Hrabě Jan Podstatzky - Lichtenstein

* 1937

  • „Co skutečně udělal, jsme se dozvěděli, až jsme se sem zase vrátili. Pomohl samozřejmě. My jsme věděli, že měl krásného koně. Každé odpoledne šel do lesa a nám bylo řečeno, že se jde podívat do lesa, když teď nemůže jezdit autem. Ale měl ruksak na zádech a v něm jídlo pro ty lidi, kteří se ukrývali v bunkrech okolo. To nám ale bylo řečeno až dlouho po válce. Pomohl hodně lidem. Jako děti jediné, co jsme věděly… Na netínském rybníku na jedné straně byla chata a na druhé straně byl hajný, který se jmenoval Pavlas. Někdo ho musel udat, tak se musel schovat. Měl ale syna, který už měl osmnáct, tak ho vzali, zemřel v Dachau. Tímto jsme pomalu jako děti chápaly, že ta situace je náročná. Proto jsme se pak ani moc nevyptávaly, protože jsme viděly, že maminka s tatínkem o tom také nechtějí mluvit.“

  • „To byl ten nápad přinést Evropu v křesťanské myšlení, že to není jenom ateistický, ale aby to bylo nejvíc křesťanský. Tak já jsem byl rok v Paříži jako sekretář technický na ty setkání ministra a setkání parlamentu německý a francouzský. První setkání Adenauer a de Gaulle udělala ta společnost. První agenda evropská bylo to setkání Adenauer a de Gaulle. To jsme organizovali my. A potom jsme organizovali ty první setkání mezi velvyslance francouzský a německý, aby se poznali, aby se znali, aby vešli v kontakt.“

  • „Já myslím, že to je ten problém, co všichni politici mají, co je to opravdu dobré, že. Ale když se zeptáte mě, tak já bych řekl, že může být dobrá jen ta politika, která má křesťanské kořeny… v Evropě. Křesťanství taky přineslo války a inkvizice. Dělali jsme stejně velké chyby, jako dělali jiní, ale ty kořeny by měly být křesťanské a z nich vycházet. Pro mě jediná demokracie, která funguje, je švýcarská. Mají pořádek, ví, co můžou dělat. Když se něco dělá, musí se to dělat pořádně. Když si koupíte švýcarské hodinky, máte stoprocentní jistotu, že ty budou fungovat až do poslední chvíle.“

  • „Když jsme se dostali na hranice, tak nám vyházeli všechny kufry ven. Nemohli jsme jet dál. Vlak odjel a byl hroznej kontrol. Nám brali hodinky, mamince všechno, co měla, jako peníze, všechno, všechno. My jsme tam seděli v pokoji. My jsme se tam dostali v deset myslím, okolo, a ve dvě v noci byla výměna policie. Jeden šel spát a druhý přišel. A ten druhý šéf se narodil v Telči. Podstatzky je tam dost známý a řekl mamince: ,Paní, já vím, co se vám bude stát, když se nedostanete do Rakouska. Já vám to povolím, ale musíme jít přes… já nevím, kolik vlaků s kuframa všechno, schody nahoru, schody dolů a dál. Tam stál vagon na dobytek a to byl dobytek, který byl prodán do Jugoslávie, ale on řekl: ,Já budu volat Rakušáci a já jim řeknu, že vy jste v tom vlaku na dobytek, aby vám otevřeli dveře.‘“

  • „Zaprvé musím říct, že maminka a tatínek nikdy nemluvili o válce. My jsme byly děti a oni nebyli pro jednoho (pro Němce). Ale to nemohli říct otevřeně. Lepší bylo o tom nemluvit, abychom my děti neřekly někde něco nevhodného. Párkrát jsme vyjeli tady do okolí, kde jsme měli příbuzné. Ale ti byli hodně pro Němce. Rakušáci to byli, což tehdy bylo Německo. My jsme je na těch cestách nenavštívili. Maminky jsem se ptal, proč je nenavštívíme, a ona mně odpověděla, že to nejde, že jsou moc ‚proněmečtí‘. Tímto způsobem jsem jako dítě začínal vidět, že něco není v pořádku. Takové věci se tedy děly. Také jsme měly jednu chůvu, Němku ze Sudet. Každý večer jsme se s ní musely jako děti modlit. A když už bylo ke konci války, tak po nás chtěla, abychom se modlily za Hitlera. Naštěstí přišla do pokoje maminka. Křičela na ni, že se zbláznila. Tam jsem viděl, že jsou dvě strany… Až později jsem se dozvěděl, že tatínek byl v odboji. Samozřejmě nám to tehdy nemohl říct.“

  • „Tatínek si nechal, on prodával nějaké dřevo a to bylo zaplacené ve Švýcarsku, a on si tam nechal ty peníze, ale ten advokát, který to měl pro nás, tak řekl, že pro nás nic nemá. On nám to normálně ukradl, všechno samozřejmě. Nemůžete nic dělat s advokátama. A potom v Itálii maminka a tatínek koupili dárky, protože ta teta, sestra maminky, co už byli v Chile a ona koupila obchod a tam chtěli prodávat na svatby věci, dárky, obrazy, všechno. Tak tatínek a maminka koupili takový veliký bedny dřevěný plný malých dárků od Murano, sklo italský, obrazy, tisk, takový všechny věci dohromady. To všechno koupili a to jsme vezli lodí do Chile a oni to tam museli nechat čtrnáct dnů na clo, protože to byl kontrol. Tak to nechali tam čtrnáct dní na clo. Za čtrnáct dní šli pro ty bedny veliký, ohromný. Oni to otevřeli a bylo to stejný a vždycky to všechno bylo stejný. A když to otevřeli, bylo to plný kamení. Nám ukradli všechny ty dárky, všechno, co jsme šetřili, abychom měli začátek.“

  • Full recordings
  • 1

    zámek Velké Meziříčí - bydliště pamětníka, 13.03.2017

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Velké Meziříčí, 19.09.2017

    (audio)
    duration: 02:39:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Dětem nemusíme dát peníze, ale kulturu, rozum a odpovědnost

Hrabě Jan Podstatzky Lichtenstein mládí
Hrabě Jan Podstatzky Lichtenstein mládí
photo: archiv pamětníka

Hrabě Jan Podstatzky Lichtenstein se narodil 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova. Záhy po jeho narození se rodina přestěhovala na zámek Velké Meziříčí, který vlastnila jeho matka. Pamětník vyrůstal s dalšími dvěma sourozenci. Za druhé světové války působil jeho otec v protinacistickém odboji. Pomáhal lidem ukrytým v okolních bunkrech. Po klidných poválečných letech začal na rodinu čím dál více doléhat sílící tlak komunistické strany kvůli jejímu šlechtickému původu. Po únoru 1948 stát zkonfiskoval rodině veškerý majetek. Rodiče pamětníka se tak rozhodli pro odchod z tehdejšího Československa. Matce se i přes komplikace podařilo dostat se s dětmi do Rakouska. Otec po několika neúspěšných pokusech nakonec vycestoval na falešnou identitu. Začátky v zahraničí nebyly pro rodinu lehké. Nakonec se usídlila v Chile v Jižní Americe. V 60. letech se pamětník i s rodiči vrátil do Evropy. Do roku 1969 stál po boku Otty Habsburského, který usiloval o sjednocení Evropy na křesťanských základech. Jan Podstatzky Lichtenstein organizoval setkání evropských politiků, překládal a tlumočil. V 90. letech byl rodině vrácen majetek. V současnosti žije pamětník s manželkou na zámku Velkém Meziříčí. Ve spolupráci s městem stále aktivně obnovuje zámek i celý areál.