Tekla Pletichová

* 1967

  • „Tady jsme skončili u babičky v Čechách, v bezpečí. Já jsem to všechno někam zasunula. Protože jsem na to nemyslela, nevzpomínala, protože mě čekal nový život. Musela jsem se znovu naučit, ne znovu naučit česky, já jsem moc česky nemluvila nikdy, ale rozuměli jsme, protože maminka mluvila česky. Nicméně prostě ta čeština byla velký hendikep, ale do čtvrt roku jsem zvládala dobře češtinu a v podstatě bych řekla, že trauma, takové opravdu veliké, mi způsobil ten začátek toho pobytu tady v Čechách v tom, že jsem byla černooká, malá, na malé vesnici – nebo Litoměřice nejsou malá vesnice, ale malé město, kde nebyli cizinci. A v tom čtvrt roce, kdy jsem mluvila jenom řecky, tak mě házeli do stejného pytle jako cikány a byli na mě hrozně oškliví. Za čtvrt roku jsem přišla domů, maminka mluvila řecky a já jsem odmítla rozumět. Mluvila, mluvila a já byla úplně jako němá, což bylo pro ni divné. Odmítla jsem mluvit řecky, takže na mě musela začít mluvit česky, protože řečtinu jsem odmítla. Co se stalo, to si opravdu nepamatuju, takže vlastně kupodivu válečnou vřavu jsem přečkala úplně v pohodě. Žádné trauma, protože ta maminka nás ochraňovala. Ale po tom městě jsem chodila sama, chodili jsme do školy a tak. A od té doby v tom mám trošku problém, je to hloupé, ale když někdo řekne: 'Černooká, ježíš, to je Romečka' –cigánka se říkalo –, tak s tím mám trošku problém, to mi hrozně vadí, že mě zaškatulkovali, že byli na mě zlí. Takže to jsou takové ty kontrasty z toho mého dětství.“

  • "Tatínek rozhodl – samozřejmě maminka ráda přijala –, že pojedeme do hor k rodině, k taťkově rodině, prostě do hor. A jak jsem říkala, že ten bráška byl malý, tak tomu byly dva měsíce. Takže jsme jeli do těch hor a v těch horách, tam už to bylo dobrodružné, nezapomenutelné, protože jsme se tam sešli se všemi bratranci, se všemi sestřenicemi a jako děti jsme si zase vůbec neuvědomovali, kam jsme to vlastně přijeli. Protože naše babička měla jenom dům, v tom domě nebyla ani voda, pro vodu se muselo chodit, záchod byla latrína někde vedle. Do toho malého baráčku přijelo asi 50 lidí."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.01.2023

    (audio)
    duration: 55:58
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Na obloze se pohybovaly blikající čárky

Tekla Pletichová, Kypr, 1974
Tekla Pletichová, Kypr, 1974
photo: Archiv pamětníka

Tekla Pletichová, rozená Karatsiolisová, se narodila 13. února 1967 na Kypru. Její otec byl Kypřan, matka Češka. Měla dva bratry. Během turecké invaze v roce 1974 se matka se třemi dětmi vydala na cestu za svou matkou do Československa. Otec pracoval jako novinář v rozhlase a na Kypru zůstal. Tekla Pletichová v Čechách navázala na školní docházku, kterou započala na Kypru, v Litoměřicích nastoupila do druhé třídy. Neuměla jazyk a spolužáci ji zpočátku mezi sebe nepřijali. Od mládí ráda modelovala, což ji přivedlo na Střední průmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech. Po maturitě našla uplatnění jako modelářka v keramickém družstvu Keramo ve Štěchovicích. Po narození dvou dětí se vydala na samostatnou dráhu jako lektorka keramiky. Po absolvování pedagogického minima pracovala také jako asistentka pedagoga. Vrátila se i k řečtině, složila průvodcovské zkoušky a začala příležitostně provázet řecké turisty. Poprvé po odchodu ze své rodné země navštívila Kypr v roce 1998. Se svými kyperskými příbuznými zůstala v kontaktu a ráda se s nimi setkává. V roce 2023 žila v Praze.