The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Petlach (* 1929  †︎ 2023)

Myslel jsem si, že ta letadla střílí na nás

  • narozen 7. ledna 1929 v Blansku

  • svědek bombardování Blanska během 2. světové války

  • absolvent Střední průmyslové školy a VUT v Brně

  • roku 1947 podepsal kandidaturu ke vstupu do KSČ

  • členem strany se stal až v roce 1958

  • roku 1961 absolvoval půlroční služební cestu do Ghany, kde se setkal i královnou Alžbětou II.

  • v roce 1968 odevzdal stranickou knížku

  • v ČKD Blansko projektoval vodní elektrárny, mimo jiných i Dlouhé stráně na Jesenicku

  • během normalizace nemohl služebně vycestovat do zahraničí

  • po roce 1989 spolupracoval s ČKD na zahraničních projektech

  • celý život hrál na housle v symfonickém orchestru města Blanska

  • zemřel 13. října 2023

Po roce 1968 odevzdal stranickou knížku. Při prověrkách, které probíhaly v zaměstnání, zjistil, že v komisi sedí člověk, který ho během pražského jara označil za „rudou komunistickou svini“. Dokud tento „napravený komunista“ neodešel, odmítal soudruhům na cokoli odpovědět.

Antonín Petlach se narodil 7. ledna 1929 v Blansku manželům Anně a Antonínu Petlachovým. Vyrůstal společně se svou o rok starší sestrou Zdenou v rodině, kde vládl otec pevnou rukou, a pamětník proto na něj nemá moc příjemné vzpomínky. Ještě jako malé děti museli oba sourozenci doma pracovat, nosit vodu z nedalekého potoka na zalévání zahrady nebo připravovat dřevo na zimu. Číst si ve volných chvílích knihu nepřipadalo vůbec v úvahu, protože práce bylo podle otce vždycky dost.  

Smrt Masaryka a protektorát

14. září 1937 zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín vzpomíná: „Lidé, které jsem potkával na ulici byli smutní, a někteří si dokonce utírali i slzy. Mám dojem, že si ho všichni vážili.“ Rok a půl poté – v půli března 1939 – došlo k okupaci Československa nacistickým Německem. Tyto události prožíval pamětník jako desetiletý kluk, prvního německého vojáka potkal při cestě do školy.

V roce 1940 vznikl v Blansku plavecký oddíl, pamětník se do něj přihlásil a plavání se stalo jeho největším sportovním koníčkem. Tehdy to byla jedna z mála možností, jak se scházet – a to nejen se svými vrstevníky – i jinde než ve škole. Válečná léta přinesla velkou chudobu většině obyvatel protektorátu – potraviny na lístky a ještě jich byl nedostatek. Pamětník vzpomíná na jedny Vánoce, kdy si ozdoby na stromek vyráběli sami z barevných papírů, do kterých se balily kostky cukru. Vzhledem k velmi dobrému prospěchu ve škole a díky doporučení učitelů začal v roce 1943 studovat Vyšší průmyslovou školu v Brně.

Bombardování zblízka

Konec války přinesl i do Blanska a jeho okolí mnohem víc nebezpečí než v jejím průběhu. S blížící se frontou začalo na celém našem území bombardování, a to především důležitých průmyslových objektů. Přímo v Blansku bylo takových závodů několik a pamětník popisuje jeden nálet, který viděl na vlastní oči: „Během hry na hřišti jsme zahlédli, jak směrem od Hořic letí ve velké výšce svaz letadel. První bomba spadla tak čtyři sta metrů od nás do řeky, viděli jsme velký gejzír.“

Letadla útočila na železárenské závody, Ježkovu továrnu, ale i na měšťanskou školu, kde byli ubytováni  němečtí vojáci. Ve skupině dětí na hřišti byli také dva starší členové plaveckého oddílu, kteří měli z pracovního pobytu v Německu s nálety zkušenosti. Předpokládali, že se letadla za nějakou chvíli vrátí, a tak všichni společně utíkali směrem k lesu k Hořicím, kde se chtěli schovat.

