Jindřiška Pejcharová

* 1947

  • „Ona Lída, když začala dělat, tak protože neuměla řeč, musela dělat ve skladu. Pracovala v nějaké farmaceutické firmě. Její šéf byl strašně milý člověk. Lída po Morávkových vzkázala, jestli by nám nevadilo – než jsme se přestěhovali do Čimic, tak jsme jedenáct let bydleli na Klárově s manželovými rodiči – že by ten vedoucí s manželkou a s dcerou týden bydlel u nás. Samozřejmě, že jo. A to se nemohlo dát do dopisu, tak jsme to dostali takovouhle zprávou. Týden jsme je tam měli. Báli jsme se, aby nebyli autem. Přijeli autobusem, jezdili městskou hromadnou dopravou. Bydleli jsme v pátém patře bez výtahu, tak jsme se báli, aby někoho nepotkali a neslyšeli je mluvit německy, že tam máme návštěvu z Německa.“

  • „To bylo taky hrozný. My jsme seděly dvě: Pamačka a já jsem dělala mzdovou účetní. Ona seděla na té straně, že viděla, jak se polil. To já jsem neviděla, protože jsem byla z úhlu. A najednou říkám: ‚Ježiš, tam hoří!‘ A ona říká: ‚Ježiš, on se něčím polil.‘ A bylo tam vidět odhozenou bandasku. To byly takový plechový bandasky, dřív se v tom nosilo mléko, co si pamatuju. V tom měl benzín. Jak běžel, tak hořel, jako když zapálíte nějakou velkou svíčku, a ten plamen šel do výšky. Jsme říkaly: ‚Ježiš, oni natáčej, nebo co to je?‘ Protože si vzpomínám, že – kdyby Věrka ještě žila, tak by mi to potvrdila – na druhé straně naproti Domu potravin, jak se šlo do Legerky, byl mléčný bar a před ním směrem do Legerové ulice stál takový ten autobus, jako měla televize. Měl znak, jaký tenkrát televize měla. A my jsme myslely, že natáčejí. A najednou vidíme, že jak tam jezdily tramvaje dolů, tak vyběhl výhybkář, který hlídal, kam tramvaj pojede. A hodil na něj svůj mundúr. Jak to bylo v zimě, tak oni tam měli zimu v těch výhybkářských budkách. Sundal mundúr, hodil to na něj. My jsme potom ještě utíkaly dolů. Tam byla pokladní Maruška Prášková a ta měla takovou tu rychlou pomoc, kdyby se v Domě potravin něco stalo. Pro tu tam lidi běželi, aby se okamžitě volala záchranka. Ona vyběhla ven. To my už jsme se nedostali. Tam už byla spousta lidí a policajti, tak jsme ani ven nešli. Pozorovali jsme to z kanceláře a bylo to, musím říct, hrozné. Pak jsme se sešli v zasedačce, protože Dům potravin se zavřel, a Maruška vyprávěla, že nám nepřeje, abychom viděli, co viděla, že to bylo hrozný.“

  • „Nedovedu si představit, jak nás tenkrát napadlo, že jsme šli do Domu potravin pěšky mezi tanky. Z Palmovky dolů, Invalidovna, Karlín, Florenc a šli jsme pěšky do práce. Dneska si to nedovedu představit, ale došli jsme. Už byli i na Václaváku a okupoval se rozhlas, tak jsme nevěděli, co bude. Takže jsme šli do kanceláří. V Domě potravin bylo přízemí, první patro a ve druhém patře byla restaurace. A jestli tam někdo po nich něco hodil, to se do dneška neví. A oni začali střílet z těch tanků. Nejdřív muzeum a pak se to otočilo a odnesli jsme to i my. Naše kanceláře, ředitele kancelář. Já jsem seděla uprostřed, jak jsou ta tři okna v průčelí. Pan ředitel měl pracovnu vedle. A všechny ty kanceláře byly prostřílené. V patře, kde byly kanceláře, jsme měli takovou sborovnu, ale ne sborovnu. Scházeli jsme se tam, když byly porady. Naštěstí jsme seděli tam – a najednou slyšíme, jak se třepou skla. Takže jsme běželi – a to jsme měli prostřílené ty kanceláře. To byl hrozný moment.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.10.2024

    (audio)
    duration: 01:02:06
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 09.10.2025

    (audio)
    duration: 01:40:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Viděla jsem hořet Palacha

Jindřiška Pejcharová v 60. letech 20. století
Jindřiška Pejcharová v 60. letech 20. století
photo: Archiv pamětnice

Jindřiška Pejcharová se narodila 3. července 1947 v Praze. Tatínek František Malínský pracoval jako ředitel hotelu Alcron v Praze, maminka Marie byla v domácnosti. Po roce 1948 otec odmítl vstoupit do KSČ a vysokou funkci v Alcronu musel opustit, pracovat v hotelu ale nadále mohl. Jindřiška Pejcharová kvůli tomu nemohla studovat střední ekonomickou školu. Tatínek jí přes známosti našel možnost vyučení v Domě potravin na Václavském náměstí. Souběžně s tím byla v učilišti s následnou maturitní nástavbou. Poté se v Domě potravin stala účetní a měla kancelář v průčelí budovy s výhledem na Národní muzeum. Její kancelář 21. srpna 1968 rozstříleli sovětští vojáci. Ze stejného okna viděla o pár měsíců později také hořícího Jana Palacha. V roce 1969 emigrovala švagrová Jindřišky Pejcharové a kvůli tomu ještě v 80. letech nemohla dostat zaměstnání, o které se ucházela u Svazarmu. Kvůli emigraci příbuzné byla několikrát na výslechu v Bartolomějské. Na Václavském náměstí v Praze v listopadu 1989 viděla, jak jsou lidé ze změny režimu šťastní. Po revoluci pracovala v centrále IPB a zažila zásah jednotky rychlého nasazení a konec této banky. Po přelomu století šla Jindřiška Pejcharová do důchodu, v roce 2011 ovdověla. V roce 2025 žila v Praze.