Zdeňka Pohlová

* 1940

  • „Tatínek pracoval na poště, stal se ředitelem pošty. A když byl únor osmačtyřicátý, tak se pamatuju, že najednou v kuchyni byli dva ozbrojení milicionáři a odvedli ho. Oblíkal se, já jsem přišla domů, bylo to těsně po obědě, tam stáli dva chlapi ozbrojení, v plné polní. Byli olepení zbraněmi, tady ten pás, samopal. Odvedli si ho a byl asi týden zavřený, pár lidí tady sebrali. On byl na poště. A aby nebylo spojení, tak všude na těch poštách to měli komunisté připravené, aby se v únoru nikdo nemohl dorozumět. To byl připravovaný puč, lidi, kteří jim byli nebezpeční, zavřeli. Byl ve vězení na soudě, kde bylo pár cel. Říkal, že to bylo hrozné, že tam jednoho člověka ve vedlejší cele mýrnykstýrnyks někdo zastřelil, že si tam někdo s někým přišel vyřídit účty, s nějakým četníkem asi. A normálně ho zastřelil, a že to viděli, že to byly drátěné sklepy. Byli zděšení a mysleli si, že půjde dál a postřílí všechny, ale on odešel a zastřelil jenom jednoho člověka, toho prvního. Bylo to takové dost děsné.“

  • „A když byly poslední dny války, tak se přesně pamatuji, jak Němci ustupovali. Německý vojenský útvar, vzorně zapnuté všechny knoflíky u uniformy, v řadách pochodovali tou ulicí od letiště, byli jsme první na řadě, vzorně sešikovaný, všechno tip ťop, ani knoflíček nechyběl. Přepochodovali ulici, nevím, za jak dlouho, za čtvrt za půl hodiny se objevili Rusové. Bylo to takové zajímavé, všichni Rusové nám připadali jako děti, takoví strašně mladí kluci, měli na sobě rubášky, někdo ledabyle zapnutý, měli rozepnutou tu rubášku, tadyhle samopaly, všichni se smáli, lidi vybíhali na ulici a objímali je. Bylo to takové hrozně spontánní. Ale také když Němci ustupovali, tak těsně předtím než odešli, tak k nám vtrhli. Kvůli bombardování Pardubic jsme žili ve sklepě, trávili jsme tam noci a možná i dny. Tak k nám vtrhli dva němečtí vojáci s pistolemi, mamince dali pistoli k hlavě, asi jí řekli, že zastřelí ji i děti. Nerozuměli jsme, uměla perfektně německy, jak dělala dřív na soudě, tak jim dala kola. Chtěli kola, aby mohli ujet, tak jim je dala. Kdybychom neměli kola, asi bychom nepřežili.“

  • „Ještě si pamatuji, že vypravoval, že asi bylo nějaké podezření, že se někdo pídil, proč dopis nedošel na gestapo, tak přišli za ním. Ven z poštovního úřadu se dostal lstí, řekl, že je nějaký opravář. Byly tam montérky toho opraváře, který tam byl předtím. Tak se do nich převlík, měl u sebe nářadí. V kapse pod ním měl sice schovanou pistoli, ale když se ho ptali, co to má v kapse, vytáhl šroubovák a nějaké nářadí. Pustili ho ven, odešel a už nemohl domů a byl u partyzánů. Bylo tam letiště, tam operovali, snažili se Němcům škodit, prostě nějaké ty akce.“

  • „Válečné období jsem zažila ve Vysokém Mýtě, tam se nebojovalo, ale pamatuji se. Můj otec tam pracoval na poště. Jako dítě jsem za ním chodila a nosila jsem mu večer večeři. Zůstával na poště dýl. Když za mnou zamknul, byl v prvním patře, kde byla kancelář, třídil tam dopisy, a hodně těch dopisů házel do kamen. Když jsem se ptala proč, řekl mi, že jsou to udavačské dopisy. Už podle adresy ‚vážená kancelář gestapa v Pardubicích‘, že to bylo jasné. Hodně lidí zachránil, nesměla jsem o tom ale nikde mluvit.“

  • „Když se blížil začátek druhé světové války, nebo spíš ta okupace, zabrání Sudet, když byla vyhlášena mobilizace, tak můj otec jako nadporučík měl na starosti obranu v Kořenově. Byl velitelem iks řopíků, těch bunkrů. Když bylo rozhodnuto, že to území dostanou Němci, že se všichni Češi museli stáhnout, maminka mi vypravovala a taky on, že nechtěli uposlechnout, až když viděli německou armádu, jak jede do Harrachova. Viděli motorky, jeli první na těch motorkách, tak naskákali do posledních aut. Přijeli do Tanvaldu, maminka čekala s kufrem na nádraží, do posledního vlaku se dostali, odjeli a za nimi za čtvrt hodiny byl Tanvald německý. A posledním vlakem odjeli k příbuzným do Vysokého Mýta. Ti jim tam umožnili pronájem nějakého baráčku, tam jsem se narodila já.“

  • Full recordings
  • 1

    Tanvald, 13.05.2021

    (audio)
    duration: 01:31
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Tanvald, 13.05.2021

    (audio)
    duration: 01:32:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Už jako malá věděla, o čem musí mlčet. Táta pálil udavačské dopisy

Zdeňka Pohlová po válce se svým bratrem
Zdeňka Pohlová po válce se svým bratrem
photo: archiv Zdeňky Pohlové

Zdeňka Pohlová se narodila 24. října 1940 ve východočeském Vysokém Mýtě jako Zdeňka Pavlasová. Tatínek Josef Pavlas pocházel z rodiny statkáře, která žila na Pardubicku, což během komunistické totality přineslo rodině potíže. Maminka byla z chudé rodiny z jižních Čech. Jako manželé bydleli v pohraničním Tanvaldě, kde převažovali sudetští Němci. Po mobilizaci v září 1938 otec nastoupil k obraně Československé republiky, velel malým pohraničním opevněním v jizerskohorském Kořenově. Po mnichovské dohodě opustila rodina Tanvald a uprchla do Vysokého Mýta. Tatínek tam pracoval jako poštmistr a pálil udavačské dopisy na gestapo. Na poslední chvíli unikl zatčení a odešel k partyzánům. Zdeňka prožila konec války mnohokrát ve sklepě, kde se skrývala před bombardováním. Zažila osvobození Rudou armádou ve Vysokém Mýtě. Po válce se s rodiči vrátila do Tanvaldu, kde kamarádila s německými dětmi a navštívila je v lágru, kde čekali na odsun. Viděla ve městě zastřeleného mladého vojáka. Při komunistickém převratu v únoru 1948 nechali komunisté zatknout jejího otce, dělal v Tanvaldu poštmistra a chtěli mít poštu pod kontrolou. Po nějaké době ho propustili, ale v Tanvaldě skončil a sloužil na poštách po Libereckém kraji. O Zdeňce Pohlové vyšel ve druhé polovině 50. let článek v Rudém právu, že jako dcera kulaka studuje za dělnické peníze. Po střední škole si vzala německého manžela, rodiče se po svatbě vůbec nestýkali. Kvůli statkářskému původu dědečka měla starší dcera Zdeňky Pohlové problémy dostat se na gymnázium. Pomohly jí až známosti tatínka – oblíbeného muzikanta. Během sametové revoluce v roce 1989 přijela mladší dcera Zdeňky Pohlové do Tanvaldu rozšiřovat požadavky stávkujících studentů, do továrny ji nepustili. S pomocí maminky dostala zakázané materiály mezi zaměstnance. V roce 2021 žila Zdeňka Pohlová v Tanvaldě.