Pamětník pokračuje: „Blansko bylo pokryto smogem, všude byl písek, my jsme běželi po poli a najednou jsme uviděli dvě letadla, poznali jsme, že jsou sovětská. Nad námi se otáčela o 180°, takže jsme viděli jasně ty blýskající se kulomety – šlehaly z nich plameny. Já jsem si osobně myslel, že nás pozorují a střílí na nás. To byla chvíle, kdy jsem měl největší strach.“ Nakonec se ukázalo, že šlo zřejmě o tzv. „kotláře“ (soustředili se na železnice a lokomotivy) a jejich střely mířily na nedaleké nádraží v Rájci-Jestřebí.

Ustupující německá armáda se snažila ještě v posledních dnech války zapojit do práce místní obyvatele, a proto vyhlásila povinnost všem mužům nad 15 let zúčastnit se kopání zákopů. Pamětník byl jedním z nich a vysvětluje, proč brigáda trvala jen jeden den: „Při tom kopání se  objevil dvouplošník, průzkumný letoun, který nosil malé bomby. Pustil tříštivou bombu tak dvě stě metrů od nás. Asi nás chtěl jen zastrašit a na kopání zákopů už se druhý den nikdo nedostavil.“

Osvoboditelé

Rudou armádu a zvlášť vojáky generála Malinovského předcházela špatná pověst, a proto podle pamětníka ke konci války obyvatelé ukrývali cennosti na různá místa v okolí domova. Petlachovi měli na zahradě dřevěnou chatku a pod ní vybudovali úkryt, kde schovávali nejen cenné věci, ale také se tam před bombardováním několik dnů ukrývali rodiče a sestra. Pamětník měl tehdy v jedné skrýši ukryté housle po dědečkovi, na které se učil hrát. On sám se pak do skrýše během bombardování Blanska neuchýlil: „Já jsem to odmítl, měl jsem u postele v ložnici dřevěnou pálku na hru ‚Americký pasák‘ a to byla moje obranná zbraň,“ dodává s úsměvem.

Jednou při cestě směrem k nádraží zažil střelbu z malého kulometu z bezprostřední blízkosti: „Předcházel jsem dva německé vojáky a zaslechl jsem, že nad řekou letí německé letadlo. Jeden voják rychle položil lehký kulomet tomu druhému na rameno a po tom letadle střílel, asi věděli, že v tom letadle letí někdo jiný,“ popisuje. Z kopce nad Blanskem pak pozoroval s kamarádem výbuchy dvou mostů, kterými se snažila ustupující německá armáda zdržet postup osvoboditelů. Třetí most, železniční, se podařilo jednomu blanenskému občanovi zachránit. Co cítili lidé bezprostředně po osvobození Rudou armádou a jak se jejich pocity proměnily, popisuje následně: „Sovětskou armádu jsme milovali, byli to pro nás tehdy osvoboditelé. Změna nastala až po válce, až jsme se dozvěděli o tom bolševismu, kde Rusové stříleli i svoje lidi.“

První setkání s komunisty a studia

V roce 1947 pamětník úspěšně složil maturitní zkoušku a začal pracovat v ČKD Blansko jako konstruktér mlýnských strojů. Už tehdy za ním přišli představitelé KSČ (Komunistická strana Československa), aby ho získali mezi sebe. Jak už dřív naznačil, většina lidí tehdy ještě netušila, co je to za režim a jak se nakonec projeví na celém národě. Tenkrát podepsal tzv. kandidaturu, pomyslný předstupeň členství v KSČ. Dlouho se nic nedělo, a tak žil celých deset let v domnění, že na něj zapomněli, a cítil se jako svobodný občan. Ve stejném roce potkal svého oblíbeného profesora z průmyslovky a na jeho naléhání začal v roce 1948 studovat VUT v Brně. Jako aktivní sokol se v roce 1948 zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze. Čtyři roky studia zakončil v roce 1952, přičemž poslední rok na VUT v Bratislavě, protože brněnské VUT se změnilo na VAAZ (Vysoká škola armádní Antonína Zápotockého). Vojákem z povolání se stát nechtěl, povinné vojenské službě se však nevyhnul. Po návratu z vojny se v roce 1956 oženil s Věrou Horákovou a koncem téhož roku se jim narodil syn Pavel. V roce 1995 Věra po zhoubné nemoci zemřela a pamětník o svém čtyřicet let trvajícím manželství říká: „Jeden druhého jsme si navzájem vždy vážili, nikdy jsme si neřekli neslušné slovo a mám dojem, že jsme se celý život stále sbližovali.“

Podepíšeš nebo nepodepíšeš?

