Věra Pošelužná

* 1954

  • „Teď nevím, jestli to bylo ještě v osmdesátém devátém, nebo až v devadesátém roce, tak jsme se jeli podívat do Rakouska. Autem, jeli jsme, tenkrát už jsme měli auto. A jeli jsme na jeden den do Rakouska a před hranicemi, kde normálně tedy pouštěli, snad ani neprohlíželi nějaké doklady, to si nepamatuji tedy, tak tam byla několikakilometrová fronta. My jsme jeli, ani nevím, který přechod, jestli Dvořiště, ale vím, že se tam jelo z kopce, sjíždělo, a takhle bylo vidět, jak jsou všude auta české, nedalo se tam kde zaparkovat, kam jsme přijeli do nějakého městečka. No tak to jsme se tam jeli podívat.“ „A jaké to tam v tom Rakousku bylo?“ „No úplně jiné, no. Úplně jiné, protože tady, ono to bylo tedy na podzim, ale víceméně potom vždycky tam byla zelená tráva, tady bylo všechno šedivé, takové šedivé, i snad špinavé, nic tu nebylo v obchodech, až potom postupně.“

  • „Tady byla velká nemocnice, plicní léčebna, já nevím, jestli to znáte. Byla hodně slavná v První republice, léčila se tady tuberkulóza hodně. A v roce 1971 ji obsadili Sověti a udělali z toho sovětskou nemocnici. Ti zaměstnanci dostali výpověď, co tam byli naši doktoři, tak ti museli si najít místo někde jinde a léčili se tam vojáci ruský. Odešli v roce 1991, to ještě když tady byli těch dvacet let, tak chodily po Kostelci manželky jejich na nákupy, a to byly plné, to skupovaly obchody. Přišli jsme do obchodu a tam nakonec třeba nic nebylo, protože ony to všechno vykoupili, nosily plné tašky. To bylo tohle to šílené. Když pak měli tedy odjet v roce 1991, tak ještě před odjezdem skoupili všechno možné, co bylo, a to tedy já jsem neslyšela, ale říkali to známí, že ti vojáci říkali, my se vrátíme. Tak to bylo takové hrůzostrašné.“

  • „My jsme se i báli, my jsme, já jsem nějak odvážná zase nebyla. A i naši co prožili, tak tatínek – to sice bylo, než jsem se narodila, že byl zavřený, ale v něm ten strach byl. Protože byl zavřený kvůli tomu, že on byl voják z povolání. Bylo to někdy v roce 1949, kdy jim rozdali, když přišel do práce, tak jim rozdali přihlášky do strany a podepište a odevzdejte. A pár jich to nepodepsalo a on tenkrát přišel domů, a říkal, a ještě se smál a říkal, oni nás snad zavřou za to, že jsme to nepodepsali. No a oni mu udělali doma prohlídku, našli tam něco z práce, nějaké tiskopisy nebo nějaké papíry, naprosto asi neškodné, ale tím že si to vzal domů, tak ho obvinili, že vyzradil vojenské tajemství a byl dva roky zavřený. Takže v něm ten strach nějaký už pak byl, no a to asi celá rodina už potom. Takže ve mně nějaká velká odvaha nebyla.“

  • Full recordings
  • 1

    Kostelec nad Černými lesy, 22.11.2024

    (audio)
    duration: 56:38
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Strach už po věznění tatínka v rodině zůstal

Věra Pošelužná se probírá svým archivem; 2024
Věra Pošelužná se probírá svým archivem; 2024
photo: Post Bellum

Věra Pošelužná rozená Hemská přišla na svět 27. prosince 1954 v Praze jako mladší ze dvou sester. Vyrůstala v Kostelci nad Černými lesy ve vile u babičky. Otec, voják z povolání, odmítl v roce 1949 vstoupit do komunistické strany, po domovní prohlídce byl odsouzen za údajné vyzrazení státního tajemství na dva roky. Až do roku 1968 byly babičce do domu přidělováni nájemníci, protože pro jednu rodinu byl údajně příliš veliký. Pamatuje na zmatek a strach z války, který panoval po okupaci Československa sovětskými vojáky. Po základní škole absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Říčanech, kde jako jedna z mála v ročníku odmítla vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). V letech 1972 až 1976 vystudovala v Praze Vysokou školu ekonomickou, v posledním ročníku se vdala a s manželem vychovali dvě děti. Pracovat začala ve Výpočetním středisku pro zdravotnické zásobování v Říčanech, kde prožila i rok 1989. V listopadu se spolu se svým vedoucím jela podívat na demonstraci na Václavské náměstí, s manželem a dětmi se pak hned zkraje roku 1990 vydala na jednodenní výlet do Rakouska. V letech 1991 až 1992 krátce pracovala v nemocnici zřízené ruským vojskem v bývalém černokosteleckém plicním sanatoriu. Vzpomíná na jejich odsun z republiky v roce 1991. Od poloviny 90. let pracovala až do důchodu jako hlavní účetní v mezinárodní společnosti Euromedia Group v Praze. V roce 2024 žila v Kostelci nad Černými lesy.