The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Pelc (* 1955)

• narodil se 17. srpna 1955 v Rudči

• v roce 1957 otci pamětníka zabavili statek

• rok nato se přestěhovali na Cínovec, do pohraničí na Teplicku

• v roce 1960 se s rodinou přestěhovali do Dubí

• od roku 1970 žili v Ústí nad Labem, kde nastoupil na střední školu

• od roku 1974 studoval VŠCHT v Praze

• v roce 1981 ukončil studia a nastoupil na vojnu do Ostravy

• v roce 1987 založil místní organizaci Českého svazu ochránců přírody

• v dubnu 1989 organizuje protest proti stěhování skládky v Chabařovicích

• ve stejném roce podepsal Několik vět

• v roce 2025 žil v Ústí nad Labem

Bohumil Pelc se narodil do katolické rodiny sedláka ve středních Čechách v roce 1955. Na konci padesátých let byl statek otci pamětníka Václavu Pelcovi zabaven. O rok později je vystěhovali do pohraničí na Teplicko. 

V roce 1987 založil místní organizaci Československých ochránců přírody v Ústí nad Labem. Snažil se bojovat za lepší životní prostředí na severu Čech i proti komunistickému režimu. V roce 1989 podepsal dokument Několik vět. Účastnil se listopadových demonstrací v Ústí nad Labem. Po sametové revoluci se stal vedoucím pracovníkem chemické výroby, kde vždy kladl důraz na ochranu životního prostředí.

Statek nám zabavili a poslali nás do pohraničí

Bohumil Pelc se narodil v Rudči ve středních Čechách 17. srpna 1955. Jeho otec Václav Pelc po válce převzal středně velký statek od svého otce Josefa Pelce. Katolická rodina pravidelně chodívala do kostela. Komunistický převrat v roce 1948 proto rodiče pamětníka nesli velmi těžce. Otec odmítal odevzdat statek komunistům v rámci kolektivizace. Podobně jako jiné statkáře ho nutili ke stále vyšším dodávkám plodin. “Měli jsme velké dluhy na dávkách, což bylo v té době hodnocené jako trestný čin. V roce 1957 to proto otec zabalil a svého koně odvedl na jatka. Dobytek nám odvedli,” líčí pamětník konec selské tradice rodiny Pelců. 

Odstěhovali nás do pohraničí, do malého bytu

V roce 1958 se rodina musela z Rudče odstěhovat na Teplicko, na Cínovec. Jen několik desítek metrů od hranic s tehdejším východním Německem. “Odstěhovali nás do bytu 2+0. Sedmi, později osmičlennou rodinu. Otec začal pracovat v rudných dolech na Cínovci, kde si nevratně poškozoval zdraví. Špatně jsme se ale neměli, byly tam vysoké platy,” říká Bohumil Pelc. „Bydleli jsme kousek od hranic a bylo nám divné, že jsou tam dráty. Vždyť to byla Německá demokratická republika.” Když se narodila manželům Pelcovým další dcera, odstěhovala se rodina v roce 1960 do Dubí u Teplic. 

Jako dítě jsem fandil Sovětskému svazu

V Dubí začala matka Květoslava Pelcová, rozená Náprstková, pracovat v tamních sklárnách, otec zůstal zaměstnaný v rudných dolech. Bohumil Pelc v Dubí začal chodit do školky a do základní školy. “Už ve školce začala indoktrinace komunistickou ideologií. Všude do nás hustili Sovětský svaz. Tehdy vyletěl do vesmíru Gagarin a já celý šťastný přinesl do školky výstřižek z Rudého práva. Když jsme šli do prvomájového průvodu, všichni jsme chtěli nést sovětskou vlaječku. Jen jeden chtěl českou a my na něj zle koukali,” vzpomíná pamětník. Když s babičkou sledoval později přátelské fotbalové utkání se Sovětským svazem, fandil Sovětům. 

Bohumil Pelc složil slib jiskry a později vstoupil do Pionýra. “Dostal jsem pionýrský šátek. K nám do třídy přistoupila dívka ze Sovětského svazu a ta měla ještě hezčí šátek než já! Nám se tak všechno líbilo! Bylo to v roce 1964,” konstatuje pamětník. Líčí také, že o rok později vychovatelka na vycházce v rámci Pionýra poslouchala Svobodnou Evropu. Ilustruje tím pozvolné uvolnění atmosféry, které od poloviny šedesátých let postupně přicházelo. Od spolužáků, kteří měli příbuzné v západním Německu, postupně slýchával, že ne vše je tak, jak v té době prezentovalo Rudé právo, které četl.

