The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Pejcharová (* 1947)

• narodila se 3. července 1947 v Praze

• kvůli otci, bývalému řediteli hotelu Alcron, nemohla na střední školu

• vyučila se v Domě potravin, posléze vystudovala i střední ekonomickou školu

• 21. srpna 1968 invazní vojska rozstřílela kancelář pamětnice v Domě potravin na Václavském náměstí v Praze

• svědkyně sebeupálení Jana Palacha

• protože její švagrová emigrovala, měla problémy s vycestováním do zahraničí

• pracovala v IPB a zažila vpád zásahové jednotky do sídla banky

V práci sedávala u okna s krásným výhledem na historickou budovu Národního muzea. 21. srpna 1968 byla zrovna v nedaleké zasedačce, tohle okno rozstříleli sovětští vojáci. Nebýt porady, nebyla by nejspíš už ani Jindra Pejcharová. Jen o pár měsíců později z téhož okna viděla, jak běží lidská pochodeň. Psal se 16. leden 1969 a student filozofie Jan Palach zvolil tento pro sebe drastický způsob k probuzení československého národa. 

Luxusní prodejna potravin

Jindřiška Pejcharová se narodila 3. července 1947 v Praze do rodiny hoteliéra Františka Malínského a jeho ženy Marie, která byla v domácnosti. Po společenských změnách, započatých v roce 1948, otec odmítl vstoupit do KSČ, a nemohl tak nadále působit jako ředitel hotelu Alcron poblíž Václavského náměstí v Praze. Jeho dcera proto nemohla studovat střední ekonomickou školu, o niž měla zájem. Otec ale v Alcronu pracovat zůstal a zařídil své dceři, že se mohla od roku 1962 vyučit v Domě potravin. Souběžně s touto praxí studovala Jindra Pejcharová také učiliště v Moravské ulici, ke kterému přidala dvouletou nástavbu s maturitou. Dům potravin proslul ve své době tím, že se jednalo o obchodní dům, kde bylo možné sehnat luxusnější potraviny, než byly k dostání v běžné obchodní síti. K Domu potravin patřila také kvalitní restaurace, již vedl špičkový šéfkuchař Jiří Hlávka. Kromě teplé kuchyně byly k dostání i lahůdky. Studené kuchyni tehdy v Domě potravin vládla Helena Kramperová, členka oceňovaného československého kuchařského týmu na legendárním Expu 58 v Bruselu nebo v roce 1967 na Expu v Montrealu. 

Ani luxusní obchodní dům s potravinami neměl vždy všechno. „V žádném případě nebyl pravidelně uherák, kečup, mandarinkové či ananasové kompoty nebo takové dobré zvláštní klobásky,“ vzpomíná Jindra Pejcharová. Dodávky chodily zhruba jednou měsíčně, vybavuje si s tím, že něco z dodávek šlo rovnou na výrobu tehdy populárních dárkových košů, něco do výrobny lahůdek a jen část k pultovému prodeji. Stálicí Domu potravin byla čtvrtkilová káva Mocca Arabia. Jako zaměstnankyně se snažila zejména o Vánocích přilepšit rodině nebo svým nejbližším. „Ale my jsme byli tak vycvičení, že jsme si nedovolili nějak moc, aby se dostalo na více lidí,“ říká Jindra Pejcharová a zmiňuje také neformální družbu Domu potravin a diplomatického patra Domu módy. Zaměstnankyně Domu potravin mohly čas od času s protislužbou nějakého kvalitního jídla zajít do běžně nepřístupného nejvyššího patra Domu módy a vybrat si tam třeba hezký svetřík. Nebo pravidelná setkání s názvem Rudý prapor, kde přebírali ocenění za svou práci jednotliví pracovníci či Dům potravin jako celek. Ideologický rozměr akce tehdy nevnímali, těšili se na společné setkání a tradiční vystoupení populárního pěveckého dua Simonová–Chladil.

