Zdeňka Peterka

* 1936

  • „Když se válka blížila ke konci, velice nedočkavě jsme vyhlíželi sovětskou armádu, která už bouřila děly v Karpatech. Byli jsme nuceni přestěhovat se do sklepa, obě dvě rodiny, protože náš dům byl na kopci a bylo nebezpečí, že nás trefí nějaký šrapnel. Totiž, když se sovětská armáda dostala do Brodu, za naším domem bylo velké tržiště a oni si tam udělali velká kulometná hnízda, šest nebo osm, a stříleli mezi vilkama. Vždycky si to tak zaměřili, že mezi vilkou se střílelo doleva doprava. A my jsme měli obavy, aby to Němci nezjistili a nezačali do nás taky pálit. To jsme se dostali do roku 1945. Byli jsme ve sklepě a jednou jsme slyšeli klepání na dveře. Jeden z našich mužů otevřel dveře a Rusové byli na dvoře. No tak to se ví, veliké hurá! Ptali se, jestli tam nejsou Němci, my jsme řekli: ‚Ne, žádný Němec tady není.‘ Tak nastaly doby radovánek. Kapitán, který řídil bitvu – protože Němci se stáhli za lesík na kopec za Brod – tak vylezl k nám na půdu, oddělal pár tašek. Jeho radista tam natáhl dráty a on z naší střechy řídil bitvu děl. Měli jsme strach právě z toho, jestli Němci odpoví a jestli zjistí, odkud ty povely jdou, že by náš dům mohl lehnout dolů. Naštěstí se to nestalo, protože Němci se tam nezdržovali dlouho. Vyklidili nakonec i ten les a pokračovali nahoru ke Zlínu.“

  • „Možná, že bylo štěstí, že v Brně, v Kounicových kolejích byl jenom měsíc. Protože jak Němci mučili lidi, to je nám všem známé. Někdy si říkám, aspoň netrpěl tak dlouho. Němci nám samozřejmě ani nedali vědět, že tatínka popravili. Přišla k nám sousedka s novinama a ukazovala mamince článek: ‚Paní Luhanová, tady je napsané, že vašeho manžela popravili.‘ No tak to byl samozřejmě šok. Já jsem ještě nevěděla, co to je – popravili. Viděla jsem, že maminka sedí v pokoji a pláče. Já jsem byla v pokoji, rozplakala jsem se taky. A tak to skončilo s tatínkem. Někdo známý, kdo byl při těch popravách – sám popraven nebyl – říkal, že tatínkova poslední věta, když už před ním stáli vojáci s napřaženýma puškama, že zavolal: ‚Ať žije Československá republika.‘ Prostě to měl v sobě.“

  • „Přišel k nám policajt, za maminkou, jestli je pan Luhan doma. Maminka říkala: ‚Není,‘ taky nebyl. No a on: ‚Má se dostavit do Hradiště.‘ Němci ho tam chtěli mít. A vím jenom to, maminka vyprávěla, že ten policista říkal: ‚Paní Luhanová, ať tam nechodí, oni ho zavřou.‘ Ale tatínek, když se večer vrátil a maminka mu to říkala, tak on říkal: ‚Ne, já tam půjdu. Kdybych tam nepřišel, zavřeli by vás a stíhali by rodinu.‘ Vím, že už jsem byla v postýlce v ložnici – a dodnes vidím, že se z kuchyně otevřely dveře. Veliký světlý obdélník. Tatínek vstoupil do dveří, byl vysoký skoro až pod horní futra. Přišel k mé postýlce, vyzdvihl mě, dal mi pusu – a to bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 01.08.2023

    (audio)
    duration: 01:44:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Přišel k mé postýlce a dal mi pusu. To bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla

Zdeňka Peterka okolo roku 1998
Zdeňka Peterka okolo roku 1998
photo: Archiv pamětnice

Zdeňka Peterka, rozená Luhanová, se narodila 1. ledna 1936 v Kunovicích u Uherského Hradiště. S matkou Zdeňkou (roz. Pijáčkovou) a otcem Václavem vyrůstala v Uherském Brodě. Otec za války působil v odbojové organizaci Obrana národa na pozici velitele dopravního oddělení. Sháněl, distribuoval a schovával zbraně, spoluorganizoval sabotáže a pomáhal zprostředkovat přechod hranic pronásledovaným osobám. 15. září 1941 byl otec zatčen, měsíc nato – 15. října – jej nacisté popravili zastřelením v brněnských Kounicových kolejích. Zdeňka Peterka pamatuje postupy front, bombardování a následné osvobození Uherského Brodu 26. dubna 1945. V poválečném období vystudovala gymnázium, v první polovině 60. let si rozšířila vzdělání na pedagogickém institutu v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Celý svůj profesní život pak působila jako učitelka. Po sametové revoluci, v roce 1993, odjela do USA za kamarádem z dětství a bývalým spolužákem Ladislavem Peterkou. Později se za něj provdala a následujících 18 let společně žili na ranči v Arkansasu. V roce 2011, po smrti manžela, se Zdeňka Peterka vrátila do Česka. V roce 2023 žila v Uherském Brodě.