plukovník Josef Petiška

* 1921  †︎ 2013

  • „Petiška Josef. Narozen 5. dubna 1921. Kaluž, východní Polsko. Dnes je to západní Ukrajina.“ Mohl byste říct něco o svém mládí a o rodině, ve které jste vyrůstal? „Vyrůstal jsem v rodině horníka solních dolů. Ve východním Polsku je hodně solných dolů, tam dělal i můj otec. Matka byla v domácnosti. Zemřela, když jí bylo osmdesát devět let. Otec zemřel, sotva měl šestačtyřicet let. Přišel ze šichty v osm večer a už se neprobudil. Přitom nebyl vůbec nemocen. Od mládí jsme bydleli u řeky. Po snídani jsem odešel s klukama k řece. Nikdo nás nikdy nehledal. Nehledali, nehlídali. Měl jsem hlad, tak jsem přišel domů. Mám všechny školy v polském jazyce. Byli jsme čtyři sourozenci, respektive pět. Jedna sestra zemřela ještě v mládí. Žili jsme v Polsku do 17. září roku 1939. Od 17. září roku 1939 jsme byli osvobozeni sovětskou armádou. Tak jsem byl do roku 1945 občanem Sovětského svazu, od roku 1945 do prosince roku 1992 občanem Československé republiky a teď od 1. ledna 1993 jsem občanem České republiky. Je to tak. Já jsem nastoupil k sovětské armádě už 27. června roku jednačtyřicet. Sloužil jsem přes dva roky v sovětské armádě. A pak jsem dlouho, dlouho čekal, skoro rok, než mě přemístili k našemu sboru generála Svobody.“

  • „Jednou, nepamatuju si tu železniční stanici, tam naletělo asi jedenáct letadel. Byl tam jeden transportní vlak raněných ze západu. Byl úplně zlikvidován. Ti ranění v něm byli prostě domláceni. Leželo tam jedno dítě. Mělo utržený nožičky a ručičky. Nikdy na to nezapomenu. Ještě se usmívalo, bylo to hrozné. Ženy bez noh, bez hlav. Pobití Němci, pobití Rusáci. Pomlácení koně. A my jsme pili z toho potoka, kde mrtví leželi. Tak se věci mají. Taková je válka.“

  • Měli jste během těch válečných let informace, co se děje na druhé frontě? „Na západní? Ano, měli. Měli jsme informace. Totiž v sovětské armádě a potom i u nás začali političtí pracovníci. Mezi bojem nebo tak byly informace. Měli jsme noviny Za svobodné Československo. Nebo jsme měli taky ruský noviny. Já ještě dnes čtu ruský noviny.“ Poslouchali jste třeba rozhlas? „Rozhlas ne.“ Nebyla možnost? „Ne, byl jenom na štábu.“

  • „Jednou mě zavolali na pluk. Přišel velitel a říkal: ´Petiška, pojďte! Půjdete na pluk.´ Tak jsem šel na pluk, to bylo asi sedm kilometrů. A tam mně řekli: ´Petiška, podívej se, zejtra ráno tě odveze auto do divizních dílen, kde se zaučíš a budeš dělat technika.´ Já jsem říkal: ´Já tomu nerozumím.´ Ale v sovětský armádě neexistovalo říct v době války nemám, neznám, nerozumím, nevím, kde to je. To jsem mohl taky dostat pořádně do držky. To se nesmělo. Velitel byl dost vzteklej. Tak tam jsem byl tři týdny. Tak jsem začal dělat technika pluku u kanónu. Jednou jsem dostal u dělostřelecký baterie úkol přinést dalekohled k houfnici. Ztratili dalekohled dělostřelecký. Bez toho dalekohledu nejde střílet, pouze na přímou palbu. Velitel baterie mně dal tři litry vodky a čtyřiadvacet hodin volno a řekl: ´Sežeň mi, kde chceš, z podzemí vykop, třeba jdi na hřbitov a vykopej tam od mrtvýho, dělostřelecký dalekohled.´ Šel jsem do sousední divize na dělostřelecký pluk. Dal jsem jednomu napít vodky, a že potřebuju dalekohled, že u nás ho nemáme. Uvažoval a za dvě hodiny mi ho dones. Tak jsem mu dal dva litry vodky a ten zbylý litr jsem si nechal.“ Pilo se hodně v armádě? „Podle toho, kolik měl výkonný praporčík. Když měl, dal, když neměl, tak nedal. Bylo stanoveno, že musíme dostat chleba a jídlo, teplou stravu. Ale vodka, to už byl další takový akt. A hlavně, když jsme útočili, tak to jsme dostali.“ Před útokem? „Před útokem, ale i v průběhu útoku.“

  • Věděli jste během války, co se děje na územích okupovaných Němci? Jaké je například utrpení židovské populace? „To jsme věděli. Od politických pracovníků nebo v tisku byly jednotlivé články. Věděli jsme o Terezínu, věděli jsme o Osvětimi, o Majdanku. Tohle jsme věděli.“ A jak na to reagovali vaši židovští spolubojovníci? „Co mohli dělat? To co my: ´My je pomstíme!´ Pomstili, buď oni, nebo jiní. Škoda jen, že někteří do dnešního dne nejsou potrestáni. Dostali se z toho zásluhou Vatikánu a zásluhou některých okupačních armád, americké taky.“

  • Full recordings
  • 1

    ?, 27.08.2003

    (audio)
    duration: 49:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

„Bylo tam jedno dítě. Mělo utržený nožičky a ručičky. Nikdy na to nezapomenu. Ještě se usmívalo. Bylo to hrozné. Ženy bez noh, bez hlav. Pobití Němci, pobití Rusáci. Pomlácení koně. A my jsme pili z toho potoka, kde leželi mrtví. Tak se věci mají. Taková je válka.“

Josef Petiška
Josef Petiška
photo: Pamět Národa - Archiv

  Josef Petiška se narodil 5. dubna roku 1921 v Kaluži na území tehdejšího východního Polska, dnešní západní Ukrajiny. V červnu 1941 dobrovolně narukoval do Rudé armády. Prodělal výcvik u dělostřelectva a pěchoty u 136. pluku. V Rudé armádě působil v letech 1941-1944, poté odešel na svou žádost do československé armády, kde byl v letech 1944-1945 . Zúčastnil se bojů na východní frontě, operací na Dukle a u Jaslo. Po válce sloužil pan Petiška v armádě. Dosáhl hodnosti plukovníka. Odešel 21. května roku 1970. Byl několikrát vyznamenán, získal medaile za chrabrost - československou, sovětskou a polskou. Josef Petiška zemřel 10. června 2013.