Josef Pelnař

* 1973

  • „Dám valčík, co se zpíval na Bígru. Není to přímo bígerský valčík, ale donesl se sem za komunismu. Slyšel jsem ho zpívat staré dědečky, tak já si ho takhle zapamatoval. Tak ten bych zkusil zahrát: Hovoranský potůček tiše plyne dolů, hovoranský potůček tiše plyne dolů. Proč má drahá matičko, proč mám tolik bolů, proč mám tolik bolů? Proč má drahá matičko, proč mám tolik bolů, proč mám tolik bolů? Zapomenút, zapomnět – řekne se to lehce. Zapomenút, zapomnět – řekne se to lehce. Ale moje srdéčko zapomenout nechce, zapomenout nechce. Ale moje srdéčko zapomenout nechce, zapomenout nechce.“

  • „Ne, vůbec jsem netušil, nebo si to [postupné vysídlení vesnice] vůbec nechtěl připustit, nevím. V tu dobu se to tu začalo rozvíjet, možná i v těch jiných českých vesnicích, a pak začaly rodiny odcházet jinam. Taky jsem si říkal, že to tu zachráním a nikdy nepůjdu z Bígru pryč, ale bohužel, takhle to muselo být. Jakmile přijdou děti a je potřeba škola, tak to muselo jednou nastat. V tu dobu, ta devadesátá léta, myslím, že tu nouze o nic nebyla. Naopak, lidi měli všechno. Ti, co měli nějaký příjem, tak si mohli všechno dovolit koupit. Samozřejmě se začaly nakupovat televize, jakmile byla možnost. Televize, ledničky, pračky. Ale tím pádem začaly v domácnostech ubývat kravičky, vozy, začaly přibývat traktůrky. A takhle to začalo postupně mizet.“

  • „V prosinci [1989], já už nevím přesně, ale zrovna ten pád [komunistického režimu v Rumunsku], když to začalo v Temešváru a pak v Bukurešti, tak my byli zrovna tady v Bígru a sledovali to v televizi. Věděli jsme, že se něco děje. Pořád jsme byli nadšení, ale nedávali jsme nic najevo, nevěděli jsme, kdo přijde do vesnice. Věděli jsme, co se děje, že Ceausescu… už asi bude pád toho režimu. Rodiče nás na to upozorňovali, protože můžou přijít, můžou nás zavřít. A pak, když bylo po pádu, šli jsme do Rešic, kde jsme viděli budovy, jak se střílelo kolem policie, stěny, okna rozbitá. Tatínkové šli s námi, taky se báli. Nechali nás v internátu. Šli nás doprovodit, taky nevěděli, co bude v Rešicích.“

  • Full recordings
  • 1

    Bígr, 19.09.2023

    (audio)
    duration: 01:54:20
    media recorded in project Paměť Banátu
Full recordings are available only for logged users.

Neuměl si představit odchod z Bígru, ale zavření dolů rozhodlo

Josef Pelnař v roce 2023
Josef Pelnař v roce 2023
photo: Paměť národa

Josef Pelnař se narodil 15. listopadu 1973 v rolnické rodině v české vesnici Bígr. Otec pracoval přes týden v dolech a matka dohlížela na výchovu dětí a starala se o hospodářství, v němž museli Josef Pelnař spolu s mladším bratrem vypomáhat. Čtyři ročníky vychodil v Bígru, od páté do osmé třídy pokračoval na rumunské škole v Berzásce a posléze v průmyslovém městě Rešice. V posledním jmenovaném prožíval i společenské proměny spojené s pádem komunistického režimu v Rumunsku. Od roku 1990 se učil truhlářskému řemeslu v kamenouhelném dolu Cozla, kde později kvůli finančnímu ohodnocení začal pracovat jako horník. Po uzavření dolů Cozla docházel pracovat do štol na Ujbányji (Eibentál), ale po tragické nehodě došlo v roce 2006 k zastavení těžby i v tamních dolech. V létě roku 2008 se spolu s manželkou a dětmi natrvalo přestěhovali do České republiky, kde žijí dodnes a do Bígru přijíždí navštěvovat své rodiče.