Věra Pošelužná

„Tady byla velká nemocnice, plicní léčebna, já nevím, jestli to znáte. Byla hodně slavná v První republice, léčila se tady tuberkulóza hodně. A v roce 1971 ji obsadili Sověti a udělali z toho sovětskou nemocnici. Ti zaměstnanci dostali výpověď, co tam byli naši doktoři, tak ti museli si najít místo někde jinde a léčili se tam vojáci ruský. Odešli v roce 1991, to ještě když tady byli těch dvacet let, tak chodily po Kostelci manželky jejich na nákupy, a to byly plné, to skupovaly obchody. Přišli jsme do obchodu a tam nakonec třeba nic nebylo, protože ony to všechno vykoupili, nosily plné tašky. To bylo tohle to šílené. Když pak měli tedy odjet v roce 1991, tak ještě před odjezdem skoupili všechno možné, co bylo, a to tedy já jsem neslyšela, ale říkali to známí, že ti vojáci říkali, my se vrátíme. Tak to bylo takové hrůzostrašné.“

„My jsme se i báli, my jsme, já jsem nějak odvážná zase nebyla. A i naši co prožili, tak tatínek – to sice bylo, než jsem se narodila, že byl zavřený, ale v něm ten strach byl. Protože byl zavřený kvůli tomu, že on byl voják z povolání. Bylo to někdy v roce 1949, kdy jim rozdali, když přišel do práce, tak jim rozdali přihlášky do strany a podepište a odevzdejte. A pár jich to nepodepsalo a on tenkrát přišel domů, a říkal, a ještě se smál a říkal, oni nás snad zavřou za to, že jsme to nepodepsali. No a oni mu udělali doma prohlídku, našli tam něco z práce, nějaké tiskopisy nebo nějaké papíry, naprosto asi neškodné, ale tím že si to vzal domů, tak ho obvinili, že vyzradil vojenské tajemství a byl dva roky zavřený. Takže v něm ten strach nějaký už pak byl, no a to asi celá rodina už potom. Takže ve mně nějaká velká odvaha nebyla.“