Tanky kolem nás jezdily dva dny a dvě noci

V roce 1968 bylo Bohumilu Pelcovi třináct let. Od jara vnímal změny, které byly podle něj cítit na každém kroku. “Jaká to byla změna atmosféry, jaké to bylo nadšení, ve všech vrstvách. I můj otec, jako antikomunista, byl zvolen předsedou odborové organizace na šachtě. Jako nekomunista! I na těch nižších úrovních se situace měnila,” hodnotí jaro a léto roku 1968 pamětník. Vše ale ukončila okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 

“V Dubí byla hlavní kolona, která táhla na Prahu. Tři dny jezdily tanky, tři dny jsme se nevyspali. Rachot to byl obrovský. Koukali jsme na to vyděšení, nevěděli jsme, co se stane. Otec mého kamaráda se zastřelil ze zklamání, že myšlenky jara budou potlačeny, to věděl,” vzpomíná Bohumil Pelc na srpnovou okupaci. Vypráví, jak přes Dubí vedl komunikační kabel do východního Berlína. V rozhlase podle Bohumila Pelce vysílali žádost, aby lidé kabel neničili, protože za to budou potrestáni obyčejní vojáci. Do přeřezání kabelu se ale kromě jiných pustil i otec pamětníka. 

Třída Bohumila Pelce na základní škole se v listopadu 1968 účastnila vysokoškolské studentské stávky. Připojily se i střední školy, včetně osmých a devátých ročníků některých základních škol. Pamětník zmiňuje i šok z upálení Jana Palacha v lednu 1969.

Co vím o Sovětském svazu, aneb počátek života ve lži 

V deváté třídě základní školy se Bohumil Pelc rozhodoval, kam půjde na střední školu. Učitelky dětem vysvětlily, že snazší to budou mít ty, které se účastní soutěže s názvem ‘Co vím o Sovětském svazu’. “To byl pro mě takový počátek života ve lži. Že se musíme do soutěže zapojit nám říkaly i učitelky, o kterých jsme věděli, že to nemohou myslet skutečně vážně. První kolo soutěže jsem vyhrál, druhé už ne,” líčí pamětník. Bohumil Pelc úspěšně zvládl přijímací zkoušky na gymnázium v Teplicích. 

Než tam ale stačil nastoupit, přestěhovala se rodina do Ústí nad Labem – maminka tam pracovala v manželské poradně. Nastěhovali se do bytu po emigrantech. Gymnázium Na Skřivánku bylo podle pamětníka jiné než ostatní normalizované střední školy. “To bylo útočiště pro děti, jejichž rodiče neměli dobrý kádrový profil. Byly tam děti z celého Česka, z Kroměříže, z Prahy, z Plzně. Škola byla podle pamětníka velmi liberální. “Byli jsme skvělá třída stejně naladěných lidí, chodili jsme na angličtinu, byla to dobrá škola. Poslouchali jsme americkou hudbu, nechávali jsme si narůst delší vlasy,” vzpomíná pamětník. 

Gymnázium v Jateční byl pro nás šok! 

Podle Bohumila Pelce gymnázium Na Skřivánku komunisté zrušili proto, že si byli vědomi výše uvedených rozdílů. Do třetího ročníku proto studenti přešli na ústecké gymnázium v Jateční ulici. To vedl proslulý Jiří Netolický, komunista s železnou pěstí.  “To byl ultrakomunista. Byl údernou pěstí dělnické třídy, která vládne střední škole. Hned v úvodu studia se uvedl projevem: ‘Studenti, strana, to je moje krev, to je moje srdce. Já cítím, jak moje srdce pro tu stranu buší. Studenti, jestli vám srdce pro stranu nebuší, vy nemůžete, nebudete studovat.’ Takto jasně vyjádřil svůj program,” vzpomíná pamětník. 

Projev ředitele studenty zpočátku bavil, smáli se mu. “Měli jsme z toho srandu, ale ona to taková legrace nebyla. Protože on to myslel vážně,” vzpomíná. Ve čtvrtém ročníku gymnázia se Bohumil Pelc rozhodl, že půjde studovat na vysokou školu, protože mu učení šlo. Jenže ředitel nedal nikomu ze třídy ke studiu na vysoké škole doporučení. Situaci nakonec zachránila matka pamětníka, která u ředitele prohlásila, že její starší syn je komunista a pracuje jako horník v dolech. Řekla také, že syn Bohumil není tak protisocialisticky nastavený a že nošení dlouhých vlasů ho časem přejde. Doporučení proto nakonec pamětník dostal. 

