"Já jsem byla rok 1968, který byl neuvěřitelný. Já jsem měla v životě vlastně štěstí. Zkoušky byly opravdu zkoušky přijímací na vysokou školu. Byly přihlášky jako teď, druhou jsem se hlásila na filozofii na dějepis, ale jako první jsem měla fakultu dětského lékařství. Zkoušky byly tak, že jsme měli už testy, ústní pohovory byly snad jen ze dvou předmětů, ale jinak ze čtyř předmětů byly normálně testy. Za to jste dostali body. Druhý den ráno byl takto podle bodů seznam jmen na děkanátu. A řeklo se, že třeba osmdesát pět se udělá čára, nad osmdesát pět byli přijati a tito nebyli přijati. A dostali se tam všichni. Je pravda, že to prosili, že nás nastupovalo mnohem, mnohem víc a promovala nás skoro třetina. Ale je fakt, že to bylo bez problémů. Když to dělala moje sestra potom za tři roky, už byla tak hraničně. Dostala se do takzvaného nultého ročníku, který dělal vše s nimi, ale s tím, že když ti lidé budou mít vše za jedna, postoupí do druhého. Když to neudělají, nepostoupí nikam. Takže ségra se šíleně učila, všechno měla a stejně přijatá nebyla. A to už jsme se dozvěděli poté, že to bylo, že tam tatínek a tak dál. Prostě nebylo vhodné, aby... takže ona chudák to odnesla."
První naše návštěva, to si pamatuju jako dneska. Na spaní nás umístili do takové stodoly, kde jsme měli opravdu slamníky se slámou, že z toho lezla stébla ven. Nebylo to moc příjemné. A hygienické podmínky, to tam bylo docela bídné. To byla taková koryta se studenou vodou. Ale to by bylo fajn, když by se k nim člověk dostal. Ale nás tam nahnali, bylo nás tam šíleně moc, to jsme nebyli jen jedna třída, tam byly třeba i jiné školy dohromady. Takže jsme vždycky byli rádi, když jsme se tam s někým skamarádili ze vsi, že nás pustili k sobě třeba a mohli jsme se umýt pod pumpou. A že jsme stávkovali, protože byla pořád kolínka s rajskou, takže jsme stávkovali a chodili s ešusy a tloukli jsme. A taky se nám podařilo jednou, že jsme nešli vůbec na to. A chtěli nás nějak exemplárně potrestat, ale nějak z toho sešlo.
"Odstěhovali jsme se do Kutné Hory. Moji rodiče, maminka s tatínkem, zůstali v Praze, protože naše rodinná situace byla složitá. Ne nějak vztahově, nicméně tatínek jako právník přišel o práci, maminka byla gynekoložka, tak se snažila – i v rámci toho, že pracovala na klinice, se muselo sloužit velmi často. Tehdy moji prarodiče rok před mým narozením přišli o syna, o maminčina bratra, tragicky, ten se zabil. Takže byli v takové velmi těžké psychické situaci. A kromě toho dědeček – jsme měli dům v Kutné hoře a měl tam ordinaci, měli zahradu, takže řešení bylo, že jsme se přestěhovaly my děti k dědečkovi a babičce. A tatínek s maminkou každou dlouho sobotu až – ta byla pracovní – a neděli přijížděli za námi do Kutné hory, kde nejen že se bavili s námi, ale také prali a takové běžné situace, aby pomohli dědečkovi s babičkou."
Lékařka Michaela Piňosová, za svobodna Scholzová, se narodila 15. února 1950 v Praze. Pochází z doktorské rodiny, matka byla gynekoložka, otec právník. Po roce 1948 odmítl vstoupit do strany, přišel o zaměstnání, rehabilitován byl v roce 1967. Se sourozenci žili s babičkou a dědou v Kutné Hoře. Vystudovala všeobecně vzdělávací školu, hrozilo jí, že ji nepustí k maturitě. V roce 1968 se přihlásila na fakultu dětského lékařství, po promoci nastoupila do Teplic. V roce 1989 odjela na Maltu pracovat jako anesteziolog, strávila tady sametovou revoluci. V roce 1991, když se s rodinou vrátila do Prahy, začala pracovat v Nemocnici na Bulovce na ARO, kde zůstala téměř třicet osm let. Dnes (2024) žije v Praze, je v důchodu, stále pracuje v nemocnici.
