The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Michaela Piňosová (* 1950)

• narozena 15. února 1950 v Praze

• její otec byl právník, matka gynekoložka

• otec se nemohl z politických důvodů věnovat svému povolání, rehabilitován byl v roce 1967

• v jednom roce věku se se sourozenci odstěhovala za prarodiči do Kutné Hory

• kvůli účasti na nevinném pochodu hrozilo, že ji nepustí k maturitě

• po střední škole se v roce 1968 přihlásila do Prahy na fakultu dětského lékařství

• v roce 1989 odjela pracovat jako anesteziolog na Maltu

• po návratu v roce 1991 začala pracovat v Nemocnici na Bulovce

• v roce 2024 žila v Praze, byla důchodu, ale stále pracovala v nemocnici

Michaela Piňosová pochází z doktorské rodiny, lékařkou byla mimo jiné její maminka, která pracovala jako gynekoložka, tatínek byl právník. Narodila se 15. února roku 1950 v Praze, kde s rodiči žila první rok. Poté se i se sourozenci přestěhovala za babičkou a dědou do Kutné hory. “Dědeček tam byl lékařem, babička s ním pracovala v jeho ordinaci jako sestra. Tam jsem prožila dětství až do osmnácti let, čili jsem tam chodila do základní školy a na gympl, respektive tříletou všeobecně vzdělávací školu,” vypráví Michaela Piňosová.

“Maminka s tatínkem zůstali v Praze, protože naše rodinná situace byla složitá. Tatínek jako právník přišel o práci, maminka byla gynekoložka, tak se snažila – i v rámci toho, že pracovala na klinice, tak tam se muselo sloužit velmi často. Moji prarodiče přišli rok před mým narozením tragicky o syna, maminčina bratra, který se zabil. Takže byli ve velmi těžké psychické situaci,” popisuje Michaela Piňosová tehdejší rodinnou situaci. Kromě toho měli její prarodiče v Kutné hoře dům se zahradou a ordinaci, a tak bylo třeba se o vše postarat. “Tatínek s maminkou každou sobotu – ta byla ještě pracovní – a neděli přijížděli za námi, kde se samozřejmě bavili s námi, ale také prali a takové běžné situace, aby pomohli dědečkovi s babičkou,” popisuje.

Tatínek Michaely Piňosové pracoval původně jako právník na finančním oddělení krajského úřadu. Režim ho po roce 1948 nutil, aby vstoupil do strany, on to ale odmítl a přišel o práci. Poté dělal všelijaká zaměstnání, nejdříve zametal ulice, později například nosil sudy v pivovaru. V roce 1967, když už byl v důchodu, byl rehabilitován, začal ještě pracovat jako podnikový právník. Zemřel v roce 1996.

Dotyk režimu

Michaela Piňosová si vzpomíná na jednu historku z posledního školního dne před Vánoci roku 1967. Na ní ilustruje, jak bylo důležité být za minulého režimu opatrný. Člověk nikdy netušil, co a jak by mohly úřady zneužít proti němu. Michaela Piňosová se spolužáky tak krátce před Vánoci toho roku šla do školy průvodem, skupina držela v ruce svíčky a mířila kopcem nahoru na gymnázium. Tam už na ně však čekal ředitel i s dalšími funkcionáři z vedení školy. Cestou je totiž někdo spatřil a udal za to, že studenti protestují.

Tenkrát šlo totiž o dobu, kdy v Praze probíhaly protesty s názvem Chceme světlo! Týkaly se studentů ze strahovských kolejí, a to kvůli častým výpadkům elektrické energie, což jim ztěžovalo život i studium. A někdo se zřejmě lekl, že průvod na kutnohorskou školu by mohl mít s těmito protesty, které měly i politický podtext, něco společného. “Zavřeli nás do třídy s tím, že průšvih. Netušili jsme, co to může být. Pak přišel kdosi z okresního výboru, že co to má znamenat, že děláme demonstraci a že ty strahovské události a tak, což někdo vůbec netušil, další to třeba věděli, ale tehdy se to nespojovalo,” popisuje Michaela Piňosová.