V roce 1952, po ukončení VUT, začal pracovat v ČKD Blansko ve Výzkumném ústavu vodních turbín. V té době byla v Československu poptávka po elektrárnách většího výkonu a pamětník se tak dostal v roce 1958 do vznikající skupiny budoucích projektantů HDP (Hydroprojektu) v Brně. Tam ho navštívil pracovník kádrového oddělení s přihláškou do KSČ, který zřejmě zjistil, že kdysi podepsal kandidaturu.

„Zavolal si mě a řekl: ,Soudruhu podepíšeš a nebo nepodepíšeš?‘ Já se přiznám, já jsem se bál to nepodepsat,“ popisuje upřímně svůj vstup do KSČ, „jednak jsem měl dvouletého syna a v té době se hodně zavíralo. Měl jsem strach to nepodepsat,“ dodává. Krátce nato byl pověřen vypracováním projektu největší vodní elektrárny na Váhu Mikšová I.

Půlrok v Africe

I díky svému členství v KSČ se mohl v roce 1961 zúčastnit se dvěma dalšími pracovníky z Prahy půlroční služební cesty do afrického státu Ghana. Těsně před cestou se podařilo jednomu ze spolupracovníků změnit odlet, kvůli obavě z cestování nespolehlivým sovětským letadlem Iljušin II. Nakonec letěli malým poštovním letadlem z Prahy do Curychu, kde přesedli na letadlo holandské společnosti KLM.

Po týdnu pobytu v Ghaně se z novin dozvěděli, že letadlo IL 18, kterým měli původně letět, havarovalo a nikdo pád nepřežil: „Tehdy jsem se podruhé narodil,“ dodává pamětník. Úkolem expedice bylo navrhnout na řekách vhodné lokality pro výstavbu vodních elektráren. Pobyt v africké zemi pamětník popisuje jako příjemné setkání s místními domorodci a džunglí plnou zvířat. Potkali i sběrače drahokamů a na závěr svého pobytu byli za svou práci odměněni pozváním na slavnostní oběd samotným ghanským prezidentem.

Jedním z největších zážitků se stal přílet britské královny Alžběty II., která navštívila město Sekondi – Takoradi: „Přiletělo úplně červené letadlo, z něho vystoupila královna, ta měla bleděmodré šaty a klobouček. Prošla po červeném koberci špalírem všech možných důstojníků až ke svému autu. K němu jsem se dokázal přiblížit na takových pět metrů a královnu jsem si vyfotil,“ vzpomíná pamětník.

Návrat do ČKD a normalizace

Po onemocnění manželky se v roce 1965 vrátil do ČKD Blansko, aby neztrácel čas dlouhým cestováním. Když přišel rok 1968 a události s ním spojené, odevzdal stranickou knížku. V průběhu pražského jara se v závodech podepisovaly různé rezoluce a petice, jednu takovou si chtěl pamětník nejdřív přečíst, než ji podepíše. Dostalo se mu z úst jednoho spolupracovníka nevybíravých slov o starých strukturách a komunistických sviních. Velké překvapení pak pamětník zažil v období normalizace, když jej předvolali na prověrku a toho samého, tehdy aktivního spolupracovníka, viděl sedět v prověrkové komisi. „Tomu předsedovi komise jsem řekl:  ‚Mě vyslýchat nebudete. Jedině v nepřítomnosti tohoto pána a jestli ne, tak vám řeknu proč.‘ Ten pán raději odešel,“ popisuje.

Od této chvíle začalo pomalé a nenápadné pronásledování, hlavně v zaměstnání. Nikdy se nemohl stát vedoucím pracovníkem, nesměl cestovat do kapitalistických zemí. A přestože zastával funkci projektanta důležitých vodních elektráren, dostal platové zařazení o třídu níž, než měl mít. 