Na vysoké škole se můj vztah k hippies prohloubil 

Bohumil Pelc v roce 1974 začal studovat Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze. “V té době se mé fandění pro dlouhé vlasy a rock and roll ještě rozvinulo. Stal jsem se zastáncem hnutí hippies. Měli jsme dlouhé vlasy a své hospody, kam jsme chodili. Domníval jsem se, že budu žít stylem hippies a zároveň budu studovat. Ale tak to nešlo,” líčí pamětník. V té době se seznámil se svou budoucí manželkou Hanou Havlínovou, která studovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Po dvou letech v Praze přešel Bohumil Pelc na Chemicko-technologickou fakultu Univerzity v Pardubicích. 

V roce 1977 dostal Bohumil Pelc dvě nabídky k podpisu Charty 77. “V té době jsem byl rok ženatý a měl jsem rodinu. Můj cíl byl dostudovat. Tak zas takovou odvahu jsem neměl, znamenalo by to konec studia. Tak jsem zatnul zuby a studoval v Pardubicích,” vysvětluje důvody, proč dokument nepodepsal. Ve škole měl vždy dobré známky ze zkoušek z marxismu-leninismu proto, že vždy u každé zkoušky říkal přesně pravý opak toho, co si ve skutečnosti myslel. “Já, přesvědčený antikomunista, a mám státní zkoušku s marximu- leninismu. A to byl právě ten život ve lži, který nám nutili,” vzpomíná pamětník.  

Na vojně jsem měl zaražený postup kvůli emigraci sestry

Bohumil Pelc po ukončení studia vysoké školy začal pracovat v ústeckém podniku Chemopharma. Po jednom roce ho ale odvedli a narukoval na letiště v Ostravě-Mošnově. “Vojnu jsem začínal jako desátník a končil jako četař. Už třetí den mi řekli, že mám sestru v Austrálii, a proto mám zaražený postup a nestanu se důstojníkem. Byl jsem za to rád. Sestra emigrovala v roce 1980,” vysvětluje pamětník. Do dvaceti let věku si Bohumil Pelc myslel, že syntéza socialismu a kapitalismu je možná. Fandil socialismu s lidskou tváří, myšlenkám roku 1968. Četl levicové filozofy. Na vojně si ale uvědomil, že to není možné, že cílem armády nebyla obrana státu, ale naopak útočná strategie.

Cestou do práce se člověk dusil, děti nesměly ven

Po vojně se Bohumil Pelc vrátil do ústecké Chemopharmy, do výroby psychofarmak. “V Chemopharmě byla skvělá atmosféra. Byla tam spousta lidí, které před tím vyhodili z chemičky a já pracoval na oddělení, kde nebyl jediný komunista. Byli tam výborní odborníci,” vzpomíná pamětník. V roce 1987 se stal vedoucím provozu. Tento rok považuje Bohumil Pelc za přelomový. Mohlo se začít mluvit o stavu životního prostředí na severu Čech. 

“Byla období, kdy děti nesměly několik dní vycházet. Cestou do práce se člověk dusil. V práci mezi rozpouštědly bylo lépe, než na dvorku,” popisuje situaci té doby Bohumil Pelc. V roce 1987 proto založil místní organizaci Českého svazu ochránců přírody v podniku Chemopharma. Organizace měla podle pamětníka tři cíle. Pomáhat s neutěšeným stavem životního prostředí, například s lesníky uklízet Krušné hory. Dále zájem o přírodu obecně a třetím cílem bylo zlepšovacími návrhy vylepšovat technologie likvidace odpadu a chemické výroby. 

“Rozpouštědla se namísto regenerace pouštěla přímo do kanálu. Můj provoz produkoval týdně asi tři tuny odpadních rozpouštědel, tak se to dalo do cisteren a odvezlo se to do Chabařovic na skládku. Tam byla vana, tam to človíček z traktoru vylil, hodil tam sirku a nechal to volně hořet. To byl schválený postup! Někdy to ani nezapálil a nechal to tam. Vždycky se říkalo, že Cikáni pálí pneumatiky. Ne, to byl řízený proces likvidace odpadu,” vzpomíná na druhou polovinu osmdesátých let Bohumil Pelc. 

