Jindřiška Pejcharová

„To bylo taky hrozný. My jsme seděly dvě: Pamačka a já jsem dělala mzdovou účetní. Ona seděla na té straně, že viděla, jak se polil. To já jsem neviděla, protože jsem byla z úhlu. A najednou říkám: ‚Ježiš, tam hoří!‘ A ona říká: ‚Ježiš, on se něčím polil.‘ A bylo tam vidět odhozenou bandasku. To byly takový plechový bandasky, dřív se v tom nosilo mléko, co si pamatuju. V tom měl benzín. Jak běžel, tak hořel, jako když zapálíte nějakou velkou svíčku, a ten plamen šel do výšky. Jsme říkaly: ‚Ježiš, oni natáčej, nebo co to je?‘ Protože si vzpomínám, že – kdyby Věrka ještě žila, tak by mi to potvrdila – na druhé straně naproti Domu potravin, jak se šlo do Legerky, byl mléčný bar a před ním směrem do Legerové ulice stál takový ten autobus, jako měla televize. Měl znak, jaký tenkrát televize měla. A my jsme myslely, že natáčejí. A najednou vidíme, že jak tam jezdily tramvaje dolů, tak vyběhl výhybkář, který hlídal, kam tramvaj pojede. A hodil na něj svůj mundúr. Jak to bylo v zimě, tak oni tam měli zimu v těch výhybkářských budkách. Sundal mundúr, hodil to na něj. My jsme potom ještě utíkaly dolů. Tam byla pokladní Maruška Prášková a ta měla takovou tu rychlou pomoc, kdyby se v Domě potravin něco stalo. Pro tu tam lidi běželi, aby se okamžitě volala záchranka. Ona vyběhla ven. To my už jsme se nedostali. Tam už byla spousta lidí a policajti, tak jsme ani ven nešli. Pozorovali jsme to z kanceláře a bylo to, musím říct, hrozné. Pak jsme se sešli v zasedačce, protože Dům potravin se zavřel, a Maruška vyprávěla, že nám nepřeje, abychom viděli, co viděla, že to bylo hrozný.“

„Nedovedu si představit, jak nás tenkrát napadlo, že jsme šli do Domu potravin pěšky mezi tanky. Z Palmovky dolů, Invalidovna, Karlín, Florenc a šli jsme pěšky do práce. Dneska si to nedovedu představit, ale došli jsme. Už byli i na Václaváku a okupoval se rozhlas, tak jsme nevěděli, co bude. Takže jsme šli do kanceláří. V Domě potravin bylo přízemí, první patro a ve druhém patře byla restaurace. A jestli tam někdo po nich něco hodil, to se do dneška neví. A oni začali střílet z těch tanků. Nejdřív muzeum a pak se to otočilo a odnesli jsme to i my. Naše kanceláře, ředitele kancelář. Já jsem seděla uprostřed, jak jsou ta tři okna v průčelí. Pan ředitel měl pracovnu vedle. A všechny ty kanceláře byly prostřílené. V patře, kde byly kanceláře, jsme měli takovou sborovnu, ale ne sborovnu. Scházeli jsme se tam, když byly porady. Naštěstí jsme seděli tam – a najednou slyšíme, jak se třepou skla. Takže jsme běželi – a to jsme měli prostřílené ty kanceláře. To byl hrozný moment.“