The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Podstatzky-Lichtenstein (* 1937)

• narodil se 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova

• od roku 1937 do roku 1948 vyrůstal s dalšími dvěma sourozenci na zámku Velké Meziříčí

• jeho otec působil v době druhé světové války v protinacistickém odboji

• po únoru 1948 byl rodině zkonfiskován veškerý majetek

• v březnu 1948 se matce podařilo s dětmi vycestovat z Československa ve vagonu se skotem

• otec se za rodinou dostal až po pár měsících na falešnou identitu

• v 50. letech našla rodina azyl v Itálii u svého příbuzného, posléze se usídlila v Chile v Jižní Americe

• v 60. letech se pamětník i s rodiči vrátil do Evropy

• v letech 1962 až 1969 pracoval pro Ottu Habsburského, který usiloval o sjednocení Evropy na křesťanských základech

• po svatbě v 70. letech odešel do Španělska

• v 90. letech byl jeho rodině vrácen zámek Velké Meziříčí a další majetek

• pamětník se vrátil do České republiky, žije ve Velkém Meziříčí

Chůva nám dětem ke konci války říkala, že se máme pomodlit za Hitlera

„S maminkou jsme zkusili vycestovat na staré vízum, které bylo ještě platné. Na hranicích nás nechtěli pustit. Naštěstí se večer měnily služby. Policajt, který tam nastoupil, mamince řekl, že ví, co nás tady čeká, když zůstaneme, a že musíme odjet. Ujistil nás, že zavolá na rakouskou stranu, aby o nás věděli. Zavedl nás k vagonu, kde převáželi krávy. (…) Co slíbil, to splnil. Za chvíli už nám vagon otevírali v Rakousku,“ vzpomíná hrabě Jan Podstatzky Lichtenstein, jak s maminkou a sourozenci utíkali z někdejšího Československa před sílícím tlakem komunistické strany po únoru 1948. 

Jan Podstatzky Lichtenstein (celým jménem Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit) se narodil v roce 1937 v Janovicích u Rýmařova. Rodina se ale velmi brzy přestěhovala na zámek ve Velkém Meziříčí. Na počátku 18. století přešel zámek přes ženské potomstvo na rod Lichtenštejnů a později Lobkoviců.¹ „Zámek patřil mamince. (…) Rodiče měli svatbu v roce 1933, z Rýmařova se stěhovali po úmrtí dědečka, tatínkova otce.“ Pamětník vyrůstal se dvěma staršími sourozenci, bratrem a sestrou. Z válečného dětství si vzpomíná především na to, že rodiče s dětmi o válce moc nemluvili. On i jeho sourozenci si tak až mnohem později dávali dohromady některé souvislosti. „Rodiče se báli, abychom jako děti něco neprozradily. Několikrát jsme například potkali příbuzné, byli to Rakušané. Rakousko tehdy patřilo Německu. Já se rodičů ptal, proč je někdy nenavštívíme, a maminka mně odpověděla, že to nejde, že jsou moc ‚proněmečtí‘. Tak to jsem už jako dítě začínal chápat, že něco není v pořádku.“ Ve stejných souvislostech vzpomíná také na příhodu z konce války. „My děti jsme měly chůvu. Byla to Němka a každý večer jsme se musely modlit. Když se válka chýlila ke konci, tak po nás chtěla, abychom se modlily za Hitlera. Naštěstí maminka vstoupila do pokoje a hned na chůvu začala křičet, že je blázen a že nic takového… ani slovo. Tak tam jsem si také uvědomil, že jedna věc je, jak se rodiče chovají navenek, aby se neprozradili, a druhá je, jak smýšlí. (…) Tatínek také často chodil do okolního lesa s batohem na zádech. Teprve později jsem se dozvěděl, že byl v odboji. Nosil tam těm lidem ukrytým v bunkrech jídlo… Ale to nám tehdy samozřejmě říct nemohli.“ U rybníka v blízkém Netíně měla rodina Jana Podstatzkého Lichtensteina chatu. Na druhém břehu žil hajný, který se stejně jako otec pamětníka podílel na činnosti odboje. Někdo z místních ho pravděpodobně udal nacistům. Hajnému se podařilo schovat, ale jeho syna odvezli nacisté do koncentračního tábora Dachau, kde později zemřel.