Podle něj byla řeka Bílina nejšpinavější řekou. Tekla ze Záluží a v Ústí nad Labem se vlévala do Labe. “Labe bylo téměř mrtvé, tu a tam byla ryba, ale nikdo to nejedl. Voda byla zasažena chemickou výrobou,” popisuje. 

Protest proti stěhování skládky jsme raději odvolali

V roce 1989 existoval plán na demolici Chabařovic kvůli těžbě uhlí. Součástí plánu bylo stěhování tamní skládky odpadu. Bohumil Pelc chtěl pod hlavičkou organizace ochránců přírody stěhování skládky zamezit. “Bylo tam za sto padesát let arzénu a mnoho jiných chemikálií. Domluvili jsme se, že budeme organizovat protestní pochod proti stěhování skládky. V dubnu 1989 jsem proto oficiálně požádal o povolení k akci na národním výboru. Akci ale nepovolili a zakázali. Měli jsme to naplánované na 1. máje. Tak jsme se domluvili, že akci odvoláme. Báli jsme se, že nás zmasakrují,” vzpomíná pamětník. Později se dozvěděl, že byly připraveny desítky policistů k potlačení pochodu. 

Kvůli šíření petice mě vyslýchala Státní bezpečnost

Bohumil Pelc v roce 1989 podepsal petici Několik vět, která mimo jiné žádala svobodu slova. Kromě toho, že ji podepsal, ji sám také šířil. “Sehnal jsem asi osm podpisů. Dal jsem to i kolegovi, který ji zanechal ve svačinové místnosti dělníkům na směně. Tam to někdo sebral a odnesl na závodní výbor odborářům. Po návratu do práce z dovolené v Bulharsku mě ihned Státní bezpečnost odvedla do kanceláře k řediteli. Přiznal jsem, že jsem to šířil a že to považuji za své právo, petiční právo zaručené ústavou. Řekli mi, že to naplňuje skutek pobuřování a že i pravdou lze pobuřovat,” vzpomíná pamětník. Stranická organizace komunistické strany při závodě Chemopharma následně o jeden hlas rozhodla, že Bohumila Pelce nevyhodí ze zaměstnání. 

První listopadové demonstrace 1989 se v Ústí účastnily tisíce lidí

V roce 1989 po násilně potlačené demonstraci na pražské Národního třídě 17. listopadu začala tak zvaná sametová revoluce. V Ústí nad Labem se první shromáždění lidí na podporu změn a ukončení nadvlády komunistů konalo ve středu 22. listopadu. Podle Bohumila Pelce byla demonstrace připravovaná už týdny předem, přišlo na ni asi šest tisíc lidí: “Byli to hlavně studenti. Když jsem přicházel na Mírové náměstí, vyběhlo z budovy Sboru národní bezpečnosti hned několik lidí – byli to policisté a estébáci v civilu. Údajně byly k zásahu připravené Lidové milice. Mám zprávy, že měly fasovat ostré náboje, ale samotní milicionáři to odmítli,” vzpomíná pamětník. 

Došlo mi to, když jsem si pustil televizi a viděl jsem, že na Václavském náměstí v Praze je přes dvě stě tisíc lidí. To jsem si říkal, že to už zpátky nepůjde. Definitivně jsem tomu ale uvěřil, až když odstoupil Milouš Jakeš,” líčí Bohumil Pelc okamžik, kdy uvěřil, že naději na demokracii nezničí tanky jako v roce 1968. 

Po roce 1989 jsem se dál věnoval ochraně životního prostředí 

Po roce 1989 byl Bohumil Pelc zvolen do čela dozorčí rady podniku Chemopharma. Podniku se nedařilo, a tak začal v roce 1992 pracovat ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu (Spolchemie) v Ústí nad Labem. Na počátku devadesátých let vstoupil jako řadový člen do Občanské demokratické aliance. Ve výrobě pryskyřic ve Spolchemii se od devadesátých let věnoval rozvoji výroby s důrazem na ochranu životního prostředí. Své zkušenosti získával na četných pobytech v zahraničí. Zastával postoj, že jen synergickým působením firem, státu a obyvatelstva může dojít k zásadnímu zlepšení životního prostředí. Do penze odešel v roce 2019. V roce 2025 žil v Ústí nad Labem a věnoval se svému koníčku, genealogii. 

Jeho životním krédem je: “Svoboda jedince i svoboda národa jsou nejvyšší hodnoty, za které je nutno někdy i položit život. Mladé generaci bych chtěl vzkázat, aby si vybudovali kritické myšlení a nenechali si od kdekoho věšet bulíky na nos!”