Velké projekty po světě

Jako hlavní projektant se podílel na velkých stavbách po celém světě. Nejdřív projektoval přečerpávací elektrárnu v Los Reyunos v Argentině, kam ho straníci ani jednou nepustili a dokumenty musel odevzdávat jiným pracovníkům. Velmi náročnou stavbou byla další elektrárna v německém Markersbachu. Protože se jednalo o projekt v socialistické NDR, mohl pamětník uskutečnit celkem 77 služebních cest, ovšem vždy s náležitým stranickým doprovodem. Dlouho se nevědělo, jestli tuto velkou zakázku ČKD vůbec dostane a okolnosti přípravy projektu pamětník s úsměvem popisuje takto: „Byl to poslední pokus. Němci byli u nás a šli na oběd, tak mi dali najevo, že si můžu prohlídnout jejich dokumenty. Dostal jsem se tak ke kapitalistickým nabídkám firmy E-servis, KLM, Toshiba, Fojt.“ Pamětník obkreslil ze všech ostatních nabídek ta místa, která nebyli schopni pracovníci ČKD zatím správně navrhnout, a tím docílit požadované účinnosti. Hydraulické řešení z ostatních nabídek využil s dalším kolegou a společným zlepšovacím návrhem předložili reverzní oběžné kolo, které dosahovalo požadované účinnosti, a smlouva na zařízení největší přečerpávací vodní elektrárny ve střední Evropě byla podepsána. Celá tato událost měla zajímavou dohru: „Představoval jsem našemu vedení nákresy těch problematických míst a každé řešení od těch jiných firem jsem barevně odlišil. Někteří se na to divně tvářili, podívali se na sebe a já jsem odhalil, že ti tři náměstci byli barvoslepí,“ dodává.

Po několika letech příprav a vlastní stavby se pamětník zúčastnil slavnostního spuštění této vodní elektrárny. Vzpomíná, že mu ukazovali medaili, kterou měl za své dílo dostat údajně na ministerstvu zahraničních věcí. „Dodnes na ni marně čekám,“ říká s úsměvem a dodává, „já si ale v žádném případě nestěžuju.“

Dlouhé stráně

Nejznámější vodní dílo, které navrhl pamětník, je unikátní přečerpávací vodní nádrž Dlouhé stráně. Ta byla v roce 2005 zařazená mezi sedm největších divů v naší zemi. Tato elektrárna dodává energii právě v době, kdy se dostává spotřeba ke svému maximu a dokáže během několika vteřin dosáhnout velké účinnosti. Pamětník popisuje odborně, ale zároveň jednoduše a pro laika velmi srozumitelně základní princip díla: „Horní akumulační vodní nádrž je vybudovaná v místě, kde byl vrchol kopce s názvem Dlouhé stráně. Tu seřízli a udělali místo, aby se tam mohla nahromadit voda v množství 2,6 milionů kubíků, která se použije ve špičce, kdy je nedostatek energie v síti. Dobrá elektrárna je taková,kde je návratnost investice  do třiceti let. Tato se vrátila po sedmi letech. Mělo by se jich v současnosti stavět víc.“

Po roce 1989

Ještě před revolucí pamětník navštívil vedoucího pracovníka a ptal se, kdy už ta jeho diskriminace skončí. Odpovědí mu byla věta: „Všechno máme na magnetofonovém pásku.“ Po roce 1989, který pamětník prožil už jako důchodce, se mimo jiné dozvěděl, že jeden velmi dobrý známý, bývalý sokol, spolupracoval s StB a všechno, o čem se bavili i soukromě, posílal dál. V 90. letech pak pamětník pracoval už jako soukromý podnikatel na různých projektech pro ČKD a podařilo se mu navzdory těžkostem podívat se nejen pracovně do několika evropských zemí.

Život pamětníka byl opravdu bohatý – od 15 let hrál na housle v blanenském symfonickém orchestru, později v komorním, věnoval se plavání a výchově nových plavců, cvičil v Sokole a je jedním ze zakladatelů pěveckého souboru Drahan a Drahánek. Ve svých 92 letech (k roku 2021) je i přes pohybové obtíže plný energie a jeho vyprávění je velmi zajímavé. S odstupem času a s životní moudrostí nakonec dodává: „Já si myslím, že člověk by se měl vždycky chovat čestně i ke svým nepřátelům a měl by mít pevnou páteř. Mladým lidem bych přál víc takovou všestrannost a míň sedět u těch počítačů.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - JMK REG ED (Ladislav Oujeský)