Otto Peschka

„U mě je to vyhnání. Spravedlivý a správný výraz je vyhnání. Odsun to je prostě, aby to znělo. Víte, to je faleš v tom. To je tak, jako když kradli lidem obchody a majetek a všechno a řekli tomu vznešeně znárodnění. To je úplně ta stejná logika nebo ten stejnej účel, prostě trochu tomu ubrat, aby to neznělo tak vošklivě. Prostě to bylo vyhnání a byl to zločin.“

„Tam jsme měli v Podmoklech vystoupení veřejný v divadle a zpívali jsme tam sborově a teď najednou měl jeden kluk sólo nacvičený. Představte si: v uniformě Hitlerjugend - a von vám zpívá česky Utíkej, Káčo, utíkej! To jsem zíral teda. Tak toho jsem neznal, toho kluka, ale tuhletu epizodu si pamatuju, to jsem už tenkrát koukal. A to je zároveň taky hnedka ukázka, že není pravda, co se vykládá dneska, že nějaký to nepřátelství nacionalistický neexistovalo, alespoň ne v mým dohledu.“

„Naproti nám ta paní Teichmannová. Tak ona se utopila. Přivázala si takhle dvě tříletý děcka... To byla fantastická rodina. My jsme všichni to obrečeli. Jinde zase, v jednom baráku, tam se oběsily všechny partaje, na trámech. Pořád jsme se dovídali, víte, jedna sebevražda za druhou, každej den něco, až to došlo potom na nás. No, znásilnili maminku moji, přišli tam dva takoví ti raubíři s pistolema, moji sestru ještě taky obtěžovali, přímo na úřadě. Byla to strašná doba.“

„Já vám řeknu, že my jsme nevěděli, co teďka bude. To je něco, jako když vám končí život, nebo já nevím, to se nedá popsat. To je taková beznaděj, najednou takový vzduchoprázdno kolem vás začínáte pociťovat, ten pocit se dá těžko popsat. My jsme potom zase viděli, co vlastně ten nacismus byl! To jsme poznali až po válce, to je na tom to. To málokdo vám dneska taky uvěří. Dokonce i moje žena tomu nemohla věřit, protože žila v jiným prostředí, českým, v Brně, tak vona nemohla uvěřit, že jsme nevěděli o koncentrákách. Teda věděli, ale ne vo těch zvěrstvech, co se tam děly. No nevěděli! A kdo to věděl, pokud to někdo věděl, tak si dával moc pozor.“

„Pak došla řada na naši babičku. Babička bydlela nad náma, nad naším bytem. Sestra tam šla, měla svůj klíč. Babičku nenašla, místo ní našla naši mámu teda v kuchyni s plynovým kohoutkem, otevřenej plyn... ležela na podlaze. Myslela si, že je mrtvá, plyn utíkal naplno. Naštěstí byla teprve v bezvědomí. Duchapřítomně otevřela všecky okna dokořán, odtáhla ji po tom linoleu pod okno, plyn zavřela a teď šla hledat babičku. Tamto byl velkej třípokojovej byt. Babičku našla pak až v rohovým pokoji, zadním, tom největším, voběšenou na balkonovejch dveřích. No tak tý už pomoci nebylo.“

„Měli všichni z Rusů strach, protože to předcházelo tomu ty obrovský uprchlický kolony z východu, ze Slezska, co Němci prchali. Dědečkové, ženy-matky a děti. To byl hroznej pohled. Kdo byli z venkova, tak měli nějakej ten povoz, taženej vyhublou krávou nebo vyhublým koněm jedním a na něm teďka vrchovatě naložený to, co si vzali s sebou, peřiny a na tom ještě malý děcka. Těch nám bylo strašně líto. Kdo neměl povozy, to byli lidi z města, tak ti jeli vlakem. To zase byli na nádraží narvaný vlaky k nedejchání, k nehnutí. Do toho teď ten křik a pláč těch malejch dětí...“

„Tak jsme čekali a najednou šel okolo takovej českej komisař, ti vždycky byli označení, že měli trikoloru. A teď se zadíval na maminku a povídá jí: Nejste vy Věruška Viková? No a teď se poznali. Oni spolu chodili do stejný třídy gymnázia ve Vysokým Mýtě až, na druhým konci Čech. Taková náhoda šílená! Tak co tam dělá, tak se vyptával, tak mu maminka stručně řekla, že se už v třicátým roce provdala za našeho otce Němce a že se prostě tím pádem tam takhle ocitla. Jo a ještě mu říkala, že národnost že si ponechala českou, ale to nevěděla, jestli může, nebo nemůže. Prostě se řeklo všichni Němci, my byli Němci, musí na odsun, tak jsme šli. A on jí říkal: Tak víš co? Běžte všichni domů, já se za tebe na národním výboru zaručím, že jsi Češka, a na žádnej odsun nemusíte. To nám spadl, hlavně mamince, obrovskej balvan ze srdce.“