Herta Pokorná

„My jsme bydleli po válce, dneska je tam hospoda, tam jsme se nastěhovali. V dokumentech je, že majitelem byl nějaký Hermann Mannich. Tam jsme bydleli a tatínek žádal, že by to odkoupil, a nemohl, protože neměla české občanství, zase to odmítli tím, že je maminka Němka. Přestěhovali jsme se tam hned na konci války a byli tam do roku 1948 nebo 1949. O ten dům měla zájem nějaká rodina a on byl vysoký komunistický funkcionář v Jablonci. Za jedno, ani bychom tam nemohli bydlet, protože aby dole bydlel komunista a nahoře smíšené manželství, kde se mluvilo německy, to by absolutně nešlo. Zamítli to i s tím, že maminka nemá české občanství, tak jsme se museli vystěhovat.“

„Dědeček musel odejít a šel v září. Pamatuju si, že jsem šla do školy a stálo tam auto, nakládali je, posazovali na lavice. A že brečeli, já jsem tomu nerozuměla… že vlastně jsme se viděli naposledy. Já jsem to nechápala, to přišlo, až když člověk dostal rozum. Asi v roce 1955 maminka dostala povolení, ale po několikáté, že mohla navštívit rodiče v Německu – a to už bylo DDR, takže to nebylo tolik přísné. V roce 1955 jsem byla s maminkou, ale to už dědeček nežil. A babička v roce 1967 nebo 1968 už byla hodně stará a byla sama v Německu. Tenkrát se vyřizovalo, že jsme si ji vzali sem, takže z Německa přišla sem a asi do dvou let zemřela.“