Poslední měsíce už bratr nemohl navštěvovat gymnázium, profesoři komunisté mu působili problémy kvůli jeho šlechtickému původu

Přes válečné události vzpomíná na dětství jako na krásnou dobu. K dobru dává také vzpomínku na vůz americké výroby, který měl jeho otec za války. „Tehdy nebyl benzin, tak tam vzadu tatínek dal takovou vanu, do ní dřevo, zapálil to a vůz mohl jet. Ale daleko se s ním dojet nedalo.“ Ke konci války bylo Velké Meziříčí bombardováno. Rodina trávila dny a noci v bunkru v oboře asi šest kilometrů od Velkého Meziříčí. „Nechtěli jsme být na zámku, když budou odcházet Němci a zároveň přicházet Rusové. Tak jsme jen slyšeli, že bylo Meziříčí bombardované. Spali jsme v bunkru v podzemí. Uvnitř byly dřevěné postele, jídlo.“ Až do roku 1945 se Jan Podstatzky Lichtenstein vzdělával doma. Každý rok absolvoval zkoušky v Brně. Po válce nastoupil do místní školy za kostelem. „Vzpomínám také, jak nám rodiče ihned po válce řekli, že odteď nebudeme už vůbec mluvit německy, pouze česky.“ Vzhledem k tomu, že otec pamětníka působil v protinacistickém odboji, život rodiny se po válce odvíjel klidně. „Tatínek si hlavně oddychl, už nemusel mít strach, nemusel se skrývat se svými postoji.“ Poválečné nadšení ale netrvalo dlouho. Tlak komunistů pocítila rodina podle pamětníka ještě před únorem 1948. „Bratr po válce navštěvoval gymnázium, ale ty poslední měsíce tady už vůbec nemohl chodit do školy. Někteří profesoři tam totiž byli ‚dobří‘ komunisté a dělali mu problémy kvůli jeho šlechtickému původu.“  

Otec se za námi dostal až na základě falešné identity

Rodiče plánovali vycestování z Československa. Po únoru 1948 jim stát zkonfiskoval veškerý majetek. „Když přijeli tatínek a bratr autem k hotelu v Praze, tak za tatínkem přišli, vzali mu klíče a řekli, že to auto už také není jeho.“ V březnu 1948 tehdy jedenáctiletý Jan s maminkou a sourozenci z republiky odjel. I přes komplikace se starým vízem se nakonec dostali do Itálie k příbuznému. Otec za rodinou přijel o něco později. „Maminka nám neříkala, jak moc je to pro ni těžké. Pořád opakovala, že čekáme na tatínka. Tak jsme to tak brali, nevěděli jsme, že to bylo složité.“ Otec se třikrát marně pokusil přejít hranice. Nakonec se mu z Československa podařilo odcestovat na falešnou identitu. Začátky v zahraničí byly pro pamětníkovy rodiče náročné. Několikrát je také okradli. Například o věci, které si dopředu poslali do Švýcarska. Na začátku roku 1949 se rodina měsíc plavila na lodi. Jejím cílem bylo Chile v Jižní Americe. „Pro nás děti to byl zážitek. Vůbec jsme to cestování nebraly jako přítěž. Nemusely jsme do školy a každý den jsme měly zábavu. Do Chile jsme se všichni plavili na lodi Marco Polo. Nejprve do Neapole, pak následovala Barcelona, Ekvádor, Kolumbie, Peru a Chile.“ Rodiče na severu Chile získali práci v dolech na měď. Pracovali i pamětníkovi starší sourozenci. „Já jsem třikrát opakoval první třídu. Měl jsem všechny jazyky spletené. Češtinu, němčinu i italštinu. Nerozuměl jsem ničemu. Maminka tedy rozhodla, že se vyučím zahradníkem. To ale také nebylo pro mě, nakonec mě vyhodili.“ V roce 1953 se Jan Podstatzky Lichtenstein vrátil do školy. Zprávy z Československa měla rodina jen strohé. „Nechali jsme tu hodně zaměstnanců. Někteří byli komunisté, tak ti se měli dobře, někteří se ale režimu nelíbili.“

Letěl jsem prý dvanáct metrů vzduchem, na motorku už jsem potom nikdy v životě nesedl

