"Ještě mám kámen ve dvoře, co je z Růžence z toho broušení. Bylo to takové dřevěné a na tom byl nasazený kámen, aby se točil. Obrovský dlouhý řemen točil takovým kolem. Takové obrovské dřevěné kolo s klikou. A to se muselo točit, aby táta mohl brousit. A teď si představte, jak on to dělal se starou kosou nebo se starou rezavou pilou. Musel všechno vykovat, ten tvar, všechno vykovat. Měl tam ten ambus, tu velkou kovadlinu. A pak se to muselo kolikrát dvě hodiny v kuse točit, aby to vybrousil. Ale on nám kolikrát vzal vlas a tak to prořízlo. Takovou ostrost to mělo."
"Jednou za rok se tam slavilo na svatého Antonína, to je 13. června. A tak to už jsme vždycky z Růžence zdobili, růženečtí lidi. Chlapi vždycky ke každé lavici břízku postavili. K oltáři jsme sbírali na poli kvítka. A tam byl takový obloukový věnec. A to byl z toho, co všude roste. To se musí natrhat a na šňůry uvázat. A přijel farář, naposledy v roce 1948, přišel ten farář s procesím. To už Češi přišli na Růženec. To jsem naposledy tam pomáhala to zdobit."
„Byla tam hospoda, ta fungovala ještě do převratu a pak už byl konec. Chlapi si tam chodili kupovat tabák. Protože ona tam měla vždycky pro ně tabák, jak to bylo za války, tak to tam měli v té hospodě. Za Německa tam pronajali finanční budovu, protože to ten hospodský koupil od státu. Pak, jak potom skončily celnice, tak to koupil. To byl nějaký učitel z Javorníku, nějaký Moche, a ten tam pronajímal byty pro lidi z Berlína, z různých míst, na letní sídlo. Na bocích byly rodinné pokoje a nahoře byly svobodárky. Takže tam přijeli vždycky lidi, tam na Sommerfrische. Rozumíte mi? Lufťáci.“
Hedvika Petřičová se narodila 16. října 1935 v osadě Růženec (německy Rosenkranz) jako druhé ze čtyř dětí rodičům Emanuelu a Marii Fischerovým. Stejně jako všichni obyvatelé Růžence byli i její rodiče německé národnosti. Po válce nebyli zařazeni do odsunu Němců a nakonec se stali posledními obyvateli Růžence. Život v osadě byl ale po válce stále těžší, přišli o dobytek a stroje a museli se potýkat s nájezdy zlodějů. V roce 1949 rodina odešla do pět kilometrů vzdálené Bílé Vody. Osada byla posléze srovnána se zemí včetně místní kaple sv. Antonína Paduánského. Odolala jen budova bývalé fořtovny. Hedvika Petřičová v Bílé Vodě zůstala. Dlouhá léta pracovala jako ošetřovatelka v tamní psychiatrické léčebně. V Bílé Vodě také v roce 2017 zemřela.
