Bohumil Pelc

"Ředitelem tam byl jistý Jiří Netolický. To byl ultrakomunista a psychicky narušený [člověk], to se vědělo. Vědělo se to z mnoha historií jeho života. Ale to mu nevadilo, aby byl údernou pěstí dělnické třídy, která vládne střední škole. Hned v úvodu studia se uvedl projevem, mluvil po ostravsku: 'Studenti, strana, to je moje krev, to je moje srdce. Já cítím, jak moje srdce pro tu stranu buší. Studenti, jestli vám srdce pro stranu nebuší, vy nemůžete, nebudete studovat.' Takto jasně vyjádřil svůj program. Koukali jsme na to, měli jsme z toho srandu, ale ona to taková legrace nebyla. Protože on to, jako mnoho psychopatů, myslel vážně. On takto postupoval. Byl jsem ve třetím ročníku, ve čtvrtém, protože mi učení šlo, že půjdu na vysokou. Jenže on mě, celé třídě, že nedá doporučení. Protože ten měl bratrance támhle, ten měl rodiče tam, takže nic."

"Jaká to byla změna atmosféry, jaké to bylo nadšení, ve všech, ve všech vrstvách. I můj otec, jako antikomunista, byl zvolen předsedou odborové organizace na šachtě. Jako nekomunista. I na těch nižších úrovních se situace měnila. Byli jsme nadšení. První máj nebyl organizovaný, lidé šli radostně na podporu Dubčeka, Svobody... Dobrovolně! Byli jsme z toho [unešení], bylo mi třináct let. Než přišel 21. srpen! V Dubí byla hlavní kolona, která táhla na Prahu. Tři dny jezdily tanky, tři dny jsme se nevyspali. No rachot to byl obrovský. Koukali jsme na to vyděšení, nevěděli jsme, co se stane. To, že odvezli naše představitele do Ruska, to se vědělo, ale nijak zvlášť se to nerozebíralo, protože situace byla nejistá. Lidé byli nadšení, podporovali myšlenky ledna, padala taková slova. Ale nebylo to všude. Otec mého kamaráda se zastřelil ze zklamání, že tyto myšlenky budou potlačeny. To věděl."