Po maturitě na místní německé katolické škole v roce 1958 absolvoval pamětník kurz pro banky. Postupně získal místo v pojišťovně, kde pracoval s děrnými štítky (pozn.: sloužily k záznamu dat pro další zpracování, například počítačem). „Já na to byl specializovaný. (…) Jezdil jsem tehdy na motorce. V Santiagu jsem měl nehodu. Letěl jsem prý dvanáct metrů vzduchem. Dva roky jsem pak strávil hospitalizacemi. Na motorku už jsem od té doby nikdy nesedl.“ Mezitím se rodiče Jana Podstatzkého Lichtensteina vrátili do Evropy, blízko německého Mnichova. Po uzdravení z nehody se za nimi vydal i pamětník. „Datum si pamatuji přesně, protože ten den se v Americe slaví jako Den nezávislosti. Za rodiči jsem se vrátil 4. července 1961.“ V Německu se opět uplatnil při práci s děrnými štítky. Posléze začal pracovat ve společnosti pro Evropskou unii. Prezidentem byl arcivévoda Otto Habsburský,² nejstarší syn posledního rakouského císaře. „Někdy na podzim roku 1962 jsem za ním odjel do Paříže. Cílem bylo znovusjednocení Evropy a vytvoření společenství na křesťanských základech. (…) Současná Evropská unie se tohoto nedrží. (…) Nedělají společnou politiku. Evropský parlament by podle mě měl mít důležitější pozici. (…) Obecně málo ukazujeme, že existují i jiné hodnoty než materiální. Já jsem kontroverzní. Když se dělá politika, kde jsou potraty a páry stejného pohlaví jsou brány stejně jako manželé… tak to podle mě není křesťanské. Současná Evropská unie podle mě tvoří společnou ekonomiku, ale politiku si každý dělá po svém a to je špatně. A špatně je i to, že Anglie z EU vystupuje.“ Pro Ottu Habsburského pracoval do roku 1969. Většinou se věnoval organizaci nejrůznějších setkání, případně tlumočil a překládal na setkáních evropských politiků. V roce 1967 se oženil. Společně s manželkou vychoval tři syny.

Zprávám o komunistickém Československu venku nechtěli věřit

S manželkou a dětmi se Jan Podstatzky Lichtenstein dostal v roce 1972 do Španělska, kde se živil jako realitní makléř. Od lidí, kteří emigrovali, se občas dozvěděli, jaká je situace v Československu. „Venku, kdo to nezažil, tak tomu nechtěl věřit. Bylo to stejné, jako když známý od manželčiny rodiny pracoval v osmdesátých letech v Moskvě. Když po návratu do Francie vyprávěl, jak to tam vypadá, tak mu to nikdo nevěřil.“ Zlomové události listopadu 1989 pamětník podle svých slov předpokládal. „Věděli jsme, že ekonomicky už je konec. Reagan nám ukázal, že tam už nic není, Gorbačov mluvil stísněně, už neměl peníze.“ V devadesátých letech byl rodině Podstatzky Lichtenstein vrácen zámek Velké Meziříčí i další majetek. „Bylo to zanedbané, ale byli jsme rádi. Moc se mně tady jako chlapci líbilo, byl jsem rád, že jsme se mohli vrátit. I za ty lidi, které jsem tady poznal, jsem rád. (…) Díky vedení města se vše daří obnovovat.“

Dětem nemusíme dát peníze, ale kulturu, rozum a odpovědnost

Demokracii a svobodu vnímá Jan Podstatzky Lichtenstein jako potřebné. „Svobody je lépe více než méně, ale musí k ní patřit také zodpovědnost. (…) Politici dost těžko hledají tu pravdu. Podle mě může být v Evropě jen politika, která má křesťanské kořeny. (…) Jediná demokracie, která opravdu funguje, je podle mého ta švýcarská. (…) Oni vše dělají přesně a pořádně. Ale to už je v nějaké jejich morální rovině, že se prostě věci, v práci i životě, dělají precizně.“ Za nejdůležitější považuje rodinu. „Dětem nemusíme dát peníze, ale kulturu, rozum a odpovědnost. Každá rodina má svou tradici a kulturu, to by nemělo být zapomenuto.“

Jan Podstatzky Lichtenstein žije s manželkou na zámku Velké Meziříčí. Ve spolupráci s dalšími subjekty stále aktivně pracuje na obnově a údržbě zámku i celého areálu. 

1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A9_Mezi%C5%99%C3%AD%C4%8D%C3%AD_(z%C3%A1mek)

2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_von_Habsburg