František Pollak

* 1931

  • „A my jsme jako kluci, kde jsme mohli, tak jsme stříleli. A teď jsme pancéřovku a… Nahoře, před Mlýništěm, tam vedlo z mostu hlavní elektrické vedení na Liberec, přes Labe. To je ještě dneska, tam jsou ty sloupy. A pancéřovkou, nevím, jak se to stalo. On to tam strčil, takhle si to dal [na rameno] a ona ta střela vyšla. A na tom vysokém vedení prorazila jeden drát. A teď ten jeden drát, co se zkroutil, tak padal směrem tady k Doběticům a to házelo jiskry. Ten, co padal dolů, k potoku, tak to nic. No tak my jsme zase utekli. A utekli jsme tady na okraj, tady máte les, a teď jsme si tam zalehli a teď jsme pozorovali. A přijeli Rusáci, v rojnici a šli.“

  • „To byl druhý nebo třetí barák, ten dostal plný zásah bomb. No jo, ale v tom lese na Větruši a dole u té cesty… mrtvoly, děti, ženské a zajatci. Rusáci, Francouzi, já nevím, co to všechno… Ti do toho lesa utekli a ty bomby padaly tam do toho lesa. A jak jsou tam dneska ty protiletecké kryty, muzeum je to, tak nad tím, tam ještě vidíte, je to zarostlé, jak ty bomby padaly, tak je to zarostlý. To bylo celé… A v té Bílinské ulici, dolů, tam ležely mrtvoly na silnici. Když my jsme tam jeli a to bylo už k večeru, na kole. Hezké počasí bylo a tam jsme všechno tlačili. A směrem nahoru, ke Grandu, ta silnice, co vedla, tak to bylo taky všechno vybombardované. Tak my jsme odtamtud to vzali zase zpátky a šli jsme ke Grandu. Nenechalo se jezdit. A tam byly tábory, mezi Větruší a... To nevím, ale to snad bylo vybombardované všechno. To nevím, ale zajatců… to byli většinou Rusáci. To v tom lese, na té Větruši. Na to v životě nezapomenu.“

  • „Dál byl lágr ukrajinských ženských, ale byl nehlídaný. V lihovaru byl zajatecký tábor Francouzů, ale ti měli volný pohyb, tak ti tam chodili za těmi Ukrajinkami. A mezitím to byla strouha takhle a tam byla cesta, to byla samá pole, tak tam skládali ty nevybuchlé bomby. A to byly bomby od takových malých až třeba do dvou metrů. A ty tam skládali do pyramidy, na tom poli, mezi tou pivovarskou zahradou. Němci to skládali, zajatci, ti odjišťovali nevybuchlé bomby. A my jsme jako kluci koukali na to. To jste viděla od začátku od hlavně, tu bombu, až dolů k základu. A v prostředku byla díra, já nevím, co to bylo. A viděla jste skrz tu bombu, takový otvor to byl. A my jako kluci jsme tam… ono to nebylo hlídané, tak jsme si sehnali šňůru, namočili jsme to a nastrkali jsme šňůru do jedné bomby, co byla poslední. Jako u té pyramidy. A my jsme šli hodně daleko a my jsme ji zapálili, tu šňůru. My jsme byli zvědaví, co to udělá. No a ta šňůra dohořela a do bomby..., no ale to nevybuchlo. Ale to čoudilo! Celé Krásné Březno, lihovar přestal dělat, všechno přestalo dělat. To byl samý černý kouř.“

  • „Nahoře ve Všebořicích udělali po válce sběrný tábor a tam odsunovali Němce. A tady, kousek odsud, tam zase chlapy. A ti museli potom chodit pracovat, odklízet to zbořeniště v Krásném Březně, po tom výbuchu. Pochodovali a oni je i mlátili během toho pochodu. Děti, co musely nosit bílé pásky, co je potom některé odsunuli, tak když jsme jeli do toho…, tak je sundaly. Ale to už bylo po tom výbuchu. Tak jsme jeli, kola jsme si vzali s sebou, sešli jsme se a jeli jsme do Ústí. A tady byla kašna, jak je dneska Bohemka, v té blízkosti byla kašna, a jak je Spořitelna, tak na tom náměstí byla natažená lana, byla tam taková… [přehrazení] a tam všechny [kdo měli bílé pásky] - ženské, chlapy, to tam všechno nahnali.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.07.2020

    (audio)
    duration: 02:04:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pět kluků ve válce

František Pollak na konci války
František Pollak na konci války
photo: archiv pamětníka

František Pollak se narodil 15. ledna 1931 v Krásném Březně, jedné z místních částí Ústí nad Labem. Pochází ze smíšeného manželství, otec byl německé a matka české národnosti. V době, kdy vyrůstal, byla většina obyvatel Ústí nad Labem německého původu a po nástupu Adolfa Hitlera k moci jich velká část podlehla nacionalistickým náladám. Požadovali připojení města k Říši, což se na podzim roku 1938 také stalo. František Pollak vzpomíná na pochody heinleinovců před podpisem Mnichovské dohody, i na vystěhování části českého obyvatelstva po jejím přijetí. Byl svědkem, jak nacisté během následujících let začali v Ústí zřizovat pracovní tábory pro válečné zajatce a pro nuceně nasazené. Obě početné skupiny vykonávaly práci v ústeckých továrnách, které během války vyráběly zbraně a munici pro německý wehrmacht. Vzpomíná i na následky náletů amerických a anglických bombardérů, kdy v troskách zůstala velká část města a zemřely stovky lidí. Další jeho vzpomínky se týkají poválečných událostí, konkrétně výbuchu muničního skladu v Krásném Březně. Exploze nastala 31. července 1945 a během ní bylo poničeno mnoho domů v okolí, včetně bytu a obchodu rodiny Pollakových. Především se ale stala signálem k rozpoutání nebývalého násilí vůči Němcům, čehož byl tehdy čtrnáctiletý František také svědkem. Po válce vystudoval obchodní školu a dlouhé roky pak pracoval v družstvu Jednota. V šedesátých letech byl odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Nyní je v penzi a se svými dětmi žije v Ústí nad Labem.