlet s manželem. Díky uvolnění v době pražského jara bylo žádosti vyhověno. 

Rusové, co nepřijeli na prázdniny

Navzdory zkušenosti s komunistickým vězením poslouchal tatínek Svobodnou Evropu a od rádia neodháněl ani své dcery. O to větší šok byla pro všechny okupace Československa sovětskými vojsky v srpnu 1968. Věra byla tehdy o prázdninách sama doma, sestra bydlela v Praze, a když se dopoledne neplánovaně vrátila maminka s tím, že tu jsou Rusové, myslela si, že přijeli nějací na prázdniny. Po měsících uvolnění, kdy tatínek fandil Dubčekovi a věřil, že mladá krev přinese konečně nějaké změny, se vrátil strach z toho, co bude. „Když jsme se vrátili v září do školy, třídní učitel nám rychle vysvětlil, že není žádný soudruh a že mu máme říkat pane učiteli. Nevydrželo to ale dlouho, pak už musel být zase soudruh učitel,“ říká pamětnice.

Po základní škole nastoupila na Střední všeobecně vzdělávací školu do Říčan, kde jako jedna z mála odmítla vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Nakonec zůstali čtyři, kteří nematurovali ve svazáckém kroji, ale v civilních šatech.

Na radu kamarádky se pak přihlásila na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, kde úspěšně promovala v roce 1976. V té době již byla vdaná, s mužem se seznámili na gymnáziu a společně vychovali dvě děti. 

Místo práce jela se šéfem na demonstraci

Pracovat začala ve Výpočetním středisku pro zdravotnické zásobování v Říčanech jako odborný referent a prožila zde i rok 1989. Šéf ji tehdy přemluvil, aby se jeli podívat na Václavské náměstí na demonstraci. „Volala jsem tchánovi, aby pohlídal děti, že mám důležitou práci a přijdu domů pozdě. O tom, že jedu na demonstraci, jsem mu raději neřekla,“ vzpomíná se smíchem Věra Pošelužná. Pamatuje si na úžasnou atmosféru, na projev kněze Václava Malého a na to, jak zvonila klíči zády k výloze zatlučené z bezpečnostních důvodů prkny. Euforie listopadových dní se ale v podvědomí stále mísila se strachem, zda celá situace nedopadne vojenským zásahem stejně jako v srpnu 1968. Další události už sledovala v televizi, a když bylo rozhodnuto, že se komunistická strana vzdává vedoucí úlohy ve státě, tušila, že je vyhráno. 

Hned zkraje roku 1990 se vydala s rodinou na jednodenní výlet do Rakouska. „Jeli jsme autem, to už jsme tenkrát měli a před hranicemi, kde normálně pouštěli, snad ani neprohlíželi nějaké doklady, tak tam byla několikakilometrová fronta. Ani nevím, který přechod, jestli Dvořiště, ale vím, že se tam sjíždělo z kopce a takhle bylo vidět, jak jsou všude česká auta. V městečku, kam jsme se jeli podívat, nebylo kde zaparkovat,“ vypráví.

My se vrátíme

Ve výpočetním středisku pracovala až do roku 1991, kdy nakrátko přešla do nemocnice v Kostelci. Ta byla původně plicním sanatoriem sloužícím k léčbě tuberkulózy, které bylo za první republiky vyhlášené. V roce 1971 nemocnici obsadili Rusové, vyházeli český personál a udělali z toho sovětskou nemocnici. Věra Pošelužná vzpomíná, jak se manželky vojáků a doktorů procházeli po Kostelci a vykoupily vždy všechno, co bylo v obchodech. „Když pak měli odjet v roce 1991, tak ještě před odjezdem skoupili všechno možné, co bylo, a to tedy já jsem neslyšela, ale říkali to známí, že ti vojáci říkali, my se vrátíme. Tak to bylo takové hrůzostrašné.“

V polovině 90. let získala Věra Pošelužná místo v mezinárodní společnosti Euromedia Group v Praze. Na pozici hlavní účetní, tedy v oboru, ze kterého původně měla obavu a nechtěla ho po škole dělat, vydržela vydržela osmnáct let až do odchodu do důchodu. V roce 2024 žila v Kostelci nad Černými lesy ve vile po babičce, kterou už nemusí pronajímat lidem, kterým nechce.