Prostřílená kancelář

Jindra Pejcharová v Domě potravin po maturitě pracovala jako účetní. Kancelář měla ve vyšším patře v ikonickém průčelí budovy s výhledem přímo na Národní muzeum. Nebýt šťastné shody náhod, mohl se jí právě tento výhled stát osudným. Bylo 20. srpna 1968. Mladá Jindra žila v Libni u rodičů. Její bratr se domů vrátil asi v půl dvanácté večer s tím, že se asi něco děje, protože viděl v centru tanky. Po půlnoci telefonoval rodině strýc z Žacléře, že kolem nich jezdí hodně tanků a že je asi okupace. Na druhý den nenapadlo mladou dívku nic jiného než jít do práce. Tramvaje nejezdily, ulice byly plné obrněných monster. „Nedovedu si představit, jak nás tenkrát napadlo, že jsme šli do Domu potravin pěšky mezi tanky. Z Palmovky dolů přes Invalidovnu, Karlín a Florenc až do práce,“ kroutí hlavou nad mladickou odvahou. Zrovna byli s kolegy a kolegyněmi v zasedačce, když v tu chvíli slyšeli, jak se sype sklo. „Nahoře v Domě potravin byla restaurace. A jestli tam někdo po nich něco hodil, to se do dneška neví. Oni začali z těch tanků střílet. Nejdřív na Muzeum a pak se to otočilo a odnesli jsme to i my: naše kanceláře a kancelář ředitele. Já jsem seděla uprostřed, jak jsou ta tři okna v průčelí. Pan ředitel měl pracovnu vedle. A všechny ty kanceláře byly prostřílené,“ vypráví Jindra Pejcharová. Aranžéři z Domu potravin škody ihned vyfotili a fotky posléze kolegům a kolegyním rozdali. Někdo fotografy v čele se šéfem aranžérů Františkem Noskem udal. „My jsme i tušili, kdo to byl, ale nedalo se nic dělat. Taková byla tehdy doba,“ povzdechne si pamětnice. Aranžéři byli předvoláni k výslechu, po pracovišti pak chodili „takoví pánové“, co se zajímali, kdo fotky má, a zabavovali je. Jindra Pejcharová už snímky měla naštěstí doma. Ze své pracovny sledovala také následné protesty na Václavském náměstí, které podle jejích vzpomínek už v roce 1968 rozháněli vodními děly. Protestní setkání podle ní ustala v roce 1970. 

Mezitím se stala svědkyní jednoho z významných okamžiků československých dějin. Bylo 16. ledna 1969. Seděla v kanceláři a najednou zvolala: „Ježiš, on tam hoří!“ Její kolegyně dokonce viděla, jak se před vznícením Jan Palach polil tekutinou z bandasky, která už ležela opodál. „Jak běžel, tak hořel, jako když zapálíte nějakou velkou svíčku, a ten plamen šel do výšky,“ vidí dodnes ve vzpomínkách Jindra Pejcharová. Vzhledem k tomu, že na druhém konci náměstí, směrem do Legerovy ulice, viděly obě ženy autobus se znakem, jaký tehdy mívala Československá televize, myslely si, že se něco natáčí. V tu chvíli ale z budky u křižovatky tramvají, které tehdy místo protínaly, vyběhl výhybkář a na hořícího muže hodil svůj těžký pracovní kabát. Kolegyně seběhly dolů. Pokladní Marie Prášková byla zdravotnicí v Domě potravin a ihned vyrazila na pomoc, někdo z Domu potravin hned volal záchranku, policii ale ne. Přesto se na místě záhy objevila. Kolem místa činu se okamžitě seběhl houf lidí, tak Jindra Pejcharová sledovala vše z okna své kanceláře. „Pak jsme se sešli v zasedačce, protože Dům potravin se zavřel. Maruška vyprávěla, že nám nepřeje, abychom někdy viděli, co viděla ona, že to bylo hrozný,“ vybavuje si Jindra Pejcharová. Sebevražedný čin studenta filozofie podle jejích slov tehdy otřásl hlavně jimi mladými. Pro ni osobně je nepochopitelnou ztrátou nadějného mladého života. 

