Ivo Poduška

* 1936

  • „Když šla moje dcera Iva do školy, tak samozřejmě všichni chodili do Pionýra. Celá třída byla vždy jeden pionýrský oddíl. A já jsem si říkal: ‚Přece není možné, aby zůstali sedět ve škole a učili se o Leninovi. To musím vzít do vlastních rukou.‘ A začal jsem dělat vedoucího pionýrského oddílu, ale turistického. A tím pádem jsem si vybral děti, které o tu turistiku měly zájem, ale už ne celou třídu, a dokonce i z více tříd. A oni přišli, že to ne, že se rozbíjí kolektiv a že to není možné, že musí být celá třída jeden oddíl. A já [jsem jim řekl]: ‚Ne, ne, tady máte práva a povinnosti pionýrů napsané v legitimaci a tam se píše, že jedno z práv pionýra je, že si může vybrat oddíl.‘ Tak to nakonec museli uznat. A jelikož jsme se zúčastňovali různých závodů a soutěží, tak tím jsme vlastně část slávy přenesli i na tu pionýrskou skupinu. A postupně jsme se v té skupině vypracovali na nejlepší oddíl.“

  • „[Jaroslav] Foglar založil hned po válce v časopisu Vpřed čtenářské kluby. To byly dětské kluby, ve kterých nebyl dospělý vedoucí. Kluby byly složené jenom z dětí a ty si o všem rozhodovaly [samy]. To byl Foglarův vynález. Také my jsme si [spolu] s mladším bratrem a ještě dvěma kamarády založili takový klub. Vedle nás byl soused, spisovatel, který už zemřel. A jeho klub měl dokonce číslo patnáct. Byl to [tedy] patnáctý přihlášený klub. A my jsme chodili s nimi. Pak nám řekl: ‚Tak si založte svůj klub.‘ Tak jsem si já jako vedoucí založil svůj [klub], měli jsme číslo dva tisíce čtyři sta dvacet šest. Dodnes si to číslo pamatuji. Bylo také pořád nízké, protože těch klubů bylo hrozně moc. A to bylo tak pěkné, protože každý týden byl v [časopise] plán činnosti, co se má udělat. Byly tam všelijaké kvízy, úkoly, výpravy. To všechno bylo předem dané [Jaroslavem] Foglarem a každý měsíc se posílala hlášení, jak se to splnilo, a on to vyhodnocoval a na každý ten dopis odpovídal. Měl krásné dopisní papíry. Byly oranžové, hráškově zelené, bledě modré, a nahoře na nich byla [nakreslená] krajina s rybníkem, kánoí a stromy. Odpovídal každému a já nevím, jak to vůbec mohl zvládnout.“

  • „My jsme na ty hloubkaře hrozně rádi koukali, protože byli vidět i ti piloti. Byli to většinou černoši a tolik jim svítily zuby. Mávali jsme na ně a oni nám vždy taky zamávali. Ti [hloubkaři] opravdu létali až při zemi. A nepamatuji, že by snad některého sestřelili. Vzpomínám si na takovou historku, kdy jsme jeli s maminkou takhle už potmě vlakem. Před Dobřany, když se jede z Přeštic, tak tam teče řeka. A já jsem se zeptal maminky: ‚Kam teče ta řeka?‘ A ona mi řekla: ‚Do další řeky a ta zase do další řeky a ta do moře.‘ A já jsem na celý ten vagón řekl: ‚To je dobře, že teče do moře. Tam jsou Němci a oni se všichni utopí!‘ A teď celý ten vagón zašuměl a nikdo nevěděl, jestli tam [náhodou] nesedí někdo, kdo by to mohl udat. Ale nic se [naštěstí] nedělo. V té době zkrátka byly děti vychovávány rodiči tak, že ty Němce nenáviděly.“

  • „A hned, jak se zabydleli, tak první, co bylo, že do okna, které vedlo přímo do ulice, kde měli auta, dali ohromný zesilovač s rádiem a vypalovali ty americké swingy až asi do dvou hodin do noci na plné pecky. Každá ulice si přitom žila podle svého, protože v každé byl určitý počet ubytovaných [amerických vojáků]. Měli tam ta auta, která jim patřila. A každému z té ulice řekli, aby následující den nikdo nevařil, že nás zvou na oběd. Přímo pod našimi okny byla polní kuchyně a tam oni vařili. Když bylo hotovo, tak dali na vědomí, aby každý přišel. Každý si musel vzít talíř a dostal rizoto. No, my jsme nevěděli, co to je, protože jsme rýži vůbec neznali. A ono tam bylo masa! A taková šťáva, tak hrozně dobré to bylo! Pak jsme na ty vojáky koukali, když dojedli. Neměli ešusy, ale takové mělké elipsové misky s přihrádkou. A v té misce měli takové dvě nádoby. V jedné byla mydlinková pěna a v druhé voda. Do těch mydlinek si chodili umýt ten ešus, nebo tedy tu misku, a opláchli ji vodou. A my jsme si říkali: ‚No, copak je to za blbce, že myjí nádobí v mydlinách?‘ Nikoho [totiž] nenapadlo, že by mohly být nějaké saponáty. Kdypak až u nás začaly saponáty… Tak jsme se tomu strašně divili.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 10.05.2021

    (audio)
    duration: 02:34:36
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Přežít normalizační šeď mi pomáhala turistika a vedení oddílu

Ivo Poduška jako mládenec
Ivo Poduška jako mládenec
photo: Archiv pamětníka

Ivo Poduška se narodil 9. června roku 1936 v Plzni. Vyrůstal v Hostouni na Šumavě. Roku 1939 tam zažil velký sjezd henleinovců. Dva strýcové prošli koncentračními tábory, bratranec a sestřenice byli totálně nasazeni v Německu. Na začátku války se rodina přestěhovala do Merklína. Otec zemřel v roce 1942 na nemoc ledvin. S matkou a mladším bratrem se pak přestěhovali do Přeštic. Zažil tam útoky amerických stíhacích letounů a pochod válečných zajatců. Je pamětníkem příchodu amerických vojáků 2. pěší divize zvané Indian Head. Šest Američanů bylo ubytováno v jejich domě v Přešticích. Matka byla učitelka a odmítla vstoupit do KSČ. Nedostal doporučení na školu, a tak se vyučil elektrikářem. Poté pracoval v železárnách Bílá Cerekev v Hrádku u Rokycan. Vojnu odsloužil u Technických praporů v Děčíně. Dodělal si maturitu na průmyslové škole. Pracoval u vodohospodářské správy nebo v papírně. V roce 1966 se oženil. Zažil okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Plzni. Dramatické okamžiky okupace zachytil i na fotografiích. V roce 1976 založil pod Pionýrem turistický oddíl Saturn, který vedl v duchu Jaroslava Foglara. Oddíl vyhrával různé soutěže, pamětník byl oceňovaný vedoucí. V roce 2021 žil v Plzni.