Vladimír Popelka

* 1932

  • „To byla smutná záležitost, protože to byla msta Martě Kubišové, která při nějaké příležitosti vítala osobně Alexandra Dubčeka, a StB připravila fotomontáž Marty Kubišové jako pornofotografie. Namontovali její hlavu k nějakému tělu. Přestože se nalezl ten originál, ze kterého byla provedena fotomontáž, bylo to jako svědecký materiál na soudu, tak soud prosadil svoje. A Marta to odnesla a padly Golden Kids. Samozřejmě, bez Marty to nemělo žádný smysl.“

  • „V porotě seděl, nevím, jestli tehdy Harry Macourek, nebo oportunisticky už Karel Macourek. To nevím, takhle se měnila jména. Si mě pozval, vyptal se mě, co hraji, na co hraji. Ta soutěž už byla někdy v době, kdy jsem hrál v pardubickém Bigbandu. Tak mě pozval do Prahy do nahrávacích studií. Udělal mi takovou exkurzi po budově na Vinohradské 12. A jediná věc, které jsem nerozuměl, když mi říkal: ‚Musíš si uvědomit, že peníze leží všude na silnici. Jenom je musíš umět zvednout.‘ Tím jako říkal, jakým způsobem se v té muzice dá živit. Já jsem tomu tehdy nerozuměl. Ale dneska už jako vím, jak to je.“

  • „Představte si, že nám tehdy měřili hlavy, tento rozměr a tento rozměr, jestli jsme schopni germanizace. A tomu i odpovídala veškerá školní výuka. Některé předměty byly dvojjazyčně, koneckonců i to veřejné prostředí bylo zásadně dvojjazyčné. Na prvním místě všude byla němčina. Těžil jsem z toho. Protože po letech, když skončila válka, tak jsem všechny německé učebnice na zahradě spálil, ale ta do nás ládovaná němčina tam zůstala, takže když jsme potom v sedmdesátých letech začali jezdit do Německa, tak jsem to oprášil. Velice rychle a fungovalo to.“

  • „Jenomže po válce ještě přišla jiná věc, velké nebezpečí. Každý z nás, i já třináctiletý, jsem měl svůj vlastní revolver. Sovětská armáda poblíž městských hřbitovů u krematoria vysypala řadu vagonů munice od pistolí, pušek až po protiletecké střely. A zasypala to jemnou vrstvou písku. My kluci jsme na to přišli, a tak já jsem nosil domů kulometné pásy, protiletadlové střely, dělostřelecké náboje. Když to nešlo vypáčit, ta hlavice, představte si, že jsme majzlíkem takovouhle nábojnici rozpárali. Naštěstí to bylo z mosazi, takže to nezajiskřilo. Jenomže ne všichni jsme měli toto štěstí. Dva spolužáci, jednomu to utrhlo prsty, to byl budoucí lékař, takže na chirurgii si myslet nemohl. A druhému to utrhlo celé předloktí. To pak chodil s černou protézou tady s hákem, aby mohl tou protetickou rukou nosit nějaké předměty.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 29.04.2022

    (audio)
    duration: 03:31:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Skauting byl pro Vladimíra Popelku po válce víc než víra v Boha

Skupině skautů svěřili hlídání německých válečných zajatců při zasypávání kráterů po bombardování pardubického letiště - Vladimír Popelka, Pardubice, duben 1946
Skupině skautů svěřili hlídání německých válečných zajatců při zasypávání kráterů po bombardování pardubického letiště - Vladimír Popelka, Pardubice, duben 1946
photo: archiv Vladimíra Popelky

Hudební skladatel a dirigent Vladimír Popelka se narodil 22. ledna 1932 v Pardubicích. Od raného dětství začal projevovat talent pro muziku. Hudební začátky prožil ve východočeských souborech a orchestrech Jana Syrového. Po maturitě zvolil studium VŠCHT v Pardubicích. Věnoval se intenzivně zároveň muzice. V dechovce Viktora Matěny v Pardubičkách si vyzkoušel první aranžérské schopnosti. V poválečných letech výrazně naplnil život pamětníka kromě hudby i skauting. V roce 1949 se stal součástí pardubického Melody Clubu Oskara Kmoníčka. Od roku 1952 procházel pamětník klarinetovou praxí v Krajském symfonickém orchestru a dalších východočeských tělesech. Od roku 1956 studoval soukromě skladbu u profesora pražské konzervatoře Zdeňka Hůly. Ve stejném roce se Vladimír Popelka oženil se Zdenkou Hasmanovou na Staroměstské radnici v Praze. O třináct let později se manželům narodila dcera Radka. V roce 1960 přebral pamětník po Oskaru Kmoníčkovi vedení orchestru a začalo aktivní nahrávání v Československém rozhlase v Hradci Králové. Po seznámení s kapelníkem Mirko Foretem se v roce 1962 přesunul do Brna. Stal se tam hudebním redaktorem Československého rozhlasu. Ve Foretově kapele byl jeho kolegou tehdy začínající Felix Slováček. V roce 1968 Vladimíra Popelku přivedl kamarád Bohuslav Ondráček do skupiny Golden Kids, v Praze pak pamětník působil i jako hudební režisér Supraphonu, byl dlouholetým dirigentem TOČRu (Taneční orchestr Československého rozhlasu), po smrti Josefa Vobruby se v roce 1982 stal hlavním dirigentem tohoto tanečního rozhlasového orchestru. V dalších letech aktivně spolupracoval jako aranžér a skladatel s předními interprety v oblasti jazzu, swingu a pop music. V roce 2019 vydal vlastní biografii Můj život s hudbou. V době natáčení v roce 2022 žil v Pardubicích a částečně i v Praze.