Se spolužáky se tomu nejdříve smáli, pak jim ale vedení přišlo říct, že je nepustí k maturitě. “Chodili a vyslýchali nás, kdo a co tím myslel, kdo o čem ví,” popisuje pamětnice. Nakonec to skončilo tak, že se spolužáky dostali podmínku a rozdělili je tak, že část studentů zůstala v Kutné Hoře, část začala jezdit do Kolína a část do Uhlířských Janovic.

Sestra se na medicínu nedostala

S ohledem na rodinnou historii se po střední škole přihlásila v roce 1968 do Prahy na fakultu dětského lékařství a přestěhovala se také zpátky za rodiči. Za dalšího dva a půl roku přišla do Prahy také sestra a s ní i bratr. Jejich babička totiž zemřela v listopadu 1968, poté, co se dozvěděla, že je země okupovaná vojsky Varšavské smlouvy, dostala mrtvici, ze které se už nedostala. Dědeček z Kutné hory zemřel v roce 1972. Společně pak všichni sourozenci a rodiče bydleli v malém bytě na Malé Straně. 

Při přijímacím řízení na vysokou školu měla štěstí. “Byly přihlášky jako teď, druhou jsem se hlásila na filozofii na dějepis, ale jako první jsem měla fakultu dětského lékařství. Zkoušky byly testy, ústní pohovory byly snad jen ze dvou předmětů, ale jinak ze čtyř normálně testy,” popisuje, jak tehdy zkoušky probíhaly. Na medicínu se tenkrát podle Michaely Piňosové dostalo relativně hodně studentů a studentek, v průběhu studia ale postupně odpadali. “Promovala nás asi třetina,” říká. “Ale je fakt, že to bylo bez problémů. Když to poté za tři roky dělala moje sestra, ta už byla tak hraničně. Dostala se do takzvaného nultého ročníku. Sestra se šíleně učila, vše měla a stejně přijatá nebyla. Ale to už jsme se dozvěděli poté, že tam tatínek a tak… prostě nebylo vhodné, aby... takže to chudák odnesla,” popisuje pamětnice.

Dramatické profesní začátky

Po promoci nastoupila do Teplic, kde pracovala na anesteziologickém oddělení. Profesní začátky tady, jak říká, byly dramatické. “Už z dáli od Lovosic byl vidět žlutavý vzduch, v září začal a skončil v květnu, všude byl neuvěřitelný zápach plynu,” vzpomíná na své začátky v severočeském městě s tím, že Teplice byly temné a špinavé. Ubytována byla s kolegy v ubytovně Konstruktivy a téměř veškerý čas trávila v nemocnici. Po roce 1986 se jí a několika kolegům podařilo pracovat na Maltě jako anesteziologové. “První odešli v roce 1986, mně se to bohužel podařilo až v roce 1989. Přelomové události jsem tak prožila na Maltě,” říká k sametové revoluci. 

Kdyby režim nepadl, zůstala by Michaela Piňosová podle svých slov se synem i manželem na Maltě a domů by se už nevrátili. “Skládala jsem zkoušky, a kdo uspěl, mohl si přivézt rodinu. Za mnou tam dojel syn, nastupoval do první třídy, a manžel, který ale – ač byl gynekolog – zároveň jezdil na dlouhých lodích, protože vždy chtěl být námořníkem. Tak poté odjel na loď a já zůstala (na Maltě) se synem sama,” vzpomíná Michaela Piňosová.

V roce 1991, když se s rodinou vrátila do Prahy, začala pracovat v Nemocnici na Bulovce na oddělení ARO, kde byla téměř třicet osm let. Později pracovala například i v Nemocnici na Františku či pro pražskou záchrannou službou, jezdila také do nemocnice v Příbrami. Dnes (2024) žije v Praze, je několik let v důchodu, nicméně stále pracuje v nemocnici.