Sonja Pešatová-Vacková

* 1932  †︎ 2021

  • „Dali nás dolů do sklepa, kde byly ještě brambory, které jsme jedli, a na těch bramborách jsme spali. Dostali jsme jenom nějaké papírové pytle, ty jsme dali na ty brambory a na těch jsme spali v noci. Tam se bojovalo, tam se střílelo, lítala letadla v noci. Asi tři noci jsme byli na těch bramborách, a to už ti Rusové přišli mezitím, a už jsme mohli spát normálně v postelích. Ale žádné povlečení nebylo, jenom nějaké deky jsme dostali, úplně primitivní, protože ti vojáci ruští, ti tam taky chtěli spát. No, a samozřejmě nás museli hlídat, my jsme byli děti, mně bylo třináct, já jsem byla hubená, taková čára dlouhá. A vůbec, ty holky před těma Rusama, to bylo nebezpečný, bych řekla. A tak jsme spali zase v těch postelích asi čtrnáct dní. Ale my jsme nemohly domů, protože my jsme byli osvobozeni 28. dubna a Ostrava byla až 30. dubna osvobozena. A my jsme nemohly domů, protože, jak rodiče řekli, nebylo spojení domů, nemohly jsme ani vlakem, autobusy neexistovaly v té době, takže jedině pěšky a to je pětačtyřicet kilometrů do Ostravy. Tak se čekalo, myslím, že to bylo až do 24. května, jsme přišly domů. A víte, jak to bylo? V dobytčáku, jiné vlaky nebyly než dobytčáky, jako se jimi jezdilo do těch lágrů německých. Žádné židle nebo něco, seděly jsme na zemi a jely jsme vždycky jenom kousek, tam byl most, a když tam ten most nebyl, když ho vyhodili do povětří, tak jsme vystoupily z toho vlaku, vzaly jsme si boty na ramena a přešly jsme tu řeku, to byla řeka Prostřední Bečva, na druhou stranu, s kufrem na velkém klacku se sestrou. Bylo tam po kolena vody v řece, přešly jsme na druhou stranu a tam čekal další vlak, zase jsme do něho vlezly, a takhle se to opakovalo třikrát.“

  • „To si pamatuju, v devětatřicátém roce... Přišla jsem nějak ze školy jako mrňavá a pamatuji si, že jsem přišla do kuchyně za babičkou a babička povídá: ‚Začala válka.' A já jsem si řekla: ‚No, tak začala, no…' Vůbec jsem to nebrala v potaz, protože jsem neměla ponětí o té válce, co to je. Ale šly jsme ven. My jsme bydleli v centru Ostravy na Masarykově náměstí. A najednou vidím, že tam pochodují hoši tak kolem dvanácti, třinácti let, bílé podkolenky měli, bubínky a trumpety. A tímto způsobem tam pochodovali, hráli si k tomu a já na to koukala. Jeden kluk šel po chodníku a dal mi pohlavek. No a já jsem se podívala a nemohla jsem nic dělat, protože jsem měla strach. No, nevěděla jsem, že to je Hitlerjugend, nezapomeňte, že mi bylo teprve sedm.“

  • „Kousek od naší ulice byla židovská škola, takže ty děti tam chodily, ale některé chodily do třídy se mnou. To byly smíšené rodiny, které tak nějak přežily, a ani jedna se nedostala do koncentráku. Někteří Židé odešli do Anglie hned v tom devětatřicátém roce a vrátili se až v pětačtyřicátém, a to jsem se těšila na jednu svoji kamarádku. Ta mi ale odjela do Izraele, asi tak po padesátém roce, protože byla ortodoxní Židovka, celá rodina tam odjela, a pak už jsem o nich neslyšela, oni žili v kibucu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.07.2019

    (audio)
    duration: 01:34:54
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 13.08.2019

    (audio)
    duration: 30:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy jsme nevěděli, jestli náš dům ještě stojí

Sonja Pešatová, ostravská rodačka z muzikantské rodiny, se narodila 6. ledna 1932. Zažila nástup nacismu, vypalování ostravské synagogy a také bombardování města. Konec války strávila se sestrou 45 kilometrů od domova v ozdravovně. Po maturitě nebyla před komisí shledána vhodnou k tomu, aby směla vystudovat vysokou školu, a tak začala dálkově studovat brněnskou konzervatoř. Stala se učitelkou hry na klavír a později také působila jako průvodkyně. Sonja Pešatová zemřela 9. února 2021.