Švagrová v emigraci

Hned v lednu 1969 prožívala také malé drama ve své rodině. Sestra jejího manžela Lída se v srpnu 1968 seznámila s mladíkem, do kterého se zamilovala. Scházeli se jen pár dní a on krátce po invazi vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska a napsal jí pozvání. Mladí tušili, že se švagrová z ciziny už nevrátí. Pro rodiče mladé emigrantky to byl ale šok a dlouho se vinili za to, k čemu se rozhodla. I pro ni to byl risk. Chlapce znala vlastně jen letmo, neměla jistotu, co s ní v cizí zemi bude. Po jejím odchodu z vlasti museli její rodiče každého čtvrt roku na výslechy na StB. Předvolání dostala – asi třikrát – i Jindra Pejcharová a její muž. A následky činu své švagrové pociťovala ještě mnoho dalších let. Na nějaký čas neměla s manželem možnost kamkoli vyjet. A když se v polovině 80. let ucházela o pozici účetní ve Svazarmu, nevzali ji právě kvůli švagrové v emigraci. Přesto se do Švýcarska po pár letech dostali. Když jako záruku nechali s babičkou a dědou v Praze svého malého syna. Už i s dětmi navštívila Jindra Pejcharová svou švagrovou ještě v 80. letech.

Komunikace s příbuznou v zahraničí byla komplikovaná. Do dopisů si nemohli napsat všechno. A tak když se známí známých dostali do zahraničí, přiváželi zprávy. Jednou takhle švagrová Lída poslala dotaz, zda by se v bytě rodiny mohl ubytovat její šéf s rodinou. Jindra Pejcharová bydlela tehdy se svým mužem a jeho rodiči na Klárově. Souhlasili. Jen se báli, aby před domem nezaparkovalo auto s cizí poznávací značkou. Švýcarská rodina přijela autobusem, tak bylo o problém méně. Strach ale přetrvával. „Bydleli jsme v pátém patře bez výtahu. Báli jsme se, aby nepotkali někoho, kdo by je slyšel mluvit německy, a neudal nás, že máme návštěvu z ciziny,“ vysvětluje Jindra Pejcharová, jak byla komplikovaná taková obyčejná věc jako přespání známých z ciziny. Prozrazení nenastalo. Naopak rodině pomohla profesorka němčiny, která bydlela na stejném patře. Při večeři obstarávala konverzaci s hosty.

Strašná doba skončila

Během rozhovoru Jindra Pejcharová často říká: „Byla to hrozná doba.“ Přečkala ji tak, že se uzavřela do skupiny rodiny a známých, kteří měli stejné smýšlení. „Snažili jsme se držet pohromadě a věděli jsme, že jeden druhého nezradí. Nikdy jste totiž nevěděli, kdo vás poslouchá,“ popisuje důvody. Informace se podle jejích vzpomínek šířily jak ze západních rozhlasových stanic, tak šeptandou. Pokud měl někdo někoho v zahraničí a dozvěděl se novinky, opatrně je šířil dál. „Takové to, když se člověk něco dozvěděl, tak to řekl dalšímu,“ vypráví Jindra Pejcharová. Listopadové události roku 1989 sledovala bedlivě, protože jí bylo jasné, že syn někde tam venku je. „Na Václavák jsme potom chodili,“ vzpomíná a s úsměvem dodává: „Jak jsem malá, tak jsem měla strach, že mě tam lidi ušlapou. Ale bylo vidět, že jsou lidi šťastní.“

Se změnou režimu Jindra Pejcharová změnila i zaměstnání. Pracovala v centrále Investiční a poštovní banky na Senovážném náměstí a zažila také na tu dobu dramatický zásah policejního komanda. Banka se dlouhodobě potýkala s narůstajícími problémy z nedobytných pohledávek, které se vedení banky snažilo delší dobu maskovat nestandardními operacemi. Nepomohl ani vstup japonských investorů. Přes několikero kontrol ze strany ČNB k nápravě nedocházelo. IPB byla tehdy třetí největší bankou v zemi a její pád by byl katastrofou. Klienti banky začali od 12. června 2000 ve velkém vybírat své peníze. Ozbrojené komando pak 16. června 2000 doprovázelo nuceného správce, který měl za úkol neudržitelnou situaci vyřešit. „Chystaly jsme se s holkami na oběd do jídelny v přízemí. A najednou se rozrazily dveře a jednotka rychlého nasazení: samopaly, černé kukly. My koukaly jako blázni. Nebylo to příjemné,“ říká Jindra Pejcharová. Vnitřním rozhlasem je upozorňovali, aby zaměstnanci zachovali klid. V bance vydržela i poté, co IPB koupila Československá obchodní banka. Pak odešla do důchodu. Ve styku se švagrovou v emigraci zůstala i nadále. Švagrová se domů už nevrátila.